ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3681.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3681/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. J. Š. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti žalované MUDr. I.K. bytem v Brně, Helfertova 7, zastoupené JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Dlážděná 12c, o 387 394,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 202/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011, č. j. 1 Cmo 146/2010-527, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26 820 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Milana Staňka.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2010, č. j. 15 Cm 202/2001-369, v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 321 273,80 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem za řízení před soudy obou stupňů. Dále ho změnil ve výroku o nákladech státu tak, že jejich náhradu uložil žalobci.
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadené části rozsudku a jemu předcházejícího řízení ze zjištění soudu prvního stupně, podle něhož byla dne 29. června 2000 uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobce – společností AREL spol. s r.o. jako zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelkou smlouva o dílo. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů šlo o platnou smlouvu o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejímž předmětem bylo dokončení části objektu Š.a 40, B.(zubní ordinace) za dohodnutou cenu díla ve výši 1 307 450 Kč, včetně daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) ve výši 1 372 822,50 Kč. Smlouva byla podepsána oprávněným zástupcem zhotovitelky i objednatelkou, přičemž předmět díla byl sjednán dostatečně, určitě a srozumitelně. V článcích 4.2. a 4.3. smlouvy se její účastnice dohodly, že práce uvedené v rozpočtu, které nebudou provedeny, budou z fakturované ceny odečteny, přičemž práce provedené po schválení objednatelkou a neuvedené v rozpočtu budou k fakturované ceně připočteny. V článku 12.2. smlouvy bylo sjednáno, že její veškeré změny lze provést pouze písemnými dodatky podepsanými oprávněnými zástupci obou smluvních stran. Z uvedených ujednání podle odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že smluvní strany se ve smyslu §272 odst. 2 obch. zák. dohodly na písemné formě dodatků ke smlouvě, což platí i pro tzv. vícepráce ve smyslu jejího článku 4.3. Žalobce však v řízení existenci písemných dohod o vícepracech nejenže neprokazoval, ale ani netvrdil; pouze obecně uváděl, že tvrzené vícepráce byly v období realizace smlouvy o dílo sjednány ústními dodatky, jimiž došlo k platným změnám písemné smlouvy o dílo. Odvolací soud upozornil žalobce na absenci skutkových tvrzení k jednotlivým konkrétním ústním dodatkům smlouvy o dílo, poučil ho ve smyslu §118a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a vyzval jej k doplnění skutkových tvrzení ke každé jednotlivé ústní dohodě o provedení víceprací. Žalobce však v tomto směru žádná konkrétní tvrzení ani návrhy na doplnění dokazování neučinil, pouze doplnil, že k ústní dohodě o vícepracech došlo mezi Ing. H. a žalovanou a že jejich cena byla sjednána jako cena obvyklá podle metodiky ceníku RTS 2000. Uzavření ústní dohody s oprávněným zástupcem zhotovitelky o provedení víceprací žalovaná opakovaně popírala. V řízení nebylo prokázáno, že o případných změnách dohodnutých prací by byl oprávněn jednat za žalovanou kdokoli jiný než Ing. H., který byl podle záhlaví smlouvy o dílo za ni oprávněn jednat ve věcech smluvních, přičemž ani vyslechnutí svědci nepotvrdili tvrzení žalobce, že by v jejich přítomnosti došlo mezi Ing. H. a žalovanou k uzavření konkrétních dohod o změně díla. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobce nesplnil svou povinnost tvrzení a neunesl důkazní břemeno o existenci jednotlivých údajných ústních dodatků ke smlouvě o dílo, jimiž by došlo k platné změně písemné smlouvy o dílo (jak uzavřel soud prvního stupně), přičemž žalovaná se k těmto neurčitým žalobním tvrzením dovolala relativní neplatnosti ve vztahu k nedostatku písemné formy svým dopisem ze dne 3. října 2001.
Odvolací soud dále uvedl, že žalobce v průběhu celého řízení nebyl schopen konkretizovat, zda žalovaná částka 321 273,80 Kč představuje nedoplatek ceny díla za práce provedené dle písemné smlouvy o dílo anebo cenu přiměřeně zvýšenou za údajně dohodnuté vícepráce. Z upřesnění žalobce učiněného až na jednání odvolacího soudu, že cena díla byla ve smlouvě sjednána ve výši 1 307 450 Kč (1 372 822,50 Kč včetně DPH), že žalobce neprovedl písemně dohodnuté práce v rozsahu částky 439 631,85 Kč a že žalovaná uhradila na cenu dohodnutého díla 1 200 000 Kč, vyplývá podle odvolacího soudu logický závěr, že zbývající sporná částka 321 273,80 Kč představuje pouze cenu přiměřeně zvýšenou za údajné vícepráce, které žalobce provedl nad rámec písemné smlouvy o dílo. Za situace, kdy žalobce neprokázal existenci platně uzavřených dohod o provedení tvrzených víceprací, které by měly vliv na zvýšení ceny díla ve smyslu §549 odst. 2 obch. zák., odvolací soud dovodil, že žalobce provedl všechny práce v rámci platně sjednané písemné smlouvy bez vlivu na cenu díla. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobci nárok na zaplacení žalované částky nevznikl, přičemž mu ho nelze přiznat ani podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvody uvádí nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu, že provedl všechny práce v rámci platně sjednané smlouvy o dílo bez vlivu na cenu díla. Vytýká mu, že nedostatečně zohlednil ujednání účastníků v článku 4.3. smlouvy o dílo o tom, že „práce provedené po schválení objednatelem a neuvedené v rozpočtu budou k fakturované ceně připočteny“, jímž byly podle jeho názoru sjednány pro případ změn díla důsledky na výši ceny díla ve smyslu §549 obch. zák. Z hlediska víceprací považuje za zásadní, zda k nim došlo na základě schválení objednatelem, přičemž při sjednání každé jednotlivé změny díla nemusel být podle jeho názoru již žádný vliv na zvýšení ceny díla sjednán. Tvrdí, že s ohledem na uvedené smluvní ujednání postupoval odvolací soud nesprávně, jestliže po něm požadoval, aby v řízení konkrétně tvrdil a prokázal skutečnosti týkající se uzavření každé jednotlivé ústní dohody včetně jejího obsahu. Dovolatel si rovněž není vědom, že by ho odvolací soud vyzýval ke konkretizaci jednotlivých dohod, a to dokonce opakovaně. Uvádí, že pokud byl vyzýván odvolacím soudem k označení prací, které měly být provedeny dle původní smlouvy, které provedeny byly a u nichž se tak nestalo, které byly provedeny v jiném rozsahu nebo jiným způsobem a které byly vykonány navíc nad rámec smluvených prací, těmto svým povinnostem dostál. Podle názoru dovolatele postupoval odvolací soud příliš formalisticky a přísně, jestliže nevyhověl jeho žádosti o poskytnutí lhůty k doplnění rozhodujících skutečností a k označení důkazů, kterou reagoval na poučení odvolacího soudu ve smyslu §118a o. s. ř.
Tvrdí, že v řízení před soudem prvního stupně prokázal jak ústní dohody se žalovanou o provedení tvrzených víceprací a jejich realizaci, tak i skutečnost, že vícepráce byly prováděny výhradně na základě požadavků a odsouhlasení žalované. V této souvislosti poukazuje na výpovědi svědků a znalecký posudek Ing. S., přičemž odvolacímu soudu vytýká, že nijak nevysvětlil, proč v situaci, kdy žalovaná neuvedla v odvolacím řízení žádné skutečnosti, jimiž by zpochybnila věrohodnost důkazních prostředků, na nichž založil své rozhodnutí soud prvního stupně, nepřihlédl k výpovědím svědků Ing. H. a K.. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud při zjišťování skutkového stavu ohledně uzavření ústních dohod o vícepracech zcela pominul nesporná tvrzení účastníků učiněná před soudem prvního stupně, na něž konkrétně poukazuje. Za tohoto stavu potom nemůže obstát tvrzení žalované před odvolacím soudem, jímž popřela uzavření jakékoli ústní dohody o provedení víceprací. I když je podle dovolatele takové paušální tvrzení žalované v rozporu jak s výsledky dokazování před soudem prvního stupně, tak i s jejím vlastním tvrzením, resp. skutečností, kterou před soudem prvního stupně označila jako nespornou, odvolací soud se nijak rozpory v tvrzení žalované nezabýval. Dovodil-li tak odvolací soud, že proti sobě zůstala stát nekonkrétní obecná tvrzení žalobce a zcela opačné tvrzení žalované, jde podle dovolatele o nesprávné závěry.
Podle dovolatele postupoval odvolací soud při zjišťování skutkového stavu v rozporu ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř., jestliže z důkazů provedených před soudem prvního stupně dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, aniž jejich provedení zopakoval. Tímto pochybením, stejně jako opomenutím skutečností zjištěných před soudem prvního stupně, výpovědí svědků Ing. H. a K. a nesporných tvrzení účastníků, jakož i nereagováním na rozporná tvrzení žalované, se podle přesvědčení dovolatele dopustil odvolací soud vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V závěru dovolání dovolatel konstatuje, že naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje vedle vytýkaného nesprávného posouzení otázky vlivu změn smlouvy na cenu díla i v otázce dovolání se žalované relativní neplatnosti ústních změn smlouvy o dílo.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná brojí proti tvrzení dovolatele o uzavření dohody s jeho právní předchůdkyní o provedení tzv. víceprací. Rovněž tak oponuje názoru dovolatele, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně. Uvádí, že odvolací soud, vycházeje z výsledků dokazování soudu prvního stupně, věc jinak právně posoudil, aniž by důkazy provedené soudem prvního stupně odlišně hodnotil či zpochybnil. Žalovaná reaguje i na další dovolací námitky, zaujímá k nim své stanovisko a navrhuje dovolání zamítnout.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval nejprve správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí z důvodů označených v dovolání respektoval dvě právní východiska odvolacího soudu, která dovolatel nenapadl: žalobní nárok v rozsahu sporné částky 321 273,80 Kč posoudil odvolací soud jako nárok na přiměřeně zvýšenou cenu díla za dohodnuté vícepráce, přičemž ustanovení §549 obch. zák. je v této věci plně aplikovatelné, neboť se strany ve smlouvě od něj neodchýlily, ani je nevyloučily.
Podle ustanovení §549 obch. zák. dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na omezení rozsahu díla a nesjednají-li jeho důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit jen cenu přiměřeně sníženou; dohodnou-li se tímto způsobem na rozšíření díla, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně zvýšenou (odstavec 1). Dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na změně díla a nesjednají-li její důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech spojených se změněným prováděním díla (odstavec 2).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, že zvýšení ceny díla podle ustanovení §549 obch. zák. je vázáno na dohodu stran smlouvy o rozšíření, resp. změně díla, aniž si strany současně dohodly, jaké důsledky má mít změna díla na výši ceny (srov. například právní závěry v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 214/2002, a ze dne 27. září 2012, sp. zn. 23 Cdo 500/2011). Objednatel proto není povinen zaplatit zhotoviteli jinou než ve smlouvě dohodnutou cenu díla (případně cenu určenou způsobem stanoveným ve smlouvě), nejde-li o snížení či zvýšení ceny díla za podmínek vymezených v cit. ustanovení. Provede-li proto zhotovitel práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li dány podmínky dle §549 obch. zák. pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v takovém případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených v §451 a 454 obč. zák. V takovém případě totiž nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací (shodně srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1903/2010 a ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, či odvolacím soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007). Od uvedených závěrů nemá dovolací soud jakéhokoli důvodu odchýlit se ani v souzené věci. I přesto, že si strany v článku 12.2. předmětné smlouvy o dílo sjednaly písemnou formu pro její případné změny, může mít i ústní dohoda o změně (rozšíření) díla právní účinky (srov. §40a obč. zák.), což akceptovaly soudy obou stupňů a rovněž i dovolatel. Pro úsudek o vzniku ústně uzavřené dohody však nepostačují shodná tvrzení účastníků (závěr o vzniku právního úkonu je totiž závěrem právním, nikoli skutkovým – srov. §120 odst. 4 o. s. ř., dále například právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 76/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ani obecné (byť prokázané) tvrzení o tom, že k „nějaké“ dohodě došlo, resp. že jedna ze stran něco „požadovala“, aniž by bylo zjištěno, které osoby a s jakým obsahem ústní dohodu sjednaly. Bez těchto předpokladů nelze učinit správný závěr o vzniku smlouvy v ústní formě, která se od písemné smlouvy liší pouze ve formě, nikoli však v požadavcích na náležitosti a určitost právního úkonu.
Uvedené předpoklady nezbytné pro přijetí závěru o vzniku ústní dohody ve smyslu §549 obch. zák. však dovolatel na výzvu soudu nedoplnil a nepodávají se ani z výpovědí svědků, na něž v dovolání odkazoval. Vady při dokazování, kterých se měl podle dovolatele dopustit odvolací soud, tak nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, i kdyby jimi odvolací soud řízení zatížil.
Neoprávněná je rovněž výtka dovolatele, že odvolací soud měl opakovat dokazování svědeckými výpověďmi. Dovolatel totiž přehlédl, že odvolací soud nehodnotil svědecké výpovědi jinak než soud prvního stupně, nýbrž na základě týchž skutkových zjištění, vyplývajících z těchto důkazů, zaujal odlišný právní názor v otázce vzniku ústní dohody (ústních dohod) o změně (rozšíření) smlouvy.
Pochybení odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal ani v jeho výkladu a aplikaci ustanovení §549 obch. zák., ani v posouzení žalobního nároku z titulu bezdůvodného obohacení, neboť tyto otázky řešil v souladu s konstantní judikaturou, na kterou v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazoval.
Za situace, kdy Nejvyšší soud ani neshledal, že by řízení trpělo jinými vadami řízení, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalované náklady jejího právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 21 865 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s účinností od 1. března 2012, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 4 655 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. ledna 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu