ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1031.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1031/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovaným 1) V. M., a 2) J. M. , zastoupeným JUDr. Simonou Corradiniovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Vítězná 2959, o zaplacení částky 135.032,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 112 EC 277/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2012, č. j. 28 Co 364/2011-174, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 21. března 2011, č. j. 112 EC 277/2010-65, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 135.032,79 Kč spolu s úrokem ve výši 27.186,- Kč, s úrokem ve výši 10,9 % ročně od 16. června 2010 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 28.462,87 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 16. června 2010 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu co do úroku z prodlení ve výši 28.462,87 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 135.032,79 Kč od 16. června 2010 do zaplacení zamítl (první výrok), ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jež co do přípustnosti opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodnosti o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Prvním výrokem napadeného rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do úroků z prodlení nemohla být žalovaným způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadli-li tudíž dovolatelé dovoláním i první výrok rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu není oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jako je tomu i v projednávané věci), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatelé v dovolání označili, případně jejichž řešení zpochybnili.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé neformulovali v rámci ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, zpochybňují-li závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně odstoupila od smlouvy o úvěru, sdělila-li oběma žalovaným písemně na adresy uvedené ve smlouvě o úvěru jako kontaktní adresy, že prohlásila celou pohledávku za splatnou, a vyzvala je k zaplacení zůstatku úvěru včetně příslušenství, když žalovaní v rozporu s ujednáním obchodních podmínek, jež jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru, neohlásili změnu své doručovací adresy.
Námitkou, že odvolací soud nezohlednil všechny jimi „předložené platby“ na úhradu dluhu, dovolatelé polemizují se správností zjištěného skutkového stavu, nikoliv se správností právního posouzení věci. Výhradami proti skutkovým závěrům odvolacího soudu je uplatněn dovolací důvod upravený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V dovolacím řízení, v němž může být přípustnost dovolání založena jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je užití tohoto dovolacího důvodu zákonem výslovně vyloučeno a k okolnostem jím uplatněným se při posouzení přípustnosti dovolání rovněž nepřihlíží (srov. ustanovení §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu