ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.4076.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 4076/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně P & N SERVICE s.r.o. , se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo nám. 977/2, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 27660338, zastoupené Mgr. Maruanem Abu Assadem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Větrníku 1493/73, proti žalované SPEDITION FEICO, spol. s r.o. , se sídlem v Kralicích na Hané, Háj 358, PSČ 798 12, identifikační číslo osoby 60734426, o 263 722,95 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35/43 Cm 104/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. července 2011, č. j. 8 Cmo 112/2011-29, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení ze dne 9. února 2011, č. j. 35/43 Cm 104/2010-12, jímž Krajský soud v Brně odmítl její žalobu o zaplacení 263 722,95 Kč, která mu došla dne 30. července 2010, a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádné z účastnic (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Se zřetelem k době vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
I když dovolatelka uvedla, že dovoláním napadá uvedené rozhodnutí v plném rozsahu, je z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zřejmé, že své výhrady směřuje jen proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu o odmítnutí žaloby.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., je však zjevně bezdůvodné.
Z obsahu spisu se podává, že soudy obou stupňů zřetelně a podrobně vyjádřily a odůvodnily, v čem spočívala vada žaloby a proč tento nedostatek bránil pokračování v řízení, přičemž správně aplikovaly ustanovení §43 i §79 odst. 1 o. s. ř. Námitky dovolatelky o tom, že se nejednalo o smluvní, ale o zákonný úrok z prodlení a o tom, že žalovaná všechny faktury akceptovala a nic proti nim nenamítala, se míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí, neboť nezpochybňují nesprávný výklad a aplikaci uvedených norem.
Za stavu, kdy dovolací soud neshledal ani existenci vad, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), dovolání jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu