ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1917.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1917/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně NIA Holding, a.s. v likvidaci , se sídlem v Praze 4, Nad Pahorkem 403, identifikační číslo osoby 60 19 23 64, zastoupené JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 10, proti žalovaným 1) Schmitt a Schmitt, hospodářská, účetnická a poradenská společnost s r.o. , se sídlem v Praze 2, Ječná 39, PSČ 113 39, identifikační číslo osoby 49 61 30 22 a 2) Ing. J. K. , za účasti České pojišťovny a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, adresa pro doručování Praha 4, Na Pankráci 1720/123, identifikační číslo osoby 45 27 29 56, jako vedlejší účastnice na straně žalovaných, o zaplacení částky 388.802,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 103/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2010, č. j. 3 Cmo 19/2010-316, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně a druhý žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně a vedlejší účastnice nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 21. května 2002 se žalobkyně domáhala po první žalované (a následně i druhém žalovaném) zaplacení částky (po změně žaloby) 388.802,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí vznikla při zpracování účetnictví a daňového přiznání za rok 1999. První žalovaná na základě smlouvy prováděla pro žalobkyni účetní práce a druhý žalovaný zpracoval daňové přiznání a účetní závěrku za rok 1999 a oba způsobili žalobkyni při plnění svých povinností škodu tím, že v daňovém přiznání nebyly uplatněny uznatelné výdaje ve výši tržeb za prodané pohledávky ve výši 5,000.000,- Kč a ve výši daně sražené bankou z termínovaných vkladů. V důsledku těchto pochybení byl základ daně navýšen o 5,913.688,- Kč, což mělo za následek, že žalobkyně byla za rok 1999 povinna zaplatit daň z příjmů právnických osob ve výši 1,611.750,- Kč a platit čtvrtletní zálohy na daň z příjmů za dobu od října 2000 do července 2001 ve výši 403.000,- Kč. Chyby zjištěné následným forenzním auditem byly oznámeny správci daně dodatečným daňovým přiznáním, ten uznal správnost nového výpočtu a dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla povinna za rok 1999 platit daň z příjmů právnických osob ani zálohy na daň, tyto povinnosti žalobkyně zrušil a zaplacené částky jí vrátil, ponechal však v platnosti povinnost žalobkyně zaplatit dlužné penále, které jí na základě původního daňového přiznání vyměřil za opožděné splnění daňové povinnosti. Žalobkyně tak v důsledku pochybení žalovaných uhradila nadbytečně daň z příjmů právnických osob a další náklady s tím spojené a nemohla disponovat s částkami, které na základě původního daňového přiznání zaplatila.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2008, č. j. 44 Cm 103/2002-248, uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni částku 188.066,- Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku (výrok I.), ohledně částky 200.736,- Kč s příslušenstvím žalobu vůči druhému žalovanému zamítl (výrok II.), žalobu proti první žalované zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VIII.).
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že mezi žalobkyní a první žalovanou byla uzavřena smlouva o vedení účetnictví a mezi žalobkyní a druhým žalovaným (který byl zároveň jednatelem první žalované) smlouva o daňovém poradenství. Účetnictví bylo vedeno první žalovanou na základě podkladů dodaných žalobkyní v elektronické podobě a z tohoto účetnictví vycházel druhý žalovaný při zpracování daňového přiznání. Podle závěrů posudku zpracovaného soudem ustanoveným znalcem z oboru ekonomika - účetní evidence Ing. S. V. daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 1999 nebylo druhým žalovaným zpracováno správně a druhý žalovaný jako daňový poradce odpovídá žalobkyni za škodu ve výši 180.659,27 Kč, představující podle výpočtu znalce úroky z prodlení za pozdní vrácení daně z příjmů za rok 1999. Předpoklady odpovědnosti druhého žalovaného za škodu v této výši byly splněny, když bylo prokázáno porušení smluvní povinnosti druhým žalovaným, výše škody i příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou. Námitku druhého žalovaného, že neměl k dispozici všechny podklady pro zaúčtování postoupených pohledávek, považoval soud prvního stupně za nedůvodnou, neboť měl možnost si veškeré potřebné údaje od žalobkyně vyžádat a v případě jejich neposkytnutí od smlouvy o daňovém poradenství odstoupit. Nárok žalobkyně proti druhému žalovanému proto shledal důvodným co do částky 180.659,- Kč a částky 7.407,- Kč, ohledně níž druhý žalovaný nárok žalobkyně v průběhu řízení uznal. Co do dalších nároků vůči druhému žalovanému ve výši 200.736,- Kč s příslušenstvím představujících vyměřené penále, úroky z prodlení za pozdní vrácení zálohy na daň z příjmů, náklady na forenzní audit a na další účetní služby, soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni se nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi jednáním druhého žalovaného a vznikem tvrzené škody. Odkázal na závěry znaleckého posudku, podle nichž žalobkyně včas nepožádala finanční úřad o prominutí placení záloh na daň z příjmů právnických osob a nespolupracovala se žalovanými, přičemž vypracování forenzního auditu a rekonstrukce účetnictví nebyly nezbytné.
Proti první žalované soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl z důvodu nedostatku její pasivní legitimace, neboť v řízení bylo zejména znaleckým posudkem prokázáno, že účetnictví bylo první žalovanou vedeno řádně na základě podkladů dodaných žalobkyní, a první žalovaná tak žádnou povinnost neporušila.
K odvolání žalobkyně (proti výroku II. a souvisejícím výrokům o nákladech řízení), druhého žalovaného a vedlejší účastnice (proti výroku I.) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a ve výroku I. v rozsahu povinnosti druhého žalovaného zaplatit žalobkyni částku 7.407,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 8. prosince 2001 do zaplacení, ohledně povinnosti druhého žalovaného zaplatit žalobkyni částku 180.659,- Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud rekapituloval, že předmětem přezkumu je nárok na náhradu škody způsobené druhým žalovaným jako daňovým poradcem, když předpoklady odpovědnosti za škodu jsou upraveny v ustanovení §373 obchodního zákoníku a postavení daňového poradce při výkonu daňového poradenství upravuje zákon č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky (dále jen „zákon o daňovém poradenství“), který v ustanovení §6 odst. 1 ukládá daňovému poradci oprávnění a povinnost chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta s tím, že daňový poradce je povinen jednat čestně a svědomitě, důsledně využívat všechny zákonné prostředky a uplatňovat vše, co podle svého přesvědčení a příkazu klienta pokládá za prospěšné. Je přitom vázán pouze zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy a v těchto mezích příkazy klienta. Odstavec 7 téhož ustanovení pak upravuje odpovědnost daňového poradce za škodu způsobenou klientovi v souvislosti s výkonem daňového poradenství.
V projednávané věci je porušení povinnosti druhého žalovaného spatřováno v tom, že nesprávně v daňovém přiznání neuplatnil uznatelné výdaje ve výši tržeb za prodané pohledávky ve výši 5,000.000,- Kč a ve výši daně sražené bankou z termínovaných vkladů, škodu pak představuje finančním úřadem vyměřené penále, úroky z prodlení z částek zaplacených finančnímu úřadu za dobu do jejich vrácení finančním úřadem na základě nově zjištěné daňové povinnosti a náklady vynaložené na odstranění vad daňového přiznání sestaveného druhým žalovaným. Odvolací soud považoval skutkové závěry soudu prvního za správné a za správný měl i závěr, podle něhož druhý žalovaný porušil svoji povinnost vůči žalobkyni tím, že sestavil nesprávné daňové přiznání, přičemž i s ohledem na to, že dodatečné daňové přiznání akceptoval správce daně, vycházel soud prvního stupně správně ze závěrů znalce. Soud prvního stupně však podle názoru odvolacího soudu nesprávně dovodil existenci příčinné souvislosti mezi jednáním druhého žalovaného a vzniklou škodou, když k tomuto závěru neměl dostatečná skutková zjištění. Odvolací soud proto opakoval dokazování výslechem Ing. M. S., předsedy představenstva žalobkyně v rozhodné době, a z jeho výpovědi zjistil, že mu bylo známo, že daňové přiznání bylo možné sestavit ve dvou variantách, z nichž jedna znamenala nulovou daňovou povinnost žalobkyně, druhá povinnost žalobkyně zaplatit daň ve výši přibližně 1,600.000,- Kč, a že s jeho souhlasem byla z opatrnosti podána druhá varianta daňového přiznání. Odvolací soud považoval tento důkaz výslechem Ing. M. S. za zásadní pro posouzení odpovědnosti druhého žalovaného, neboť z něj vyplývá, že druhý žalovaný svou povinnost chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta neporušil, když při sestavování daňového přiznání postupoval v součinnosti se žalobkyní, možné varianty s ní konzultoval a řídil se jejími pokyny. Proto uzavřel, že skutečnost, že se souhlasem žalobkyně bylo podáno daňové přiznání, z něhož pro žalobkyni vyplynula daňová povinnost, ač se jako správný postup nyní objektivně jeví sestavení daňového přiznání v takové formě, z níž žádná daňová povinnost nevyplývá, má význam pro posouzení věci v tom smyslu, že zakládá přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním druhého žalovaného a vznikem škody. V důsledku schválení podání daňového přiznání samotnou žalobkyní, lze uvažovat i o zproštění se odpovědnosti druhého žalovaného podle ustanovení §6 odst. 7 zákona o daňovém poradenství.
Proti části výroku, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žaloba ohledně částky 180.659,- Kč byla zamítnuta, podala žalobkyně dovolání, odkazujíc (aniž se zabývá přípustností) co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se při stanovení výše škody způsobené žalobkyni „řídil“ pouze výslechem Ing. M. S., jehož tvrzení, že mu byla známa možnost „předložit daňové přiznání“, považuje za zmanipulované druhým žalovaným vzhledem k jejich přátelským vztahům. Odvolací soud nevzal v úvahu, že v době podání daňového přiznání nebyla na účtu žalobkyně dostatečná hotovost a k úhradě vypočtené daňové povinnosti došlo až v průběhu srpna 2000, což způsobilo další penalizaci žalobkyně finančním úřadem. Tvrzení Ing. M. S. považuje žalobkyně za účelová a závěr odvolacího soudu za rozporný se závěry znalce, z nichž vyplynulo, že daňové přiznání nebylo správné. Zdůrazňuje, že pouhá svědecká výpověď nemůže zvrátit výsledky znaleckého posudku. Navíc odvolací soud tím, že provedl důkaz výslechem Ing. M. S., připustil v řízení důkazy, které dosud provedeny nebyly, a skutečnosti, které druhý žalovaný před soudem prvního stupně netvrdil.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož bylo v řízení prokázáno výpovědí Ing. M. S., v rozhodné době člena statutárního orgánu žalobkyně, přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním druhého žalovaného a vznikem škody žalobkyni. Ve vztahu k tomuto skutkovému závěru odvolacího soudu byl dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. uplatněn neopodstatněně.
Skutkovým zjištěním, které (ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř.) nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba rozumět výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu stanovenému v §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly a ani jinak nevyšly najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor. Nepřihlédne-li soud k důkazům o skutečnostech, které jsou pro posuzovaný nárok z hlediska hmotného práva nerozhodné, je logicky vyloučen závěr, že soud pominul rozhodné skutečnosti (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2564/2000, in www.nsoud.cz). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V projednávané věci odvolací soud skutkový závěr o tom, že druhý žalovaný při zpracování daňového přiznání za rok 1999 konzultoval dva možné způsoby jeho zpracování s předsedou představenstva (v době od 7. února 2000 s členem představenstva) žalobkyně Ing. M. S., a neporušil tak povinnost uloženou mu ustanovením §6 odst. 1 zákona o daňovém poradenství chránit oprávněné zájmy žalobkyně, postupoval-li při sestavování daňového přiznání v součinnosti se žalobkyní, možné varianty s ní konzultoval a řídil se jejími pokyny, a proto zde není příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody, založil na opakovaném výslechu Ing. M. S., přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí tento důkaz označil a vysvětlil, jaká skutková zjištění z něj učinil, a při opakování dokazování postupoval v souladu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka nenamítá, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nýbrž své výhrady soustřeďuje do způsobu hodnocení těchto důkazů odvolacím soudem. Pakliže dovolací soud žádný logický rozpor či jiné pochybení v hodnocení důkazů odvolacím soudem neshledal, lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Namítá-li dovolatelka, že závěr odvolacího soudu je rozporný se závěry znalce, ze kterých vyplynulo, že daňové přiznání zpracované druhým žalovaným nebylo správné, je její výhrada zjevně neopodstatněná, neboť takový závěr odvolací soud neučinil, naopak v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že závěry znalce považuje za správné.
Důvodná není ani výhrada, že výslechem bývalého člena statutárního orgánu žalobkyně (dovolatelka nesprávně uvádí, že jde o výslech svědka - k tomu srov. ustanovení §126a o. s. ř.) odvolací soud připustil v odvolacím řízení nové skutečnosti a důkazy. Je tomu tak proto, že výslech Ing. M. S. první žalovaná navrhla již ve svém vyjádření k žalobě, v podání ze dne 13. října 2003 (srov. č. l. 35-43 spisu), v němž se rovněž zmiňuje o informování Ing. M. S. o nedostatečných podkladech pro zpracování daňového přiznání v souvislosti s postoupenými pohledávkami a z toho vyplývajících skutečnostech, jmenovaný byl slyšen v řízení před soudem prvního stupně při jednání konaném dne 28. července 2005 (srov. č. l. 72 a 73 spisu) a již tehdy uvedl, že z opatrnosti byla zaplacena daň ve výši 1,600.000,- Kč. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 1059/2005 (in www.nsoud.cz ) formuloval závěr, podle něhož skutečnosti, které byly účastníkem uvedeny nebo jinak vyšly v řízení před soudem prvního stupně najevo, byly z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. uplatněny před soudem prvního stupně.
Dovolatelka v obecné rovině sice uplatnila i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nicméně konkrétně neuvedla, v čem tento dovolací důvod spatřuje, a dovolací soud se tak touto námitkou nemohl zabývat.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a druhému žalovanému a vedlejší účastnici podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. února 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu