ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.530.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 530/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ONYX Advertising s. r. o. , se sídlem v Praze 7-Holešovicích, V Závětří 6/1478, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 26 16 28 06, zastoupené Mgr. Michalem Gottwaldem, advokátem se sídlem v Praze, Na Zlatnici 18, proti žalované ASKO - NÁBYTEK, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 10-Štěrboholích, Nákupní 444/6, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 41 19 39 46, zastoupené Mgr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Voskovcova 1075/59, o zaplacení částky 2,669.226,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 240/2003, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2010, č. j. 4 Cmo 260/2009-259, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se zamítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17.445,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 2009, č. j. 35 Cm 240/2003-220, ve znění opravných usnesení ze dne 25. září 2009, č. j. 35 Cm 240/2003-248, a ze dne 15. října 2009, č. j. 35 Cm 240/2003-251, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 879.457,62 Kč s 3% úrokem z prodlení od 20. března 2003 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 1,789.768,38 Kč s 3% úrokem z prodlení od 20. března 2003 do zaplacení zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně rozhodoval ve věci podruhé, když jeho první zamítavý rozsudek Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 2. července 2008, č. j. 4 Cmo 263/2007-166, se závazným právním názorem, že návrhy smluv na tisk prospektů byly srozumitelné a určité. Soudu prvního stupně uložil, aby posoudil možnost uzavření smluv o dílo z hlediska ustanovení §275 odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a zabýval se uplatněným nárokem jako nárokem na zaplacení ceny díla.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že žalovaná objednala u žalobkyně svým jménem objednávkou z 1. listopadu 2002 zhotovení 2,178.367 kusů prospektů s termínem expedice 11. listopadu 2002 a objednávkou ze 17. listopadu 2002 zhotovení 2,000.000 kusů (s upřesněním na 2,184.774 kusů) s termínem dodání na místa určení 22. listopadu 2002. V objednávkách bylo uvedeno, že budou doplněny upřesněním obsahu prospektů a rozdělovníky, což se také stalo. Cena za kus byla stanovena na 0,53 Kč bez DPH, v rozdělovnících byla určena jednotlivá místa dodání a množství prospektů, které má být na tato místa dodáno. Žalobkyně prospekty vytiskla a vyexpedovala, přičemž ve lhůtě k plnění prokázala dodání 1,659.354 kusů prospektů (tj. v ceně 897.457,62 Kč). Zakázku žalobkyně vyúčtovala fakturou č. 0143/03 ze 4. března 2003 na částku 1,370.595,- Kč a fakturou č. 0144/03 z téhož dne na částku 1,298.631,- Kč a vyúčtovala i cenu dopravy ve výši 171.654,- Kč a 259.738,- Kč.
S odkazem na ustanovení §536 odst. 1, §275 odst. 4 a §369 odst. 1 obch. zák. soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o dílo vyrobením a dodáním prospektů v počtu 1,659.354 kusů v určené lhůtě k objednávkám žalované při dohodnuté ceně 0,53 Kč za kus. Žalobě proto vyhověl do částky 879.457,62 Kč včetně zákonného úroku z prodlení. Ve zbytku žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene žalobkyní co do splnění smlouvy ohledně výroby a dodání dalších prospektů, a nedostatečného tvrzení a důkazů k ceně dopravy přes opakovaná procesní poučení žalobkyně.
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastnic v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v meritorních výrocích I. a II., změnil jej ve výroku III. o nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud rekapituloval, že předmětem žaloby byla cena za dílo objednané žalovanou u žalobkyně - tisk prospektů pro společnost ve Spolkové republice Německo. Vystavení objednávek předcházela (podle zjištění soudu prvního stupně) jednání jednatele žalobkyně P. Š. a pracovníků žalované (ředitele A. D. G. a vedoucího propagace M. T.), kteří shodně uvedli, že žalovaná objednala prospekty u žalobkyně, následně předala adresy s místem dodání a dohodla se žalobkyní předání podkladů pro tisk prospektů, což se také stalo. Jednatel žalobkyně vypověděl, že se žalovanou dlouhodobě spolupracoval, zajišťoval pro ni zpracování prospektů, jejich výrobu a předání dalším subjektům k distribuci. Akceptace objednávky ani předmět díla nebyly jednajícími stranami (osobami) zpochybňovány. Odvolací soud proto neshledal důvodnou námitku žalované, že objednávka nebyla zhotovitelkou potvrzena, když objednatelka díla byla o akceptaci návrhu informována a s ní srozuměna. Vyrobením prospektů a jejich dodáním na místa určená žalovanou došlo ke vzniku závazkového vztahu podle ustanovení §275 odst. 4 obch. zák. a práva žalobkyně na zaplacení ceny díla. Za rozhodné pro určení výše nároku považoval prokázání množství dodaného zboží, nikoli množství vyrobených kusů. Dodací, popř. nákladní listy prokazují, že bylo dodáno 1,659.354 kusů prospektů, což při ceně 0,53 Kč za kus představuje částku 879.457,62 Kč. Ohledně zbývajících prospektů shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a ohledně ceny dopravy neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní.
Proti části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně a změnil jej ve výroku o nákladech řízení [posuzováno podle obsahu - srov. §41 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)] a výslovně též proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že listiny předložené k důkazu, zejména tzv. rozdělovníky, jsou zásadním důkazem podporujícím její tvrzení, že vytisknuté prospekty řádně doručila podle pokynů žalované, a dílo bylo splněno v celém rozsahu. Pokud by tomu tak nebylo, žalovaná by nepochybně neúplné plnění jako vadné plnění reklamovala, což se však nestalo. Dovolatelka tvrdí, že ji soudy obou stupňů poškodily na jejích právech tím, že vydaly „zcela rozporná rozhodnutí“ a zaujímaly zcela rozdílná stanoviska v řešení právní otázky, která je pro dovolatelku zásadní a která byla řešena v rozporu s hmotným právem.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, podala dovolání žalovaná, opírajíc přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že soudy obou stupňů uzavřely, že návrh smlouvy o dílo obsažený v jejích objednávkách je dostatečně určitý. Dovolatelce není zřejmé, na základě čeho odvolací soud dovodil, že upřesňující podklady k objednávkám byly třetí osobou vyhotoveny po předchozí dohodě se žalovanou. Přitom ve zrušujícím usnesení odvolací soud uvedl, že pokud jde o předmět díla, účastníci shodně vypověděli, že byl upřesněn v podkladech pro tiskárnu předaných žalobkyni panem T., zaměstnancem M. O.. Prováděla-li specifikaci díla třetí osoba, pak z toho lze dovodit, že část návrhu smlouvy nebyla učiněna žalovanou, a tedy že žalovaná nenavrhla celý obsah na uzavření smlouvy. Z toho dovozuje, že k uzavření smlouvy nemohlo dojít.
Dovolatelka považuje pro posouzení věci za zásadní, že objednávky obsahovaly text „prosím o potvrzení objednávky“, přičemž setrvává na tvrzení, že žalobkyně objednávky nikdy nepotvrdila. Přestože jednatel žalobkyně tvrdil, že k potvrzení došlo jak písemně, tak ústně, nepodložil své tvrzení žádným důkazem. Požadavek, aby objednávka byla potvrzena, vylučuje aplikaci ustanovení §275 odst. 4 obch. zák. Výslovné, tedy nikoli konkludentní, přijetí návrhu žalobkyní nebylo prokázáno.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání žalované za zjevně bezdůvodné a navrhuje, aby bylo „odmítnuto“.
Žalovaná navrhuje dovolání žalobkyně odmítnout, neboť ve svém dovolání neoznačila žádnou otázku, jejíž řešení by mohlo mít zásadní právní význam.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výrocích o nákladech řízení. Dovolání proti těmto výrokům není přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé v zamítavé části jinak, než ve svém předchozím rozsudku zrušeném odvolacím soudem. Důvod založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [jež Ústavní soud zrušil k 31. prosinci 2012 nálezem ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, podle bodu 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., se však dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů], pak Nejvyšší soud nemá, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v části prvního výroku, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně, jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by mělo mít napadené rozhodnutí zásadní význam, nýbrž dovolací námitky směřuje do skutkových zjištění (včetně hodnocení důkazů), na nichž odvolací soud založil posouzení vzniku a obsahu smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, provedení díla a vznik nároku zhotovitelky na zaplacení ceny díla. Pokud pak dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, staví tuto kritiku na jiném skutkovém základě, než ze kterého vycházel odvolací soud. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, ale míří na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost podaného dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a). Namítá-li dovolatelka, že ji soudy obou stupňů poškodily na jejích právech tím, že zaujímaly zcela rozdílná stanoviska v řešení právní otázky, která je pro dovolatelku zásadní, pak tuto výhradu vznáší v obecné rovině a konkrétně, o jakou právní otázku jde, neuvádí.
Jelikož dovolání žalobkyně ve zbývajícím rozsahu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalované směřující proti části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož bylo v řízení provedenými důkazy prokázáno, že návrh smlouvy o dílo byl žalovanou upřesněn způsobem uvedeným v objednávkách, tedy dodáním podkladů pro tisk prospektů. Námitkou, že upřesňující podklady nebyly předány žalobkyni žalovanou, ale třetí osobou, dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, in www.nsoud.cz). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. V tomto směru není odvolacímu soudu vytýkáno žádné pochybení. S ohledem na výše uvedené není důvodná ani výhrada, že nebylo prokázáno potvrzení objednávek žalobkyní.
Posouzení vzniku závazkového vztahu způsobem upraveným v ustanovení §275 odst. 4 obch. zák. by bylo na místě v situaci, kdyby nebylo prokázáno potvrzení objednávek žalobkyní. Vytisknutí prospektů a jejich dodání na místa určená v rozdělovníku ve lhůtě uvedené v objednávkách je nepochybně vyjádřením souhlasu s objednávkou (návrhem na uzavření smlouvy). Odvolací soud však vyšel z toho, že objednávky byly žalobkyní potvrzeny.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalované směřující proti části výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení žalobkyně bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, 224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když její dovolání bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 10.300,- Kč.
O nákladech dovolacího řízení žalované bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, 224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když její dovolání bylo zamítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 27.445,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání, přičemž převzetí věci v průběhu dovolacího řízení nepovažuje Nejvyšší soud za účelně vynaložené náklady) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a celkem činí 27.775,- Kč. Rozdíl mezi náhradou nákladů řízení žalobkyně a žalované představuje částku 17.475,- Kč a tuto částku je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. ledna 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu