ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1841.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1841/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Intrum Justitia, s.r.o. , se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 25 08 32 36, zastoupené Mgr. Jiřím Sitou, advokátem se sídlem v Praze, Rybná 682/14, proti žalovanému M. M. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, o zaplacení částky 141.218,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 45/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2012, č. j. 70 Co 589, 590/2011-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.422,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. září 2011, č. j. 10 C 45/2010-98, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. října 2011, č. j. 10 C 45/2010-104, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 141.218,10 Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“ podal žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí spočívá na posouzení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Za zásadně právně významné považuje řešení otázky, zda v případě spotřebitelských smluv jinak podléhajících režimu obchodního zákoníku je možné ve prospěch strany, která není podnikatelem, užít úpravy promlčení obsažené v občanskoprávním předpise, a tudíž aplikovat tříletou promlčecí dobu.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jako je tomu i v projednávané věci), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil, případně, jejichž řešení zpochybnil.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatel svými výhradami nevymezuje žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Dovolatel soustřeďuje své námitky proti závěru odvolacího soudu, podle něhož se promlčení pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru řídí obchodním zákoníkem a aplikace ustanovení §262 odst. 4 části věty první za středníkem obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) není namístě. Závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. V rozsudku uveřejněném pod číslem 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že úprava promlčení obsažená v občanském zákoníku v ustanovení §101 a násl. není těmi jinými ustanoveními směřujícími k ochraně spotřebitele, která měl zákonodárce při zavedení ustanovení §262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. do našeho právního řádu na zřeteli. Ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. bylo převzato do právního řádu České republiky zákonem č. 370//2000 Sb., kterým se mění obchodní zákoník, účinným od 1. ledna 2001 (současné podoby nabylo zákonem č. 501/2001 Sb., kterým se mění obchodní zákoník, účinným od 31. prosince 2001), v souvislosti s požadavky Směrnice Rady ES č. 93/13/EHS z 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, na jejímž základě též byla do občanského zákoníku doplněna ustanovení §52 až §65 upravující spotřebitelské smlouvy. Cílem bylo rozšíření použitelnosti ustanovení na ochranu spotřebitele na všechny typy smluv bez ohledu na to, v jakém kodexu jsou upraveny. Výkladem §262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. však nelze dospět k závěru, že odůvodňuje aplikaci jakéhokoli ustanovení, jež by mohlo být pro spotřebitele výhodnější. Takovému závěru nelze přisvědčit již jen proto, že by vnášel do právních vztahů zásadní nejistotu a znamenal by též výrazný zásah do zásady rovnosti účastníků těchto vztahů. Úprava promlčení není úpravou, která směřuje k ochraně spotřebitele; odlišně stanovená délka promlčecí doby v občanském a obchodním zákoníku je pouze výsledkem různých legislativních procesů, z nichž však žádný nesměřuje k ochraně slabší strany (spotřebitele). Promlčení působí vůči oběma stranám stejně, z komplexní úpravy promlčení v každém z těchto zákonů nelze považovat jen některá z nich za výhodnější pro spotřebitele. Jestliže by úmyslem zákonodárce bylo upřednostnit aplikaci všech pro nepodnikatele „výhodnějších“ úprav, jistě by nepoužil formulaci příkladným výčtem s výslovným odkazem na úpravu spotřebitelských smluv, adhezních smluv a zneužívajících klauzulí, ale obecnou formulaci. K týmž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 31. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 1750/2010 (in www.nsoud.cz).
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
K doplnění dovolání datovaného dnem 12. února 2013, které bylo doručeno Nejvyššímu soudu dne 13. února 2013, dovolací soud nepřihlížel, neboť jej dovolatel učinil až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 11.059,- Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.982,- Kč, a celkem činí 11.422,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2013
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu