ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1456.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1456/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně obec Ořech , se sídlem v Ořechu, Baarovo náměstí 20, identifikační číslo osoby 241512, zastoupené JUDr. Václavem Stieberem, advokátem se sídlem v Novém Strašecí, Čsl. armády 4, proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 16/29, o 1 008 037,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 75/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2011, č. j. 4 Cmo 67/2011-250, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil (v pořadí druhý ve věci) zamítavý rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010, č. j. 47 Cm 75/2002-224, ve znění opravného usnesení ze dne 22. prosince 2010, č. j. 47 Cm 75/2002-231 (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky ve věci stejně – žalobu zamítl) a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) téhož ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Navíc odvolací soud v napadeném rozhodnutí správně zdůraznil, že jediným důvodem, o který se jím přezkoumávaný zamítavý rozsudek soudu prvního stupně opírá, je závěr o promlčení žalobního nároku. Proto ani výhrady dovolatelky směřující do jiných otázek než do otázky promlčení nemohou přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. otevřít. K tomu není způsobilá ani dovolatelčina námitka, že promlčecí doba začala běžet „prvním dnem poté, co mohlo být právo uplatněno“, čímž míří na ustanovení §391 odst. 1 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“, které se však v souzené věci neuplatní. Dovolatelka totiž patrně přehlédla, že se žalobou domáhala nároku na náhradu škody, přičemž promlčení tohoto nároku soudy obou stupňů správně poměřovaly ustanovením §398 obch. zák.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu