ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2045.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 2045/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. P. T., , proti žalovanému J. Ž. , zastoupenému JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem, se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 2/2, PSČ 405 02, o zaplacení částky 68.893,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 C 1/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. března 2011, č. j. 36 Co 3/2010-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. října 2009, č. j. 16 C 1/2009-22, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit úpadci F. B. částku 68.893,90 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci bylo rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po 1. červenci 2009 (srov. bod 12 přechodných ustanovení v čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) rozhodnuto o peněžitém plnění v částce 68.893,90 Kč. Pro závěr o přípustnosti dovolání proti tomuto rozhodnutí z pohledu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je tedy určující, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
Dovolatel v úvodu svého podání, v němž se zabývá přípustností dovolání, vyjadřuje přesvědčení, že ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. na jeho dovolání nedopadá. Prosazuje názor, že souzená věc není věcí obchodní, neboť vztahy mezi stranami jsou občanskoprávními vztahy a řídí se ustanoveními občanského zákoníku. V tom se však dovolatel mýlí.
I když v občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí, ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. již usnesení ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99, uveřejněné v časopise Obchodní právo číslo 4, ročník 2000, str. 28, z pozdější doby pak např. usnesení ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 32 Odo 471/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 3878, usnesení ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 1055/2009, uveřejněné tamtéž pod číslem C 7199, a usnesení ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 32 Cdo 975/2011, uveřejněné pod číslem 71/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je dovozováno, že obchodní věcí je třeba rozumět věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud jde o vztah, jenž se týká jejich podnikatelské činnosti.
Posuzovaná věc je z procesního hlediska věcí obchodní, neboť jejím předmětem je nárok na úhradu za práce, které původní žalobce (úpadce) jako podnikatel provedl při opravě automobilu, který žalovanému, též podnikateli, sloužil k podnikání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 1997, sp. zn. 2 Odon 41/97, uveřejněné pod číslem 34/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V intencích citované judikatury je tomu tak i v situaci, kdy byl vztah mezi podnikateli posouzen jako vztah z bezdůvodného obohacení, jenž se řídí předpisy občanského zákoníku.
Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení náklady, jejichž náhrada by mu mohla být přiznána. Vyjádření k dovolání, které podal dne 5. ledna 2012 jménem původního žalobce advokát Mgr. M. Š., nelze považovat za procesní úkon žalobce, bylo-li učiněno více než půl roku poté, co byl na majetek žalobce prohlášen konkurs, v důsledku čehož plná moc udělená žalobcem jmenovanému advokátu pro toto řízení zanikla (srov. §252 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení). Skutečnosti, jež by mohly opodstatnit závěr, že šlo o úkon učiněný v nebezpečí z prodlení v intencích ustanovení §252 odst. 2 insolvenčního zákona, ze spisu nevyplývají.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu