ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1592.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1592/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně AVALON CONTINENTAL S. A. , se sídlem v Pasea Estate, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 1421886, zastoupené JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 750/34, proti žalovaným 1) J. P. , zastoupenému Mgr. Lubomírem Matějem, advokátem se sídlem v Praze, Kyselova 1185/2 a 2) A. A. V. , o zaplacení částky 154.020,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 EC 4/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. prosince 2011, č. j. 47 Co 115/2011-186, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. prosince 2011, č. j. 47 Co 115/2011-186, v části, v níž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. února 2011, č. j. 7 EC 4/2012-159, ve výroku ve věci samé, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.519,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. února 2011, č. j. 7 EC 4/2010-159, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 154.020,51 Kč s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Předmětem přezkumu odvolacího soudu bylo posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně, podle něhož námitka promlčení pohledávky žalobkyně vznesená žalovanými je důvodná. Odvolací soud rekapituloval, že v projednávané věci šlo o případ, kdy podnikatel (právní předchůdkyně žalobkyně) uzavřel se spotřebiteli (žalovanými jako spoludlužníky) dne 28. dubna 2005 smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalovaní své závazky ze smlouvy týkající se splácení úvěru neplnili a věřitelka krátce před uplynutím čtyřleté promlčecí doby uplatnila pohledávku žalobou.
Odvolací soud dovodil, že ustanovení týkající se promlčení včetně obecné tříleté promlčecí doby obsažená v občanském zákoníku nejsou ustanoveními směřujícími k ochraně spotřebitele. Tato ustanovení nebyla přijata přímo na ochranu spotřebitele, ani jej záměrně nechrání. Smyslem úpravy v ustanovení §262 odst. 4 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) přitom není nepřipustit použití těch ustanovení obchodního zákoníku, jež jsou nahodile přísnější než podobná ustanovení v zákoníku občanském. Kromě toho čtyřletá promlčecí doba dává věřiteli možnost vyčkat déle s vymáháním pohledávky a po tuto dobu jednat o mimosoudním vyřízení věci bez vynaložení nákladů v soudním řízení proti dlužníkovi. Neztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně, že právo žalobkyně je promlčeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně „v celém rozsahu“, podal žalovaný dovolání, odkazuje - aniž se zabývá jeho přípustností - co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že u spotřebitelských smluv se neuplatní úprava promlčení obsažená v občanském zákoníku jakožto úprava pro spotřebitele příznivější. Setrvává na stanovisku, že spotřebitel nemůže být v horším postavení, než mu poskytuje občanský zákoník i co do promlčení práva.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolaní zamítnout.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve druhém a třetím výroku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatel v závěru, podle něhož se promlčení u smlouvy o spotřebitelském úvěru řídí úpravou obsaženou v obchodním zákoníku. Závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 24. července 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněném pod číslem 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že úprava promlčení obsažená v občanském zákoníku v ustanovení §101 a násl. není těmi jinými ustanoveními směřujícími k ochraně spotřebitele, která měl zákonodárce v ustanovení §262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. na zřeteli. Ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. bylo převzato do právního řádu České republiky zákonem č. 370//2000 Sb., kterým se mění obchodní zákoník, účinným od 1. ledna 2001 (současné podoby nabylo zákonem č. 501/2001 Sb., kterým se mění obchodní zákoník, účinným od 31. prosince 2001), v souvislosti s požadavky Směrnice Rady ES č. 93/13/EHS z 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, na jejímž základě též byla do občanského zákoníku doplněna ustanovení §52 až §65 upravující spotřebitelské smlouvy. Cílem bylo rozšíření použitelnosti ustanovení na ochranu spotřebitele na všechny typy smluv bez ohledu na to, v jakém kodexu jsou upraveny. Výkladem ustanovení §262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. však nelze dospět k závěru, že odůvodňuje aplikaci jakéhokoli ustanovení, jež by mohlo být pro spotřebitele výhodnější. Takovému závěru nelze přisvědčit již jen proto, že by vnášel do právních vztahů zásadní nejistotu a znamenal by též výrazný zásah do zásady rovnosti účastníků těchto vztahů. Úprava promlčení není úpravou, která směřuje k ochraně spotřebitele; odlišně stanovená délka promlčecí doby v občanském a obchodním zákoníku je pouze výsledkem různých legislativních procesů, z nichž však žádný nesměřuje k ochraně slabší strany (spotřebitele). Promlčení působí vůči oběma stranám stejně, z komplexní úpravy promlčení v každém z těchto zákonů nelze považovat jen některá z nich za výhodnější pro spotřebitele. Jestliže by úmyslem zákonodárce bylo upřednostnit aplikaci všech pro nepodnikatele „výhodnějších“ úprav, jistě by nepoužil formulaci příkladným výčtem s výslovným odkazem na úpravu spotřebitelských smluv, adhezních smluv a zneužívajících klauzulí, ale obecnou formulaci. K týmž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 31. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 1750/2010 (in www.nsoud.cz).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání směřující proti měnícímu výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 9.220,- Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.999,- Kč, a celkem činí 11.519,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. července 2013
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu