ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2169.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2169/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobců a) M. Ř., b) L. P. a c) J. Š. , zastoupených Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti žalované DŮM VÁCLAVKOVA s. r. o. , se sídlem ve Vsetíně, Václavkova 763, PSČ 755 01, identifikační číslo osoby 27 82 75 51, zastoupené JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1569, o zaplacení částky 524.578,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 151/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. února 2011, č. j. 15 Co 248/2010-113, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. února 2011, č. j. 15 Co 248/2010-113, v rozsahu měnícího výroku ve věci samé, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.901,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 26. února 2010, č. j. 8 C 151/2009-77, uložil žalované zaplatit žalobcům částku 524.578,82 Kč s 25% úrokem z prodlení z částky 711.288,23 Kč od 9. června 1999 do 4. září 2008 a s 25% úrokem z prodlení z částky 524.578,82 Kč od 5. září 2008 do zaplacení s tím, že žalobci jsou oprávněni domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje ve výroku uvedených nemovitostí (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 75.620,50 Kč zamítl (výrok II.) a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobci se žalobou doručenou soudu 26. března 2009 domáhají zaplacení částky 524.578,82 Kč s příslušenstvím jako pohledávky vůči žalované z titulu zajištění úvěru zástavním právem k nemovitostem, která jim byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávky z 11. února 2009 společností FOKR Czech s. r. o. (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“), a částky 75.620,50 Kč jako náhrady nákladů řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 354/1999. Komerční banka, a. s. (dále jen „banka“) uzavřela se společností KCT MONT společností s ručením omezeným (dále jen „dlužník“) 27. prosince 1994 smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), podle níž poskytla dlužníku úvěr ve výši 800.000,- Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna zástavní smlouvou k nemovitostem uzavřenou mezi bankou a Z. P. st. a M. P. téhož dne (dále jen „zástavní smlouva“) a ručitelskými prohlášeními Z. P. st., Z. P. ml., P. S. a L. P., v nichž se ručitelé zaručili za závazek dlužníka v plné výši. Pohledávku ze smlouvy o úvěru banka postoupila smlouvou o postoupení pohledávky z 26. března 2002 společnosti FOKR Czech s. r. o. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. června 2008, č. j. 10 Cm 354/1999-160 (jenž mimo výroků VIII. a IX. nabyl právní moci 4. září 2008), ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2008, č. j. 7 Cmo 430/2008-202, soud prvního stupně zjistil, že soud rozhodl o nároku společnosti FOKR Czech s. r. o. tak, že žalovaným Z. P. ml., P. S. a L. P. uložil zaplatit společnosti FOKR Czech s. r. o. částku 1,342.750,82 Kč s 25% úrokem z prodlení z částky 711.288,23 Kč od 9. června 1999 do zaplacení a M. P. a H. S. (jako dědičkám po zemřelém Z. P. st.) uložil zaplatit společnosti FOKR Czech s. r. o. každé částku 409.086,- Kč, a náhradu nákladů řízení. Na základě uvedeného rozsudku uhradily pouze dědičky společnosti FOKR Czech s. r. o. částku 818.172,- Kč, jež byla započítána na dlužnou jistinu. Zbývající neuhrazenou částku 524.578,82 Kč s příslušenstvím společnost FOKR Czech s. r. o. postoupila žalobcům.
Jelikož účastníci v průběhu řízení učinili nesporným, že k „zesplatnění“ úvěru došlo před 1. září 1998, posoudil soud prvního stupně nárok žalobců podle právní úpravy zástavního práva platné do 31. srpna 1998, tedy před účinností zákona č. 165/1998 Sb., s tím, že právo zástavního věřitele na uspokojení pohledávky ze zástavy může být vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zástavním právem zajištěné pohledávky, a to pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí. Odkazuje na rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. června 2004, č. j. 10 C 46/20033-62, jímž byla zamítnuta žaloba právních předchůdců žalované Ing. R. K. a Ing. R. K. (kteří na základě kupní smlouvy nabyli zastavené nemovitosti od Z. P. st. a M. P.) na určení, že na předmětných nemovitostech nevázne zástavní právo, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. prosince 2004, č. j. 57 Co 559/2004-85, přičemž dovolání v této věci Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 9. února 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), soud prvního stupně dovodil existenci zástavního práva váznoucího na nemovitostech s tím, že podle výpisu z katastru nemovitostí zástavní právo k předmětným nemovitostem zajišťuje pohledávku ze smlouvy o úvěru, a to ve prospěch žalobců. Námitku žalované o nedostatku její pasivní legitimace shledal nedůvodnou. Vycházeje z ustanovení §100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a ustanovení §408 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) považoval za nedůvodnou i námitku promlčení. Zamítavý výrok ohledně nároku na zaplacení částky 76.620,50 Kč jako náhrady nákladů řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 354/1999 odůvodnil tím, že náklady řízení, jež byly již jednou přiznány pravomocným rozhodnutím soudu, nemohou být přiznány znovu, a že tyto náklady jsou samostatně vymahatelné „v rámci předmětného řízení“.
K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. února 2011, č. j. 15 Co 248/2010-113, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobu zamítl a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení (první výrok), v zamítavém výroku jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud se po částečném opakování dokazování ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zástavní právo k nemovitostem bylo zřízeno zástavní smlouvou k zajištění pohledávky zástavního věřitele - tj. banky ze smlouvy o úvěru a že nezaplacením splátek splatných ke konci roku 1995 se stal splatným celý dluh a zástavnímu věřiteli vzniklo ke konci roku 1995 právo na uspokojení ze zástavy. Nesouhlasil však se závěrem o aktivní legitimaci žalobců. Zdůraznil, že ve smlouvě o postoupení pohledávky je předmět postoupení jednoznačně definován tak, že se postupuje „pohledávka ve výši 524.578,82 Kč s 25% úrokem z prodlení z částky 711.288,23 Kč od 9. června 1999 do 4. září 2008 a s 25% úrokem z prodlení z částky 524.578,82 Kč od 5. září 2008 do zaplacení vůči Z. P. ml., P. S. a L. P., přiznaná pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. června 2008, č. j. 10 Cm 354/1999-160, ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2008, č. j. 7 Cmo 430/2008-202, kterými bylo postupiteli přiznáno i právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 75.620,50 Kč“. V řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 354/1999 bylo přitom rozhodnuto o povinnosti ručitelů (Z. P. ml., P. S. a L. P. a dědiců Z. P. st.) splnit dluh ze smlouvy o úvěru, který nesplnil dlužník.
Odvolací soud citoval ustanovení §151a odst. 1 a §151f odst. 1 obč. zák., ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. srpna 1998, jakož i ustanovení §524 obč. zák. K tomu pak uvedl, že podle hmotněprávní úpravy zástavního práva je zástavním věřitelem osoba oprávněná ze zajišťované pohledávky. Touto osobou podle zástavní smlouvy byla banka a posléze, na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 26. března 2002, se jí stala společnost FOKR Czech s. r. o. jako postupník a nový věřitel. Ze zástavní smlouvy přitom neplyne, a nebylo ani v řízení tvrzeno, že by zástavní právo, které sloužilo k zajištění pohledávky věřitele vůči dlužníku ze smlouvy o úvěru, zajišťovalo i závazky ručitelů splnit dluh ze smlouvy o úvěru za dlužníka. Uzavřel proto, že nebyla-li žalobcům postoupena pohledávka věřitele vůči dlužníku, nepřešlo na ně ani existující zajištění této pohledávky zástavním právem, žalobci nenabyli postavení zástavních věřitelů a není dána jejich aktivní věcná legitimace v řízení o uspokojení pohledávky z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí. S ohledem na tento závěr se již odvolací soud nezabýval otázkou důvodnosti námitky promlčení, byť měl za to, že lze přisvědčit žalované, že posouzení této otázky soudem prvního stupně, již s ohledem na předmět řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 354/1999, správné není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé v závěru odvolacího soudu o nedostatku jejich aktivní legitimace ve sporu. Tvrdí, že rozhodnutími Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci byla společnosti FOKR Czech s. r. o. přiznána pohledávka, kterou tato společnost nabyla do svého majetku, přičemž jde o pohledávku původní věřitelky - banky vyplývající ze smlouvy o úvěru. Tato pohledávka je zajištěna zástavním právem váznoucím na nemovitostech žalované. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že na ně nepřešla pohledávka zajištěná zástavním právem, ale pouze pohledávka za ručiteli, která není zajištěná zástavním právem. Z titulu smlouvy o úvěru vznikla pouze jedna pohledávka, tuto jedinou pohledávku banka uplatnila žalobou a soudy tuto jedinou pohledávku „judikovaly“. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2005, sp. zn. 29 Odo 563/2003, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že zástavní právo zaniká i tím, že zajištěnou pohledávku uhradí zástavnímu věřiteli namísto dlužníka ručitel, dovolatelé dospívají k závěru, že ručitel při plnění své povinnosti z titulu ručení uhradí věřiteli dlužníkův dluh a tímto plněním původní pohledávka zaniká. Existuje tedy jediná pohledávka, nikoli jakési dvě pohledávky, jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, tedy pohledávka vůči dlužníkovi a ručitelům. Zdůrazňují, že ručitelé neplní žádný svůj jiný závazek, který by byl odlišný od závazku přímého dlužníka. Byla-li postoupena pohledávka za ručiteli, tedy pohledávka vyplývající ze smlouvy o úvěru, byla postoupena jediná pohledávka zajištěná zástavním právem. Smlouvou o postoupení pohledávky tak dovolatelé nabyli pohledávku, která je zajištěna zástavním právem váznoucím na nemovitostech žalované.
Dovolatelé dále setrvávají na stanovisku, že jsou oprávněni domáhat se též částky 75.620,50 Kč představující náklady řízení vedeného před Krajským soudem v Ostravě a Vrchním soudem v Olomouci, neboť jde o příslušenství postoupené pohledávky, které je ze zákona rovněž zajištěno zástavním právem. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném do 31. srpna 1998) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Z ustanovení §151f odst. 1 obč. zák. (v tomtéž znění) vyplývá, že není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Podle ustanovení §303 obch. zák. kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.
Podle ustanovení §304 obch. zák. ručením lze zajistit jen platný závazek dlužníka nebo jeho část. Vzniku ručení však nebrání, jestliže závazek dlužníka je neplatný jen pro nedostatek způsobilosti dlužníka brát na sebe závazky, o němž ručitel v době svého prohlášení o ručení věděl (odstavec 1). Ručením lze zajistit i závazek, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky (odstavec 2).
Z ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že věřitel je oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkursu.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost závěru o nedostatku jejich aktivní legitimace domáhat se plnění ze zástavního práva k nemovitostem zajišťujícího pohledávku ze smlouvy o úvěru, byla-li na ně smlouvou o postoupení pohledávky postoupena pohledávka za ručiteli zajišťujícími rovněž pohledávku ze smlouvy o úvěru, přičemž argumentují tím, že pohledávka za ručiteli je pohledávkou vyplývající ze smlouvy o úvěru a jde tak o jedinou pohledávku zajištěnou zástavním právem.
Z úpravy ručení v ustanovení §303 až 306 obch. zák. vyplývá, že ručení má - stejně jako zástavní právo - subsidiární a akcesorickou povahu. Subsidiární povaha ručení znamená, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka z hlavního závazkového vztahu nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Z akcesorické povahy ručení vyplývá, že ručení lze převzít pouze za platnou pohledávku a zánikem zajištěné pohledávky zaniká i ručení. Již z této povahy ručení je nepochybné, že právo věřitele na plnění vůči ručiteli je pohledávkou odlišnou od pohledávky věřitele za dlužníkem, neboť k pohledávce věřitele za dlužníkem (tedy k hlavnímu závazkovému vztahu) přistupuje ve smyslu ustanovení §303 obch. zák. další právní úkon, a to písemné prohlášení ručitele, že věřitele uspokojí, jestliže dlužník nesplní vůči věřiteli určitý závazek. Teprve tímto dalším úkonem dochází ke vzniku ručitelského závazku. Pohledávka věřitele na plnění proti ručiteli pak vzniká odlišně od pohledávky z hlavního závazkového vztahu, a to za podmínek určených ustanovením §306 odst. 1 obch. zák. Nejsou-li tyto podmínky splněny, nemá věřitel právo na plnění proti ručiteli. Přitom ručení může vzniknout v době odlišné od vzniku pohledávky z hlavního závazkového vztahu, jak vyplývá z ustanovení §304 odst. 1 a 2 obch. zák.
Byla-li smlouvou o postoupení pohledávky dovolatelům postoupena pohledávka za ručiteli zajišťujícími pohledávku za smlouvy o úvěru, nejde o pohledávku, která by byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem. Zástavní právo zajišťuje stejně jako ručení pohledávku z hlavního závazkového vztahu - ze smlouvy o úvěru, nikoliv pohledávku z ručení. Závěr odvolacího soudu je proto správný.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a vady řízení uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nejsou v dovolání namítány a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal, Nejvyšší soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v souladu s ustanovením §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání proti měnícímu výroku rozsudku ve věci samé zamítl.
Dovolání směřující proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok co do částky 75.620,50 Kč, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelé otázku zásadního právního významu neformulovali a nevymezují ani takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí při splnění kritérií uvedených v ustanovení §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., neboť pouze vyjadřují předsvědčení, že jsou oprávněni domáhat se také částky ve výši 75.620,50 Kč.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, stejně jako dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení, jež není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo zamítnuto a odmítnuto a vznikla jim tak povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3.750,- Kč podle ustanovení §7 písm. f), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 851,- Kč a celkem činí 4.901,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. dubna 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu