ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3422.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3422/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00 00 69 47, proti žalované FAMKO, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Preslova 2, identifikační číslo osoby 00 56 63 49, zastoupené Mgr. Zbyňkem Vančurou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 23, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 216/2006, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. března 2012, č. j. 1 Cmo 189/2008-168, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. prosince 2007, č. j. 19 Cm 216/2006-52, ve znění doplňujícího usnesení ze dne l. září 2008, č. j. 19 Cm 216/2006-94, povolil obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/14 Cm 147/2000, i obnovu odvolacího řízení vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 Cmo 190/2002.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanou tvrzený důvod obnovy řízení, jímž je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2006, č. j. 20 Cm 454/95-265 (dále též jen rozsudek Krajského soudu v Brně), doručený žalované „19. října 1996“ (správně 19. září 2006), je rozhodnutím, které nemohla ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.”) bez své viny použít v původním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/14 Cm 147/2000, v němž byla rozhodnutím odvolacího soudu zavázána k úhradě dlužné částky ze smlouvy o úvěru uzavřené 28. června 1990 (dále jen „první smlouva“), a které pro ni může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
S ohledem na dobu doručení rozsudku Krajského soudu v Brně žalované dovodil, že žaloba o obnovu řízení (doručená soudu 3. listopadu 2006) byla podána včas, v tříměsíční lhůtě určené ustanovením §233 odst. 1 o. s. ř., i tříleté lhůtě podle ustanovení §233 odst. 2 o. s. ř., když rozsudek odvolacího soudu ve věci, jejíž obnova je navrhována, byl vyhlášen 6. listopadu 2003 (právní moci nabyl 15. prosince 2003).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením (jež je v pořadí třetím, když předchozí usnesení odvolacího soudu byla zrušena usneseními Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, č. j. 32 Cdo 2586/2009-134, a ze dne 27. září 2011, č. j. 32 Cdo 2434/2011-157, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení) změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobu na obnovu řízení zamítl.
Odvolací soud uvedl, že žalovaná opírá žalobu na obnovu řízení o to, že je tu smlouva o úvěru uzavřená mezi právními předchůdci účastníků 29. prosince 1990 (dále jen „druhá smlouva“), z níž vyplývá, že dluh z první smlouvy byl uhrazen poskytnutým úvěrem z druhé smlouvy, a to 8. ledna 1991, a k tomuto datu zanikl. O existenci této druhé smlouvy žalovaná nevěděla, neměla ji ve svém držení, byla o ní informována a obdržela ji od bývalého ředitele svého právního předchůdce až v prosinci 2005, přičemž rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 13/14 Cm 147/2000 byl vynesen 25. března 2002, a o odvolání proti němu rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003. Důvod obnovy žalovaná tvrdí v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2006, č. j. 20 Cm 454/95-265, který jí byl doručen 19. září 2006 a kterým byla žaloba na plnění z první smlouvy (tedy ze stejného právního důvodu jako v původním řízení) zamítnuta proto, že soud vycházel ze zjištění, že novým úvěrem poskytnutým podle druhé smlouvy byl uhrazen dluh z první smlouvy. V tomto řízení bylo rozhodnuto o jiné části již splatného dluhu z první smlouvy. Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že rozsudek Krajského soudu v Brně je uplatněným důvodem pro obnovu řízení a že žaloba byla podána včas v tříměsíční lhůtě (§233 odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud zdůraznil, že uplatněným důvodem žaloby na obnovu řízení je soud vázán a nemůže napadené rozhodnutí posuzovat z jiného důvodu, než který byl jako důvod obnovy řízení uplatněn v žalobě, nebo který byl uplatněn dodatečně v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě. Odvolání nicméně shledal důvodným s ohledem na judikaturní závěry vyjádřené ve stanovisku bývalého občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 8. září 1982, sp. zn. Cpj 67/82, uveřejněného pod číslem 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. května 1998, sp. zn. II. ÚS 111/98, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 11, ročníku 1999, části II., pod pořadovým číslem 40 či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Cdo 269/2008, in www.nsoud.cz, z nichž vyplývá, že později přijaté rozhodnutí v jiné právní věci není samo o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241 a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odkaz odvolacího soudu na ustálenou judikaturu není případný, neboť v této věci není důvodem pro povolení obnovy samo o sobě později přijaté rozhodnutí v jiné právní věci. Rozsudek Krajského soudu v Brně, není rozhodnutím v jiné právní věci, jde o totožnou právní věc, která je pouze v důsledku předchozích postoupení pohledávek rozdělena na více dílčích řízení. Z hlediska principu obecné spravedlnosti nelze podle názoru dovolatelky akceptovat, že v téže věci je soudy rozhodováno naprosto opačně. Rozsudek Krajského soudu v Brně, není rozhodnutím „samo o sobě“, ale vychází z nově zjištěných a zejména prokázaných skutečností.
Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když z rozsudku Krajského soudu v Brně, resp. z důkazů v tomto řízení provedených, jednoznačně vyplynulo, že žalobkyní uplatněný nárok zanikl splněním v roce 1991. Nemohl tak být předmětem následného postoupení, a tudíž ani žalobkyní vymáhán.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205a a §211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a §211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud v souladu s judikaturou, na niž odkázal, správně uzavřel, že později přijaté rozhodnutí v jiné právní věci není samo o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení. Otázkou, která rozhodnutí ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mohou být důvodem obnovy řízení, se Nejvyšší soud zabýval v již zmíněném usnesení uveřejněném pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dovodil, že takovými rozhodnutími zákon míní rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 a 2 o. s. ř., tj. případy, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§135 odst. 1 o. s. ř.) či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§135 odst. 2 o. s. ř.), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám (§135 odst. 2 o. s. ř.), a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím posoudil tuto otázku jinak. Od těchto právních názorů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), vyplynulo-li z rozsudku Krajského soudu v Brně, že dluh z první smlouvy byl splněn úvěrem poskytnutým druhou smlouvou, je zjevně bezdůvodná, neboť odvolací soud se touto skutečností nezabýval, neprováděl žádné dokazování. Námitka se týká skutečností zjištěných v řízení, jehož obnova je požadována.
Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu