ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.4100.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 4100/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Allianz pojišťovna, a.s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47115971, proti žalované A. P. , zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, o 822 750,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 245/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2011, č. j. 3 Cmo 316/2010-215, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2011, č. j. 3 Cmo 316/2010-215, ve třetím a čtvrtém odstavci výroku, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2010, č. j. 50 Cm 245/2005-179, v prvním a ve třetím výroku se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem opravil záhlaví (v pořadí druhého ve věci) rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2010, č. j. 50 Cm 245/2005-179 (první odstavec výroku), zastavil řízení o odvolání žalované proti jeho druhému výroku, jímž byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 411 375,12 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši (druhý odstavec výroku), a potvrdil ho v prvním výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 411 375,12 Kč, a dále ve třetím výroku o nákladech řízení (třetí odstavec výroku). Rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý odstavec výroku).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho právními závěry, které z takto zjištěného skutkového stavu dovodil. Nejprve však opravil zřejmou nesprávnost v záhlaví napadeného rozsudku a dále zohlednil částečné zpětvzetí odvolání žalovanou v průběhu odvolacího řízení.
Podle shodného zjištění soudů obou stupňů byla mezi účastnicemi uzavřena dne 3. března 2000 podle §652 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) smlouva o obchodním zastoupení pro zprostředkování pojištění, v níž se žalovaná zavázala za provize uvedené v příloze smlouvy vykonávat pro žalobkyni činnost zástupce (pojišťovacího agenta) s tím, že pojištění bude zprostředkovávat výhradně pro žalobkyni. Smlouva byla posléze upravena několika dodatky, přičemž smluvní povinnost žalované trvala až do 30. června 2005, kdy došlo k ukončení smlouvy na základě výpovědi žalobkyně. Možnost převést pojistný kmen pojišťovacího agenta na základě rozhodnutí žalobkyně byla upravena její vnitřní směrnicí č. 20/02. Mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že žalovaná byla na základě uvedené smlouvy činná jako pojišťovací agent, že za příslušnou provizi vytvořila a dále pečovala o pojistný kmen autoflotily zákazníka žalobkyně R. B. (až do podzimu 2003) a že o změně pečovatele o tento pojistný kmen ve prospěch makléře – společnosti MARSH s.r.o. (dále též jen „MARSH“) se od žalobkyně dozvěděla až po červenci 2003, tj. až po období, za které jí žalobkyně spornou provizi vyplatila. Soudy obou stupňů vzaly dále za prokázané, že o pojistný kmen autoflotily pojistníka R. B. pečovala v rozhodné době souběžně vedle žalované i společnost MARSH, s níž měla žalobkyně uzavřenu dohodu o spolupráci v oblasti pojištění, přičemž oběma těmto subjektům žalobkyně průběžně vyplácela dohodnutou provizi. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, jestliže v situaci, kdy s ohledem na časový odstup a obsah provedených důkazů nelze přesně kvantifikovat rozsah činnosti obou subjektů v rozhodném období, aplikoval ustanovení §136 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a vyhověl žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované vydání bezdůvodného obohacení vzniklého výplatou provize za péči o pojištění autoflotily R. B. za období od září 2001 do července 2003, a to v rozsahu poloviny žalované jistiny na základě závěru, že podíly a přínosy obou subjektů při následné péči o pojistný kmen autoflotily R. B. v rozhodném období květen 2001 až červenec 2003 jsou rovnocenné.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu třetího a čtvrtého odstavce výroku napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že právně pochybil, rozhodl-li postupem podle §136 o. s. ř. o její povinnosti vrátit žalobkyni část vyplacené provize v situaci, kdy žádné její pochybení jako obchodní zástupkyně žalobkyně neshledal. Tvrdí, že žalobkyně při převodu pojistného kmene postupovala v rozporu jak se svou interní směrnicí, která byla vždy součástí jejich vzájemného smluvního vztahu, tak s kogentním ustanovením §662 obch. zák. Podle názoru dovolatelky se soudy ani nevypořádaly s otázkou, zda s převodem pojistného kmene z její péče byla spojena povinnost žalobkyně vyplatit jí odškodnění podle §669 obch. zák. Vyšly-li soudy z doslovné dikce této normy, že právo na odškodnění vzniká obchodnímu zástupci jen v případě ukončení smlouvy o obchodním zastoupení, označuje takový výklad za pojmově nesprávný a vyjadřuje přesvědčení, že nárok na odškodnění vzniká i v případě ukončení smlouvy pouze ve vztahu k jednomu či několika zprostředkovaným obchodům. Opačný výklad pokládá za nepřijatelný, neboť by vedl k možnosti vyjmout všechny či téměř všechny zprostředkované obchody z působnosti smlouvy bez jejího případného ukončení. Dovolatelka dále namítá, že o tvrzeném jednostranném úkonu žalobkyně v době rozhodné pro uplatnění nároku podle §669 obch. zák. nevěděla, a proto ho nemohla řádně a včas uplatnit. Uzavřel-li proto soud prvního stupně tuto otázku bez bližšího posouzení tak, že tento nárok neuplatnila, nevzal v potaz, že v roce 2005, kdy s ní žalobkyně smlouvu ukončila, byl její nárok na odškodnění za autoflotilu pojištěnce R. B. prekludován.
Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že opomněly právně posoudit, zda vůbec žalobkyni vůči ní platně vznikl nárok na vrácení vyplacené provize. Pochybení se podle jejího názoru dopustily i závěrem, že žalobkyně svým jednáním žádné své povinnosti vůči ní neporušila, a proto již neřešily ani odpovědnost žalobkyně pro případ neplatnosti či neúčinnosti úkonu dle §268, resp. §373 obch. zák. S takovým postupem nesouhlasí a namítá, že porušením povinnosti žalobkyně je jak „nedodržení výpovědní lhůty, tak i řádné vyčíslení provize a eliminace jejího nároku na odškodnění.“ S ohledem na exkluzivitu jejího zastoupení pro žalobkyni a na oboustrannou vzájemnost závazku k výhradní činnosti podle §665 obch. zák. tvrdí, že žalobkyně měla i následnou péči o získaného pojištěnce výhradně svěřit a ponechat v její dispozici. Jestliže k převodu pojistného kmene způsobem dle interních směrnic žalobkyně nedošlo, je podle jejího názoru na místě aplikace §666 obch. zák. upravujícího nárok na provizi obchodního zástupce i z obchodů uzavřených bez jeho přičinění. Pakliže žalobkyně vůči ní nepostupovala řádně a účinně, nemohlo k souběhu zásluh dvou zprostředkovatelů dojít a situaci nelze řešit dle §659c obch. zák. dělbou provize mezi oba zprostředkovatele (dovolatelku a makléře MARSH) či mezi dovolatelku a žalobkyni. Dospěly-li proto soudy úvahou dle §136 o. s. ř. k závěru o rozdělení provize rovným dílem mezi žalobkyni a dovolatelku, postupovaly nesprávně.
Podle dovolatelky soudy rovněž pominuly, že žalobkyně jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jestliže na její úkor makléře MARSH evidentně upřednostňovala. Dále předkládá konkrétní propočty, z nichž dovozuje, že soudy obou stupňů pochybily při matematickém výpočtu částky, na niž přiznaly žalobkyni nárok.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho třetího a čtvrtého odstavce výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, o nějž jde i v posuzované věci, lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky – jak v pořadí prvním rozsudkem ve věci ze dne 19. března 2008, č. j. 50 Cm 245/2005-91, tak druhým rozsudkem ve věci v rozsahu částky 411 375,12 Kč s příslušenstvím stejně – žalobě vyhověl).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud (za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že má napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadní právní význam.
Dovolací soud shledává napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným [a potud má dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v otázce bezdůvodného obohacení, které měla žalovaná získat přijetím části provize bez právního důvodu, kterou odvolací soud řešil v rozporu s konstantní soudní judikaturou.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně v tom, že přijetím části provize získala žalovaná plnění bez právního důvodu. Tento závěr (shodně se soudem prvního stupně) založil pouze na tom, že „v rozhodné době vykonávaly předmětnou činnost pro autoflotilu R. B. oba subjekty, vedle žalované též makléř MARSCH, přičemž oběma těmto subjektům byla žalobcem souběžně vyplácena dohodnutá provize.“
Podle ustanovení §451 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch (tj. to, oč se bezdůvodně obohatil) vydat tomu, na jehož úkor k obohacení došlo. Tomu odpovídá právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Jako prospěch získaný plněním bez právního důvodu jsou posuzovány především případy, kdy někdo plnil jinému, ačkoliv s ním nebyl v žádném právním vztahu a neexistoval tedy od počátku právní důvod tohoto plnění (srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3947/2010, nebo usnesení téhož soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011).
Předpokladem odpovědnosti za získaný majetkový prospěch, který se musí vydat, není však protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009).
V poměrech souzené věci by šlo o plnění provize (její části) bez právního důvodu pouze v případě, že by žalované nárok na tuto provizi (její část) ze smlouvy o obchodním zastoupení nevznikl. Podmínky pro vznik práva na provizi upravuje právní předpis (konkrétně §659 a násl. obch. zák.), potažmo smlouva, pokud to dispozitivní ustanovení hmotného práva umožňují. Uvedenou otázku případného bezdůvodného obohacení na straně žalované proto nelze řešit bez toho, aniž by byly příslušnými ustanoveními hmotného práva, případně smluvními ujednáními poměřovány předpoklady rozhodné pro vznik práva na provizi. To však odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) neučinil, neboť – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – nijak se nezabýval tím, zda byly či nebyly naplněny zákonné či smluvní podmínky pro vznik práva žalované na provizi. Skutečnost, že stejnou činnost (jako žalovaná) vykonával pro žalobkyni jiný subjekt, neodnímá (nevylučuje) sama o sobě právní důvod pro plnění provize obchodní zástupkyni (žalované).
Jestliže odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) otázku vzniku práva žalované na provizi, jejíhož vrácení se žalobkyně v řízení z titulu bezdůvodného obohacení domáhá, nezkoumal, je jeho právní posouzení věci neúplné a jeho právní závěr o povinnosti žalované vrátit žalobkyni polovinu vyplacené provize nemůže obstát. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v souzené věci naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně rozhodnutí o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. ledna 2013
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu