ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3475.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3475/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Ing. V. V. , zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Volavkova 1848/17, proti žalované JUDr. K. M. , zastoupené JUDr. Petrem Niplem, advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci 449/11, o zaplacení částky 1,515.524,50 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 70/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2011, č. j. 8 Cmo 279/2010-268, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti rozsudku označenému v záhlaví, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2010, č. j. 4 Cm 70/2009-227, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z vylíčení uplatněných dovolacích námitek je zřejmé, že dovolatel nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí při splnění kritérií uvedených v ustanovení §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Zpochybňuje-li dovolatel obsáhlou argumentací závěr odvolacího soudu o promlčení žalovaného nároku tvrzením, že žalovaná se bezdůvodně obohatila úmyslně, pak nekritizuje správnost právního posouzení věci (správnost výkladu norem hmotného práva a jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci), nýbrž napadá správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro něj nepříznivé právní posouzení založil. Dovolatel přehlíží, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady proti zjištěním o skutkovém stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Ostatně dovolatel se mýlí, dovozuje-li, že v případě prokázání úmyslu žalované obohatit se, by námitka promlčení musela být posouzena jako nedůvodná. Uplynula-li dovolateli subjektivní dvouletá promlčecí doba určená ustanovením §107 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), je vznesená námitka promlčení důvodná bez ohledu na to, zda dovolateli ještě běží i druhá objektivní, ať už tříletá nebo desetiletá, promlčecí doba vyplývající z ustanovení §107 odst. 2 obč. zák. (jak správně i soudy obou stupňů ve svých rozsudcích dovodily).
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z hlediska námitky, že odvolací soud se nezabýval uplatněnou námitkou podjatosti členek senátu 8 Cmo Vrchního soudu v Praze, čímž porušil právo dovolatele na spravedlivý proces. Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. výslovně vylučuje přihlížet při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přitom o situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tu nejde; dovolatel v rámci námitek procesní vady žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz), stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud při posouzení vznesené námitky podjatosti postupoval zcela v souladu s ustanovením §15b odst. 2 o. s. ř. a judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 30. ledna 2012, sen. zn. 29 NSCR 75/2011, in www.nsoud.cz , v němž dovolací soud dospěl k závěru, že případné pochybení soudu při postupu podle ustanovení §15b o. s. ř. není samo o sobě vadou, jež může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu by zakládalo až zjištění, že námitka podjatosti byla důvodná a rozhodnutí vydal vyloučený soudce.).
Dovolatel žádnou právní otázku, natož otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., výslovně neformuluje, nesouhlasí-li se závěrem odvolacího soudu, že ke stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení §112 obč. zák. v dané věci nedošlo. Otázku stavení běhu promlčecí doby s ohledem na předchozí jiná řízení o tomtéž nároku odvolací soud posoudil, ztotožňuje se se závěry soudu prvního stupně, v souladu s ustanovením §112 obč. zák., a dovolatel právní závěr, podle něhož ani v jednom z předchozích řízení řádně nepokračoval, a proto nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby, na němž toto posouzení spočívá, nenapadá. Shodně jako v odvolacím řízení pouze vysvětluje, z jakého důvodu postupoval v obou předchozích řízeních o tomtéž nároku tak, jak postupoval.
S námitkou, že žalovaná jako soudní exekutorka „…přísahala chránit právo v ČR a pokud ví, že jde o bezdůvodné obohacení, i v případě napadeného rozhodnutí by měla sama spontánně tuto částku vrátit. Toto však do dnešního dne neučinila a tím porušila zásadu dobrých mravů, ke které soud musí přihlédnout i bez návrhu…“, dovolatel přichází v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. až v dovolacím řízení. Dovolací soud se jí proto nemohl zabývat.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.163,- Kč a celkem činí 12.463,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu