ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2726.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 2726/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Českomoravské stavební spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3218/169, identifikační číslo osoby 49 24 13 97, proti žalovaným 1) R. D. , 2) A. D. , 3) L. P. , a 4) D. B. , o zaplacení částky 284.832,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 118 C 73/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. března 2012, č. j. 15 Co 356/2011-129, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. března 2012, č. j. 15 Co 356/2011-129, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. března 2011, č. j. 118 C 73/2009-79, ve výrocích II. a V., se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. března 2011, č. j. 118 C 73/2009-79, uložil žalovaným 1), 3) a 4) zaplatit žalobkyni částku 284.832,- Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních (výrok I.), žalobu proti žalovanému 2) zamítl (výrok II.), co do dalšího úroku z prodlení žalobu proti žalovaným 1), 3) a 4) rovněž zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV. a V.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem označeným v záhlaví k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. a ve výroku V. o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) [první výrok] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud po opakování dokazování listinami považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně uzavřela 1. září 2005 s žalovanou 1) jako dlužnicí a žalovaným 2) jako spoludlužníkem smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření (dále též jen „smlouva o úvěru“). Předmětem a účelem smlouvy o úvěru bylo poskytnutí meziúvěru ve výši 290.000,- Kč a ke dni přidělení cílové částky poskytnutí úvěru ze stavebního spoření do výše 174.000,- Kč na základě smlouvy o stavebním spoření žalované 1) č. 4817865-7-01 ze 17. března 2005. Práva a povinnosti smluvních stran byly upraveny obecnými úvěrovými podmínkami a všeobecnými obchodními podmínkami stavebního spoření. Podotkl, že soud prvního stupně správně zjistil, že žalovaná 1) a žalovaný 2) uzavřeli smlouvu jako spotřebitelé.
Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) pro rozpor se zákonem. Přitakal názoru, že nejde o prostou smlouvu o úvěru, která se bez ohledu na povahu účastníků řídí jen ustanovením §497 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.), ale o smlouvu, jež se řídí také speciální úpravou, a to zákonem č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření (dále jen „zákon o stavebním spoření“). Citoval ustanovení §1, §4 odst. 2 písm. c) a §5 zákona o stavebním spoření a k nim uvedl, že zákon váže účastenství ve smluvním vztahu ze smlouvy o úvěru na osobu definovanou jako „účastník stavebního spoření“, tedy osobu určenou rodným číslem. Jde tedy o zákonem individuálně určenou osobu účastníka smlouvy o stavebním spoření, které je účelovým spořením spočívajícím v přijímání vkladů od účastníků, poskytování úvěrů účastníkům a poskytování státní podpory účastníkům stavebního spoření. Rovněž smlouva o úvěru a překlenovacím úvěru ze stavebního spoření je smlouvou individuálně určenou, pokud jde o konkrétního dlužníka, jímž může být jen účastník stavebního spoření. Účastnicí stavebního spoření byla pouze žalovaná 1), jen s ní proto mohla být platně uzavřena smlouva o překlenovacím úvěru. Žalovaný 2) účastníkem stavebního spoření nebyl a nemohl tedy ani smlouvou nabýt postavení dlužníka ze smlouvy o úvěru. Ve vztahu k němu je smlouva o úvěru absolutně neplatná pro rozpor se zákonem.
Z neplatné smlouvy o úvěru nemohly žalovanému 2) vzniknout žádné závazky vůči žalobkyni. Ve sporu není pasivně legitimován ani podle ustanovení §293 obch. zák. zakládajícího solidaritu v případě, že je k témuž plnění zavázáno společně několik osob. Přestože je smlouva o úvěru upravena v ustanovení §497 obch. zák., v tomto případě se obchodní zákoník nepoužije, protože jde o obecný předpis, před nímž má přednost úprava obsažená ve speciálním zákoně, jímž je zákon o stavebním spoření. Mezi žalobkyní a žalovaným 2) nevznikl ani vztah z bezdůvodného obohacení, neboť prostředky podle smlouvy o úvěru byly vyplaceny žalované 1). Žalovaný 2) nemůže být ze smlouvy o úvěru zavázán ani jako manžel žalované 1) podle ustanovení §143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, shledávajíc dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodným v rovině dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, zakládající přípustnost dovolání, spatřuje v posouzení otázky hmotného práva v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (rozsudkem ze dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1580/2006).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku vzniku závazku žalovaného 2) ze smlouvy o úvěru, nebyl-li tento žalovaný účastníkem stavebního spoření. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §5 odst. 2 a odst. 5 zákona o stavebním spoření, dospěl-li k závěru, že tato ustanovení kogentně zužují okruh osob, které mohou platně uzavřít smluvní vztah se stavební spořitelnou za účelem čerpání úvěru nebo překlenovacího úvěru ze stavebního spoření, pouze na účastníka smlouvy o stavebním spoření. Jazykovým výkladem citovaných ustanovení lze dospět toliko k závěru, že právo na poskytnutí úvěru, příp. možnost požádat stavební spořitelnu o poskytnutí tzv. překlenovacího úvěru má účastník smlouvy o stavebním spoření. Nelze však dovodit kogentní vymezení okruhu účastníků smlouvy o úvěru. Takový závěr nelze učinit ani teleologickým výkladem citovaných ustanovení, neboť v ustanovení §5 odst. 3 téhož zákona je vymezen okruh osob odlišných od účastníka stavebního spoření, jejichž bytové potřeby lze financovat úvěrem ze stavebního spoření, tj. bytové potřeby osob blízkých účastníku stavebního spoření. Jednou ze zákonných podmínek pro poskytnutí úvěru ze stavebního spoření je splnění předpokladů zajištění návratnosti čerpaných prostředků. Bylo by tak přímým rozporem uvedených zákonných ustanovení, kdyby zákonodárce na jedné straně požadoval od účastníka stavebního spoření splnění podmínky předpokladu pro vrácení poskytnutých prostředků a na druhé straně by omezil okruh osob, které lze zavázat smlouvou o úvěru k vrácení poskytnutých prostředků. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že vedle účastníka stavebního spoření může být smlouva o úvěru uzavřena jako s dalším dlužníkem s každým, kdo je způsobilý k právním úkonům. Zavázal-li se žalovaný 2) smlouvou o úvěru ke splnění závazku společně a nerozdílně s žalovanou 1) jako účastnicí stavebního spoření, nelze z ustanovení §5 odst. 2 a odst. 5 zákona o stavebním spoření dovozovat neplatnost závazku žalovaného 2) podle ustanovení §39 obč. zák.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a ve výroku týkajícím se žalovaného 2) i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu je i v projednávané věci), je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěje-li dovolací soud (za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř.) k závěru, že napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé má zásadní právní význam.
Dovolací soud shledává napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným v otázce posouzení platnosti smlouvy o překlenovacím úvěru ve vztahu k dlužníkovi, jenž není účastníkem stavebního spoření, kterou odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Z ustanovení §1 písm. b) zákona o stavebním spoření vyplývá, že stavební spoření je účelové spoření spočívající v poskytování úvěrů účastníkům stavebního spoření.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o stavebním spoření účastníkem stavebního spoření (dále jen „účastník“) může být fyzická nebo právnická osoba.
Podle ustanovení §5 zákona o stavebním spoření osoba, která uzavře se stavební spořitelnou písemnou smlouvu podle občanského zákoníku o stavebním spoření (dále jen „smlouva“), se stává účastníkem. Účastník se ve smlouvě zejména zaváže ukládat u stavební spořitelny vklady ve smluvené výši (odstavec 1 věta první a druhá). Účastník má právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření na financování bytových potřeb (dále jen „úvěr ze stavebního spoření“) po splnění podmínek tohoto zákona a podmínek stanovených stavební spořitelnou ve všeobecných obchodních podmínkách, zejména po splnění předpokladů zajištění jeho návratnosti (odstavec 2). Úvěr ze stavebního spoření může být stavební spořitelnou poskytnut a účastníkem použit pouze na financování bytových potřeb. Financováním bytových potřeb účastníka se rozumí i financování bytových potřeb osob blízkých. Za osobu blízkou se pro účely tohoto zákona považuje příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel (odstavec 3).
V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o stavebním spoření v době uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru a jde rovněž o stávající znění tohoto zákona.
Podle ustanovení §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Otázkou platnosti smlouvy o překlenovacím úvěru se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 33/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (vydaném 19. prosince 2012, tedy po rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci). V něm dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená též s osobou, která nemá právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona o stavebním spoření, jako s dalším dlužníkem, nezakládá důvod neplatnosti smlouvy ve vztahu k dalšímu dlužníkovi. Z citovaného ustanovení vyplývá pouze to, že účastník stavebního spoření má právo na uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru a na poskytnutí úvěru za podmínek stanovených zákonem o stavebním spoření a obchodních podmínek stavební spořitelny. Uvedené ustanovení však neobsahuje příkaz stavební spořitelně uzavřít smlouvu pouze s účastníkem stavebního spoření ani zákaz uzavřít ji s osobou, jež není účastníkem stavebního spoření. Uzavřela-li stavební spořitelna proto smlouvu o překlenovacím úvěru s osobou, která je účastníkem stavebního spoření, uzavřela ji s tím, kdo má na uzavření smlouvy podle zákona o stavebním spoření právo. Jestliže ji uzavřela současně s další osobou jako dalším dlužníkem, nejde o právní úkon v rozporu se zákonem, má-li smlouva náležitosti platného právního úkonu podle ustanovení §497 obch. zák.
Smlouva o překlenovacím úvěru uzavřená s dlužníkem, který je účastníkem stavebního spoření a dalším dlužníkem, který jím není, není ani v rozporu s ustanovením §1 písm. b) zákona o stavebním spoření, protože jedním z dlužníků je účastník stavebního spoření. Správnosti výkladu, podle něhož smluvní stranou v postavení dlužníka, vedle účastníka stavebního spoření, může být i osoba, která účastníkem stavebního spoření není, nasvědčuje i ustanovení §5 odst. 3 zákona o stavebním spoření, podle něhož úvěr ze stavebního spoření může být spořitelnou poskytnut a účastníkem použit pouze na financování bytových potřeb, přičemž financováním bytových potřeb účastníka - podle znění zákona o stavebním spoření - se rozumí i financování bytových potřeb osob blízkých účastníku stavebního spoření. V takové situaci odpovídá účelu (funkci) stavebního spoření, aby ten, jehož bytová potřeba je rovněž řešena, byl dalším dlužníkem ze smlouvy o překlenovacím úvěru.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně rozhodnutí o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v zamítavém výroku ve věci samé ve vztahu k žalovanému 2) [včetně závislého výroku o nákladech řízení] a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu