ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1999.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1999/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 40 52 26 10, proti žalovaným 1) J. N., 2) J. K. , a 3) Ing. J. G. , zastoupeným JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o zaplacení částky 1,611.992,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 321/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. října 2010, č. j. 30 Co 335/2010-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaných proti výroku pod bodem I. v záhlaví označeného rozsudku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 9. února 2010, č. j. 26 C 321/2006-72, ve výroku, kterým bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 955.904,24 Kč, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili, případně jejichž řešení zpochybnili.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelé svými námitkami nevymezují žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť zpochybňují skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení smlouvy uzavřené dne 16. října 1996 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a společností FAOL v. o. s. jako dohody o narovnání podle ustanovení §585 občanského zákoníku, tvrzením, že z učiněných skutkových zjištění závěr o uzavření dohody o narovnání nevyplývá, když žalobkyně netvrdila a neprokazovala, že by mezi účastníky dohody byla sporná jakákoliv práva či povinnosti. Namítají, že závěr odvolacího soudu, podle něhož skutečnost, že závazek privatizovaného státního podniku přešel na více subjektů, vyvolala potřebu řešit otázku, v jakém rozsahu přešel závazek z úvěru na trvale se obracející zásoby na společnost FAOL v. o. s., nemá oporu v provedeném dokazování. Správnost právního závěru o tom, že smlouva ze dne 16. října 1996 je nejen svým označením, ale i obsahem (přičemž soud prvního stupně při výkladu smlouvy postupoval podle výkladových pravidel daných ustanovením §266 obchodního zákoníku a odvolací soud se s jeho závěrem ztotožnil) dohodou o narovnání, tak dovolatelé zpochybňují prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry, z nichž pro ně nepříznivé právní posouzení vychází. Dovolatelé předkládají svou verzi skutkového stavu věci, odlišnou od skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu (uvádějí, co považují, na rozdíl od odvolacího soudu, za prokázané), a právní závěry na ní založené poměřují s kritizovaným právním posouzením odvolacího soudu. Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem stanoveným v §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, však podle ustanovení §237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že oproti tvrzení žalovaných v dovolání, že mezi stranami smlouvy uzavřené dne 16. října 1996 nebyla sporná práva, která by bylo nutno narovnat, žalovaní zpochybňovali přechod části závazku ze smlouvy o úvěru na trvale se obracející zásoby i při jednání před soudem prvního stupně dne 10. prosince 2009, jak o tom svědčí protokol z jednání (srov. č. l. 62 až 65 spisu).
Odkazují-li dovolatelé na konkrétní judikaturu dovolacího soudu, v níž byla řešena otázka, zda přezkoumávané smlouvy jsou dohodami o narovnání, není tento odkaz přiléhavý, neboť závěry zde vyslovené vycházejí právě z odlišných skutkových zjištění.
Dovolatelé v obecné rovině rovněž namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by tvrzenou vadu jakkoliv konkretizovali a formulovali v té souvislosti otázku zásadního právního významu. Nejvyšší soud se proto otázkou vady řízení nemohl zabývat.
Jelikož dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2013
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu