ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1105.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1105/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Šumavská stavební společnost Volary s.r.o. , se sídlem ve Volarech, Soumarská 51, PSČ 384 51, identifikační číslo osoby 25182196, zastoupené JUDr. Vojtěchem Augustinem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám. 248/2, proti žalovanému K. Z. , zastoupenému JUDr. Simonou Pavlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Káranská 343/24, o 657 854 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 1 488 118,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 164/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2010, č. j. 12 Co 296/2009-365, ve znění usnesení ze dne 9. listopadu 2012, č. j. 12 Co 296/2009-395, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek v rozsahu druhého výroku, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. března 2009, č. j. 51 C 164/2002-274, ve třetím bodu výroku, jímž bylo v řízení o vzájemném návrhu žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému smluvní pokutu ve výši 836 085 Kč s 4% úrokem z prodlení z této částky od 9. října 2002 do zaplacení, a to tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalovanému smluvní pokutu za dobu od 6. října 2000 do 17. července 2001 ve výši 342 867 Kč s 4% úrokem z prodlení z této částky od 6. října 2000 do 17. července 2001 ve výši 10 708,72 Kč a zamítl vzájemný návrh ohledně částky 493 218 Kč s příslušenstvím.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Druhým výrokem napadeného rozsudku v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl vzájemný návrh proti žalobkyni ohledně částky 493 218 Kč s příslušenstvím, nemohla být žalobkyni způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadla-li tudíž dovolatelka dovoláním i druhý výrok rozsudku odvolacího soudu v uvedené části, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v části směřující do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 493 218 Kč s příslušenstvím odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání žalobkyně však není přípustné ani ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti zbývající části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalovanému smluvní pokutu za dobu od 6. října 2000 do 17. července 2001 ve výši 342 867 Kč s 4% úrokem z prodlení z této částky od 6. října 2000 do 17. července 2001 ve výši 10 708,72 Kč.
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé), není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Shodný závěr zaujal Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, když dovodil, že pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně.
Pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je tak podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to, jak byl formulován jeho výrok.
Byť odvolací soud formuloval své rozhodnutí ve věci samé, které je obsaženo ve druhém výroku v části, v níž bylo rozhodnuto o smluvní pokutě v rozsahu částky 342 867 Kč s příslušenstvím, jako měnící (a zřejmě uvažoval i nesprávně, poučil-li účastníky řízení o možnosti podat dovolání proti druhému výroku svého rozsudku), jde ve skutečnosti o rozhodnutí potvrzující, neboť práva a povinnosti účastníků stanovil shodně jako soud prvního stupně, který přiznal žalovanému v řízení o vzájemném návrhu proti žalobkyni smluvní pokutu ve výši 836 085 Kč s příslušenstvím, která se podle odůvodnění jeho rozhodnutí vztahuje k období od 6. října 2000 do 31. srpna 2002.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka svými výhradami nevymezuje žádnou právní otázku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Soustřeďuje-li dovolatelka své námitky do kritiky skutkového zjištění odvolacího soudu o době, za niž přiznal žalovanému nárok na smluvní pokutu, tvrdíc výslovně, že skutkový závěr odvolacího soudu v tomto směru nemá oporu v provedeném dokazování, nezpochybňuje tím ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž míří na dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však nemá u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu