ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.718.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 718/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobců a) T. N. , b) P. N. , a c) L. N. , proti žalovaným 1) F. N. , 2) RNDr. M. D. , a 3) MVDr. H. D. , žalovaní 2) a 3) zastoupeni Mgr. Monikou Tesařovou, advokátkou Advokátní kanceláře Tesařová & Kubíková s. r. o., se sídlem Bohunická 517/55, Brno, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 31/2009, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2012, č.j. 37 Co 67/2011-201, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2012, č. j. 37 Co 67/2011-201, se ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2) a 3), pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 19. října 2010, č.j. 12 C 31/2009-161, jímž bylo určeno, že výlučným vlastníkem pozemků v katastrálním území J. byl ke dni své smrti Z. N., zemřelý dne 15. března 2009, posledně bytem J. a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušuje.
II. Rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 19. října 2010, č. j. 12 C 31/2009-161, se ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2) a 3), pokud jím bylo určeno, že výlučným vlastníkem pozemků v katastrálním území J. byl ke dni své smrti Z. N., zemřelý dne 15. března 2009, posledně bytem J., a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. října 2010, č. j. 12 C 31/2009-161, určil, že „výlučným vlastníkem nemovitostí, a to pozemků, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Blansko na LV pro obec a k. ú. J., a dále budovy, postavené na pozemku p. č. a pozemků, to vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Blansko na LV pro obec a k. ú. J., byl ke dni své smrti Z. N., zemř. dne 15. 3. 2009, posledně bytem J.“ Navazujícími výroky pak soud rozhodl o odměně žalobcům ustanovené advokátce a o náhradě nákladů řízení. Žalobci jsou dětmi a právními nástupci zemřelého Z. N., který předmětné nemovitosti převedl na žalované, a to darovací smlouvou ze dne 15. prosince 2008 (vyjma pozemků v k. ú. J.) shora specifikované nemovitosti na svého obdarovaného bratra – žalované 1), a kupní smlouvou ze dne 8. prosince 2008 posledně zmíněné pozemky na žalované 2) a 3). Dále soud prvního stupně ze spisu zn. Nc 510/2008 téhož soudu zjistil, že v uvedené právní věci probíhalo řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům Z. N. a že v tomto řízení byl vypracován znalkyní MUDr. S. V. znalecký posudek z oboru psychiatrie. V tomto posudku znalkyně „dospěla k tomu, že Z. N. trpí těžkým organickým psychosyndromem…jde o poruchu trvalou.“ Z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku soudu prvního stupně dále vyplývá, že „K posouzení duševní poruchy Z. N. v rozhodném období (tj. prosinec 2008) soud doplnil dokazování výslechem MUDr. W., který před úmrtím Z. N. vypracovával druhý znalecký posudek k posouzení jeho duševního stavu, práci však nedokončil pro úmrtí pacienta. Svědek měl výhrady k posudku MUDr. V.…z formálních důvodů, uvedl, že pokud by tyto poznámky byly pravdivé, šlo by o nepravdivý posudek. Uvedl zároveň nicméně, že na základě jeho zjištění z vyšetření pacienta ze dne 17. 1. 2009 Z. N. trpěl duševní poruchou způsobenou rostoucím tumorem. Dle vyjádření svědka Z. N. neměl náhled na svůj psychický stav, svědek měl za to, že po dokončení znaleckého posudku by možná mohlo být zapotřebí způsobilosti posuzovaného pouze omezit, např. co do dispozice s penězi do určité částky. Duševní poruchu Z. N. potvrdila též vyslechnutá psycholožka, Mgr. M., která prováděla vyšetření Z. N. pro účely znaleckého posudku MUDr. V., a dle níž pacient trpěl těžkým organickým psychosyndromem.“ Soud prvního stupně v řízení dále vyslechl MUDr. V., která „uvedla, že pacient jevil známky těžkého organického psychosyndromu v důsledku rostoucího nádoru…Postižení pacienta bylo dle jejích závěru (závěrů) natolik těžké a jednoznačné, že nebylo potřeba psychologa-znalce k posouzení jeho způsobilosti.“
Na základě takto zjištěného skutkového stavu, resp. místy spíše dílčích opisů z listin či výslechů svědků soud prvního stupně uzavřel, že „Z. N. v době uzavření předmětných smluv (tj. prosinec 2008) trpěl duševní poruchou – těžkým organickým psychosyndromem…Tato duševní porucha zásadně ovlivnila jeho způsobilost hospodařit se svým majetkem (a to i co do menších částek), Z. N. si neuvědomoval hodnotu peněz a převáděného majetku, soud proto dospěl k závěru, že Z. N. v době uzavření smlouvy kupní, tj. dne 8. 12. 2008 a smlouvy darovací, tj. dne 15. 12. 2008, nemohl dostatečně posoudit důsledky svého jednání a k uvedeným právním úkonům nebyl způsobilý.“ Současně soud prvního stupně nedospěl k závěru, že by předmětná kupní smlouva byla uzavřena dříve (tj. před datem 8. 12. 2008).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle něj soud prvního stupně se zabýval všemi podstatnými skutečnostmi, vyvodil z provedených důkazů správné skutkové a následně i právní závěry, na něž odvolací soud odkázal. Zdůraznil, že „jakkoliv se žalovaní snažili poukazovat na rozdíly ve stanoviscích těchto znalců (MUDr. V. a MUDr. W.) , podstatné je, že závěry byly totožné, že pan N. nebyl schopen řádně činit právní úkony.“ Odvolací soud uzavřel, že „zemřelý v důsledku svého onemocnění nebyl schopen hospodařit ani s malými finančními částkami, neuvědomoval si hodnotu peněz a majetku a proto nebyl schopen platně uzavřít naříkané smlouvy. Tyto smlouvy jsou proto neplatné dle ustanovení §38 odst. 2 o. z.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do té jeho části potvrzujícího meritorního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně předmětného určení vlastnictví k pozemkům v k. ú. J. (které byly předmětem převodu podle kupní smlouvy, jíž žalovaní jako kupující 2/ a 3/ uzavřeli dne 8. prosince 2008 s prodávajícím Z. N.) podali žalovaní 2) a 3) (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Dovolatelé přípustnost dovolání odvozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují v něm (vycházeje z obsahu jejich dovolání) dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítají, že napadeným rozsudkem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). Oba soudy se spokojily se závěry znalkyně o potřebě omezit nebo zbavit Z. N. způsobilosti k právním úkonům a rezignovaly na individuální hodnocení okolností, které by osvědčovaly nebo vyvracely schopnost vyšetřovaného činit konkrétní právní úkony. Ostatní důkazy, kterými bylo jednak prokazováno, že stav vyšetřovaného nebyl takový, jak předestírá znalecký posudek, byly relativizovány. Dovolatelé namítají, že onemocnění, kterým byl jmenovaný stižen, nelze bezpečně označit konkrétní lékařskou diagnózou. Lékařské zprávy hovoří o organickém psychosyndromu, což je nespecifické (a již zastaralé) označení pro poruchu psychiky z organických příčin. Organický psychosyndrom není konkrétní chorobou s konkrétními symptomy, ale označením celé řady poruch, k nimž dochází po organickém porušení mozku. Uvedené poruchy je nutné konkrétně zjistit (vypozorovat). Současně u vyšetřovaného byla diagnostikována faktická porucha (porucha řečové komunikace). Lze tedy významně pochybovat o důkazní váze znaleckého posudku, který byl vypracován při dvou sezeních, kdy byla posuzovaná osoba především dotazována. Vyšetřovaný musel k vyšetření cestovat (cca 30 km) a nezanedbatelnou dobu čekat v čekárně. Veškeré tyto skutečnosti měly nepříznivý vliv na „duševní rozpoložení“ (stres) jmenovaného. Sama znalkyně přitom podotýká, že vyšetřovaný byl v dané době náchylný na stres, rychle se vyčerpal a upadal do úzkostně depresivních stavů. Dovolatelé pak činí další výhrady k postupu znalkyně a k obsahu jí zpracovaného posudku. Dále pak soudu prvního stupně vytýkají hodnocení svědeckých výpovědí a při této jejich podrobné dovolací argumentaci odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu. Zdůrazňují, že soudy se zabývaly pouze otázkou duševní choroby, aniž by zkoumaly, zda byl Zdeněk Nejezchleb schopen posoudit následky svého jednání a své jednání ovládnout. Dovolateli, resp. žalovanými bylo v řízení poukazováno na skutečnost, že Z. N. věděl, co činí. Darovací smlouvu uzavřel s jasným cílem ve svém domě žít (dožít) a současně neumožnit svým dědicům, aby majetek po jeho smrti získali. Svědecké a účastnické výpovědi rovněž dokládají, že si jmenovaný byl vědom důsledků prodeje části svého pozemku a zcela správně chápal, že pokud pozemek prodá, pozemek nadále nebude jeho vlastnictvím. Rovněž věděl, že za pozemek obdrží peníze, za které se dají pořídit jiné hodnoty. Bylo rovněž doloženo, že se na hodnotu peněz (co se dá za ně koupit) informoval u své družky. Již tato fakta dokazují, že kupní smlouvě porozuměl. Dovolatelé proto závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v jeho dovoláním dotčené části, stejně jako v uvedeném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu jej vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku neplatnosti právního úkonu ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 729/2010 (tento rozsudek, stejně jako v tomto odůvodnění rozhodnutí dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), vyložil a odůvodnil právní názor, že právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu (tj. za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy zjištěný skutkový stav byl vnitřně rozporný tak, že nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu).
Podle §38 odst. 2 obč. zák. rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.
Nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo (a) své jednání ovládnout (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011).
Nejvyšší soud ve své judikatuře permanentně připomíná, že poněvadž neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, IV., ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu §132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. Zdůraznil dále, že jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinnosti, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek - způsobem předvídaným v ustanovení §132 o. s. ř. hodnotil s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž v jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. např. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, která neodpovídají znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet. Nejvyšší soud v tomto rozsudku dále uvedl, že s přihlédnutím k připomenuté judikatuře bylo nezbytné při zpracování posudků přihlédnout i k ostatním důkazním prostředkům, resp. k výslechům účastníků, zejména pak v nalézacím řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl vytvořen dostatečný podklad pro následné znalecké zkoumání dané problematiky.
V posuzovaném případě soud prvního stupně využil z jiného řízení (o zbavení způsobilosti Zdeňka Nejezchleba k právním úkonům) znalecký posudek, který sice (vycházeje z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 30. srpna 2010 na č.l. 126 a násl.) podrobil dokazování ve smyslu §129 o. s. ř. (tj. správně jako důkaz listinou, nikoliv jako důkaz znaleckým posudkem), leč skutková zjištění a zčásti (dílčí) opis, z nějž učinil, nemohla, a to ani ve světle dalších zjištění učiněných z výpovědi svědka MUDr. W., představovat relevantní skutkový základ, jenž by mohl být podřazen pod následně aplikované ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. K závěru o tom, že v den uzavření předmětné kupní smlouvy (právního úkonu) byl Z. N. stižen duševní poruchou (organickým psychosyndorem), která jej činila k tomu právnímu úkonu neschopným, lze ze skutkových zjištění, jak jsou vyložena v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku soudu prvního stupně, vyvodit toliko implicitně. Jinými slovy řečeno, relevantní skutkový základ, z nějž by vyplývalo, že posuzovaná osoba v inkriminovaný den byla stižena duševní poruchou, pro kterou nemohla při uvedeném právním úkonu posoudit následky svého jednání (a) nebo své jednání ovládnout, v rozhodnutí nalézacího soudu zcela absentuje. Tím, že odvolací soud převzal pro své meritorní rozhodnutí (jako správný a úplný) skutkový stav, jak jej zjistil soud prvního stupně, ač tomu tak nebylo, byl nastolen skutkový stav, který pro absenci shora vyložených právně relevantních zjištění neumožňoval přistoupit k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák.; pokud odvolací soud namísto vydání kasačního rozhodnutí přistoupil k meritornímu přezkumu odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně a shledal jej věcně správným, pochybil.
Z vyloženého vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud jej proto ve smyslu §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil v dovoláním dotčeném rozsahu, jak je zřejmé z výrokové znělky tohoto rozsudku. Jelikož důvody zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud z téhož důvodu a ve shora uvedeném rozsahu přistoupil i ke kasaci tohoto rozsudku (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně v dalším řízení neopomene zohlednit právní argumentaci dovolatelů, kteří v dovolání vyložili relevantní judikaturu Nejvyššího soudu k předmětné problematice. Nedojde-li k zásadní změně skutkových okolností daného případu, je nasnadě, že bez vyhotovení znaleckého posudku za účelem odborného posouzení zdravotního stavu Z. N. v inkriminovaném období (s přihlédnutím k jeho dostupné zdravotní dokumentaci, shora zpracovanému znaleckému posudku, svědeckým výpovědím atd.) stěží lze v dané věci meritorně rozhodnout.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. dubna 2013
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu