ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.909.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 909/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Dr. K. P. T., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 76/14, proti žalované obchodní společnosti Ringier Axel Springer CZ a.s., se sídlem v Praze 7, Komunardů 1584/42, IČO 40766713, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 55/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012, č.j. 1 Co 104/2012-232, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012, č.j. 1 Co 104/2012-232, se zamítá.
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobci částku 3.146,- Kč k rukám Mgr. Ing. Jana Boučka, advokáta se sídlem v Praze 1, Spálená 76/14.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. února 2012, č.j. 32 C 55/2007-129, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), výrokem II. žalobu co do částky 300.000,- Kč zamítl, výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a náhradě nákladů řízení placených státem.
Poté, co byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2008, č.j. 1 Co 166/2008-89, zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. listopadu 2007, č.j. 32 C 55/2007-49, v části týkající se náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu (že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobce ve zvlášť závažné míře), posuzoval výši této náhrady. Po doplnění dokazování výslechem svědků soud zjistil, že dopad uveřejněného článku (po předchozí uveřejněné reportáži v televizi NOVA) byl pro žalobce skutečně velmi značný. Dospěl k závěru, že za uveřejnění článku, který obsahově bez jakéhokoliv ověření pouze převzal informace z reportáže, je na místě náhrada nemajetkové újmy, avšak v menším rozsahu, než byla přiznána za reportáž uveřejněnou v televizi. Výši náhrady nemajetkové újmy v penězích odůvodnil tím, že rozsah zveřejnění televizní reportáže je podstatně vyšší, nežli jsou denní náklady deníku Aha!, který navíc ne každý čte. Na druhé straně přihlédl k tomu, že základ informací otištěných v reportáži byl pravdivý, trestní stíhání bylo tehdy skutečně zahájeno a běželo, žalobce byl i ve vazbě.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2012, č.j. 1 Co 104/2012-232, výrokem I. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci dalších 150.000,- Kč; jinak jej potvrdil. Výroky II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení státu. Shodně se soudem prvního stupně přihlédl ke skutečnosti, že žalobci již bylo přiznáno morální zadostiučinění za to, že byl označen za zločince a mafiána. Stejně tak vzal odvolací soud v úvahu, že článku v časopisu předcházela odvysílaná reportáž v televizi Nova s obecně známou vysokou sledovaností, čímž bylo informováno větší množství osob než je okruh případných čtenářů časopisu Aha!, byť článek mohl být dále rozšiřován mezi další čtenáře. Přesto odvolací soud shledal dopad předmětného článku srovnatelný s odvysílanou reportáží TV Nova. Přihlédl totiž k tomu, že předmětný článek porušil jednu ze stěžejních zásad trestního práva - zásadu presumpce neviny, když v době zahájení trestního stíhání označil žalobce za „zločince a mafiána“ a uveřejnil jeho fotografii. Proto přiznal žalobci dohromady stejnou částku, jaká mu byla stanovena za zásah do jeho osobnosti odvysíláním reportáže v televizi Nova.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalované dne 25. září 2012 a tentýž den nabyl právní moci.
Proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze v části, ve které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., podala žalovaná dne 22. listopadu 2012 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů uvedených v ustanoveních §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a §241a odst. 3 téhož zákona. Vytýká odvolacímu soudu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Současně je podává i z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaná nesouhlasí s tím, že by dopad televizní reportáže, vysílané na nejsledovanější televizi v prime-time, byl srovnatelný s uveřejněním článku v deníku Aha! na straně 5. Navíc žalobce - až po rozhodnutí ve sporu s TV Nova - přišel s tím, že článek uveřejněný v časopisu měl větší dopad, než odvysílaná reportáž. Toto považuje žalovaná za účelovou argumentaci. Vytýká v této souvislosti odvolacímu soudu, že z odůvodnění jeho rozsudku není patrné, na základě čeho dospěl k takovému závěru, když současně konstatoval, že informace odvysílaná v reportáži, byla poskytnuta „ nepoměrně většímu počtu osob, než těm, které se mohly seznámit s tištěným textem předmětného článku“ . Žalovaná je přesvědčena, že nemohla zasáhnout do osobnostních práv žalobce tím, že informovala o trestním stíhání žalobce, což přiznaly i soudy obou stupňů, ale pouze výrazy „mafián“ a „zločinec“. I tak se ale domnívá, že i kdyby tyto výrazy neuvedla, mělo by to obdobný negativní dopad. K tomu uvádí, že je nutné posuzovat článek v celém jeho kontextu, navíc obdobné výrazy jsou v souvislosti s podezřelými osobami užívány i jinými sdělovacími prostředky. Žalovaná se proto domnívá, že přiznaná satisfakce ve formě omluvy a finančního zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč je přiměřená. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalobce podáním svého zástupce ze dne 4. ledna 2013. Má za to, že odvolací soud se řádně vypořádal se všemi okolnostmi věci a rozhodl správně. Navrhuje proto, aby dovolací soud zamítl dovolání žalované a zavázal ji k náhradě nákladů řízení.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, a konstatuje, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, u níž je splněna podmínka zastoupení ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 věta první o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř., přičemž je přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto případné vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Jak již bylo uvedeno shora, dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v prvé řadě z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy proto, že má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu se jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti. Jde tedy zejména o nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Postup odvolacího soudu, kdyby se např. odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž dokazování sám zopakoval, by pak nebyl v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto by odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož by došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu spisu, zejména i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je však zřejmé, že tento soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a důvodem pro výroky ve věci samé, jimiž byl odvoláním napadený rozsudek změněn, byl odlišný právní názor odvolacího soudu.
Dále uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož správnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Protože však podané dovolání ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. v zásadě postrádá odpovídající argumentaci, která by svědčila pro závěr o jeho naplnění, lze v tomto případě při vázanosti dovolacího soudu daným dovoláním uzavřít, že v posuzované věci žádné z uvedených atributů, pro které by bylo možno usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, popř. se týkalo skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, však v projednávané věci naplněn není. O tento dovolací důvod jde totiž především tehdy, jestliže
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly ověřeny provedenými důkazy nebo vyšly za řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,
- jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Z obsahu dovolání však nevyplývá nic, co by svědčilo o naplnění některého z předpokladů uvedených dovolacích důvodů.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který žalobkyně uplatnila jako poslední z dovolacích důvodů, může spočívat v tom, že soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Na tomto místě je třeba připomenout, že závěry odvolacího soudu nejsou v posuzovaném případě v rozporu se zákonnou úpravou, kterou přináší ustanovení §11 násl. obč. zák. (zejména pak ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona), ani s judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. října 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003, apod.).
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). V daném případě, při úvahách o výši přisuzované náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. odvolací soud přiléhavě přihlížel mimo jiné ke skutečnosti, že se žalovaná v daném případě výrazně prohřešila proti zásadě presumpce neviny, přičemž celkově bral v úvahu odpovídající, a již vyložená hlediska a nikterak se s nimi nedostal do rozporu. Lze tak uzavřít, že odvolací soud postupoval náležitě a správně. Je tedy zřejmé, že proto není možno dovodit, že by byl v označené věci případně naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Protože je tedy v dovoláním napadeném výroku ve věci samé rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 2.300,- Kč byla stanovena podle §6, §9 odst. 4, §7 bod 5, §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012, kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.600, Kč. Žalobci rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21% podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 546,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 3.146,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost uložená tímto rozhodnutím, lze se domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. května 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu