ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3675.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3675/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PP Hospitals, s. r. o. , se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, Brázdimská 1000, PSČ 250 01, identifikační číslo osoby 26085011, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, PSČ 100 00, proti žalované VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNĚ, se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 4/2020, PSČ 130 00, identifikační číslo 41197518, o zaplacení částky 12.799.925,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 129/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2012, č. j. 11 Co 359/2012-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně se žalobou podanou dne 29. května 2012 domáhala zaplacení částky 12.799.925,58 Kč se zákonným úrokem z prodlení za zdravotní péči poskytnutou pojištěncům žalované v období leden až prosinec 2011 a leden až březen 2012. Spolu s žalobou podala s odkazem na ustanovení §102 odst. 1 o. s. ř. návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo žalované uloženo platit žalobkyni měsíční předběžné úhrady za zdravotní péči poskytnutou jejím pojištěncům v kalendářním roce 2012 ve výši 7.108.909,- Kč. Požadavek zatímní úpravy poměrů účastníků odůvodnila potřebou zajistit řádný provoz zdravotnického zařízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 30. května 2012, č. j. 12 C 129/2012-16, řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. pro překážku věci rozsouzené, s odůvodněním, že návrh na nařízení předběžného opatření stejného znění se stejným, leč stručnějším odůvodněním, žalobkyně podala již dne 20. dubna 2012 a tento návrh byl zamítnut usnesením č. j. 12 Nc 4903/2012-35, které nabylo právní moci dne 16. května 2012.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dne 12. listopadu 2012 dovolání, namítajíc, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku totožnosti předmětu řízení, a navrhujíc, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Věc byla dovolacímu soudu předložena dne 29. listopadu 2012.
Dovolání, které je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako bezpředmětné (§243b odst. 5 a §218 o. s. ř.).
Učinil tak ze dvou důvodů, z nichž každý by obstál sám o sobě.
Především řízení ve věci samé bylo v důsledku zpětvzetí žaloby zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. září 2012, č. j. 12 C 129/2012-84, které nabylo právní moci dne 5. října 2012. V ustanovení §77 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je přitom určeno, že předběžné opatření zanikne, jestliže nebylo návrhu ve věci samé vyhověno. Poté, co bylo řízení ve věci samé zastaveno, by tedy již v žádném případě nebylo možno návrhu na vydání předběžného opatření vyhovět (srov. obdobně závěry vyjádřené Nejvyšším soudem např. v usnesení ze dne 21. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1223/99, a v usnesení ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 59/2009, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, k dispozici na jeho webových stránkách).
Kromě toho období, během něhož měla žalovaná podle návrhu na vydání předběžného opatření předběžně poskytovat žalobkyni měsíční platby k zajištění řádného provozu zdravotnického zařízení, ke dni rozhodnutí dovolacího soudu již uplynulo.
Stane-li se dovolání bezpředmětným, dovolací soud je odmítne podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 611/2002).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. února 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu