ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.57.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 57/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně VÝTAHY OSTRAVA spol. s r.o. , se sídlem v Ostravě - Přívoze, Teslova 873/2, identifikační číslo osoby 43965865, zastoupené JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 28. října 434/211, proti žalované JUDr. D. M., jako insolvenční správkyni dlužnice Stavitelství KRRO, s.r.o., identifikační číslo osoby 25259971, zastoupené Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem v Praze – Vinohradech, Římská 104/14, o 1 593 205 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 15/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2010, č. j. 1 Cmo 319/2009-189, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2010, č. j. 1 Cmo 319/2009-189, v prvním a ve třetím výroku, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2008, č. j. 2 Cm 15/2005-120, ve znění opravného usnesení ze dne 13. srpna 2009, č. j. 2 Cm 15/2005-142, v bodech I. a III. výroku, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2009, č. j. 2 Cm 15/2005-151, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou žalované částky z titulu náhrady škody, která jí vznikla porušením povinností dlužnicí Stavitelství KRRO, s.r.o., identifikační číslo osoby 25259971 (dále též jen „žalovaná“), ze smlouvy o dílo uzavřené na zpracování projektové dokumentace a dodání čtyř výtahů.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. září 2008, č. j. 2 Cm 15/2005-120, ve znění opravného usnesení ze dne 13. srpna 2009, č. j. 2 Cm 15/2005-142, uložil žalované Stavitelství KRRO, s.r.o., identifikační číslo osoby 25259971, zaplatit žalobkyni 1 418 091 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu částky 175 114 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi navzájem (bod III. výroku). Usnesením ze dne 15. října 2009, č. j. 2 Cm 15/2005-151, rozhodl Městský soud v Praze o náhradě nákladů státu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených bodech I. a III. výroku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastnicemi navzájem (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně ze zjištění, že na základě smlouvy o dílo č. 03052001 ze dne 11. června 2001 ve znění jejího dodatku č. 1 z téhož data se žalobkyně jako zhotovitelka zavázala provést pro žalovanou jako objednatelku dodávku, montáž a uvedení do provozu čtyř výtahů včetně zpracování projektové dokumentace pro stavbu „Dům důchodců v U. J.“. V dodatku č. 1 bylo dohodnuto zahájení montážních prací po předání staveniště k 10. září 2001 a ukončení díla do 30. října 2001. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zápisem o převzetí montážního pracoviště ze dne 31. srpna 2001 a výpovědí svědka M. B. bylo v řízení prokázáno, že žalovaná nedodržela své smluvní povinnosti předat žalobkyni pracoviště k montáži a následně převzít žalobkyní vyrobené výtahy. Podle posudku znalce Ing. M.Ch. vynaložila žalobkyně na výrobu výtahů částku 1 380 847 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“). Odvolací soud neshledal důvodnou obranu žalované, že existují okolnosti vylučující její odpovědnost za vymáhanou škodu ve smyslu §374 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a že nárokovaná náhrada škody převyšuje předvídatelnou škodu ve smyslu §379 obch. zák. Učinil tak na základě závěru, že zatímco žalobkyně v souladu se smlouvou vyrobila čtyři výtahy, žalovaná nedodržela svou povinnost ve smyslu §377 odst. 1 obch. zák., tj. oznámit druhé straně včas existenci překážky, která jí brání nebo bude bránit v plnění povinností, včetně jejich důsledků. Dopis žalované ze dne 2. července 2001 tuto informaci neobsahuje a následný dopis ze dne 30. července 2001 je datován až po té, co byly předmětné výtahy žalobkyní vyrobeny. Na základě těchto skutečností nelze podle odvolacího soudu dovodit, že by žalobkyně nesplnila povinnost k odvracení škody ve smyslu §384 odst. 1 obch. zák.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně v řízení prokázala existenci zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu způsobenou porušením smluvních povinností ze závazkového vztahu ve smyslu §373 obch. zák., když výše škody byla zjištěna na základě závěrů posudku znalce Ing. M. Ch., a to po odpočtu částky uhrazené žalovanou za projektovou dokumentaci a připočtení 5% DPH.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního a třetího výroku napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst.. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody – s odkazem na §241a odst. 2 písm. a) a b) téhož právního předpisu – uvádí postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka spatřuje napadené rozhodnutí zásadně právně významným v řešení otázky nároku žalobkyně na náhradu škody a zejména ušlého zisku v situaci, kdy jsou obě smluvní strany vázány platnou smlouvou o dílo, z níž vyplývá i nadále povinnost žalobkyně dílo provést, jakož i v otázce, zda mezi účastnicemi - plátkyněmi DPH, je možné přiznat náhradu škody včetně částky odpovídající DPH. Podle názoru dovolatelky nelze daň z přidané hodnoty považovat za majetkovou újmu vzniklou žalobkyni v důsledku jejího porušení smluvní povinnosti, a proto jí nelze uložit povinnost k náhradě škody přesahující majetkovou újmu žalobkyně. Namítá, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud výši škody stanovenou znalcem zvýšil o 5% DPH, když v tomto rozsahu žalobkyni škoda nemohla vzniknout, žalobkyně ji v tomto rozsahu v řízení nikdy netvrdila a neprokazovala.
K naplnění vady řízení došlo podle dovolatelky jednak nevyhověním jejímu návrhu na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem, jakož i opomenutím částečného zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 8 500 Kč, které žalobkyně učinila písemným podáním ze dne 25. října 2007.
Dovolatelka dále poukazuje na extenzivní výklad §377 odst. 1 obch. zák. ze strany odvolacího soudu a tvrdí, že dopisem ze dne 2. července 2001 informovala žalobkyni o existenci překážky, která jí brání nebo bude bránit v plnění smluvních povinností. Rovněž mu vytýká, že pochybil v otázce předvídatelnosti vzniklé škody ve smyslu §379 obch. zák., kterou nesprávně směšuje s liberačními důvody. Další nedostatek ze strany odvolacího soudu spatřuje v tom, že přiznal žalobkyni nárok na náhradu škody a zejména na ušlý zisk v situaci, kdy předmětná smlouva o dílo její strany nadále zavazuje, neboť nebyla nijak ukončena, takže nelze vyloučit situaci, že na straně dovolatelky dojde k pokračování přerušených prací na díle a tím i k ukončení jejího prodlení.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně názor žalované o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nesdílí. Ve shodě se závěry soudů obou stupňů se domnívá, že žalovaná zásadním způsobem porušila smlouvu o dílo, a proto je povinna jí nahradit škodu (včetně ušlého zisku), kterou jí tím způsobila. Na této její povinnosti nemá podle jejího mínění jakýkoli vliv skutečnost, zda jsou či nejsou dosud účastnice smlouvou vázány. V této souvislosti poukazuje na specifický charakter předmětu díla a jeho nepoužitelnost, jestliže se předmětné výtahy od jejich výroby před deseti lety dosud nestaly součástí stavby a nebyly po tuto dobu provozovány. Brojí-li dovolatelka proti své povinnosti nahradit škodu i ve výši odpovídající DPH, žalobkyně odkazuje na vyjádření znalce v posudku, že všechny uvedené ceny jsou bez DPH, která v roce 2001 činila 5 %. K tvrzení dovolatelky o splnění její informační povinnosti o existenci překážky připomíná, že soudu podáním ze dne 25. října 2007 sdělila, že dopisy žalované ze dne 2. července 2001 a ze dne 30. července 2001 nikdy neobdržela, přičemž k prokázání této skutečnosti označila rovněž důkazy.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Usnesením ze dne 9. září 2011, č. j. MSPH 76 INS 636/2011-B-19 , zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 9. září 2011, ve 14.55 hodin, prohlásil Městský soud v Praze jako insolvenční soud konkurs na majetek žalované.
Usnesením ze dne 15. května 2012, č. j. 32 Cdo 443/2011-216, Nejvyšší soud vyrozuměl účastnice řízení o přerušení dovolacího řízení prohlášením konkursu na majetek žalované a o podmínkách, za nichž v něm lze pokračovat [srov. §263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném v době prohlášení konkursu (dále též jen „insolvenční zákon“)].
Usnesením ze dne 30. listopadu 2012, č. j. MSPH 76 INS 636/2011-B-59, Městský soud v Praze rozhodl, že v nalézacím řízení, které je u něho vedeno pod sp. zn. 2 Cm 15/2005, lze pokračovat. Tímto rozhodnutím se insolvenční správkyně stala účastnicí řízení místo dlužnice (srov. §265 odst. 3 větu druhou insolvenčního zákona). Nejvyšší soud proto pokračoval v dovolacím řízení s tím, že na straně žalované jednal s insolvenční správkyní JUDr. Da. M..
Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzované věci), je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěje-li dovolací soud (za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř.) k závěru, že má napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadní právní význam.
Dovolací soud shledává napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným [a potud má dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v otázce vzniku a výše škody, kterou odvolací soud řešil v rozporu s konstantní soudní judikaturou.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat závěr odvolacího soudu, že žalobkyně má vůči žalované nárok na náhradu škody ve výši určené znalcem a po připočtení 5% DPH.
Podle ustanovení §373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Mezi základní předpoklady odpovědnosti za škodu podle citovaného ustanovení patří porušení povinnosti ze závazkového vztahu (protiprávní úkon), vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody (kauzální nexus). Tyto předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném.
Porušením povinnosti se rozumí objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem.
Škodou se rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřena všeobecným ekvivalentem (penězi).
O vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem a škodou jde tehdy, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu. Protiprávní úkon a škoda tedy musí být v poměru příčiny a následku. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti se nemůže jednat pouze o obecnou úvahu o eventuelních následcích jednání škůdce nebo o pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání. Příčinná souvislost je dána tehdy, vznikla-li konkrétní škoda v důsledku určitého protiprávního úkonu škůdce. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).
Odvolací soud v souzené věci uzavřel, že žalobkyně v řízení prokázala existenci zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu způsobenou porušením smluvních povinností ze závazkového vztahu ve smyslu §373 obch. zák., když výše škody byla zjištěna na základě závěrů znalce Ing. M. Ch., a to po odpočtu částky uhrazené žalovanou za projektovou dokumentaci a připočtení 5% DPH. Dovolací soud se s tímto jeho právním posouzením věci neztotožňuje.
Odvolací soud se dopustil zásadního právního pochybení tím, že se vůbec nezabýval základním předpokladem nároku na náhradu škody, kterým je existence (vznik) škody jako majetkové újmy, a to tím spíše, že (jak správně namítá dovolatelka) nedospěl k závěru o zániku závazku ze smlouvy o dílo č. 03052001 ze dne 11. června 2001 (ve znění jejího dodatku č. 1 z téhož data) uzavřené mezi účastnicemi řízení. Pouhá skutečnost, že žalovaná nesplnila své smluvní povinnosti předat žalobkyni pracoviště k montáži a následně převzít žalobkyní vyrobené výtahy, k závěru o vzniku majetkové újmy na straně žalobkyně nepostačuje. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně přiznávající žalobkyni nárok na náhradu škody ve výši 1 418 091 Kč s příslušenstvím, aniž ze skutkových zjištění odvolacího soudu (či soudu prvního stupně) vyplývá, zda a jakým způsobem došlo na straně žalobkyně ke zmenšení majetku o hodnotu ve výši přiznané částky.
Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že jeho závěr o odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobkyni nemůže obstát ani v otázce rozsahu a výše škody. Z napadeného rozhodnutí není totiž vůbec zřejmé, zda předmětnou škodu posuzoval jako škodu skutečnou či jako (zčásti) ušlý zisk, který zmiňuje (ale rovněž nezdůvodňuje) ve svém rozhodnutí soud prvního stupně. Odvolací soud rovněž nevysvětlil, proč za majetkovou újmu vzniklou žalobkyni považuje též hodnotu odpovídající 5% DPH.
S ohledem na shora uvedená opomenutí odvolacího soudu dovolací soud uzavírá, že odvolací soud při aplikaci §373 obch. zák. právně pochybil, jeho závěr o odpovědnosti žalované za škodu ve výši přiznané částky nemůže obstát a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud dále posuzoval, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), či k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), přičemž zjistil, že odvolací soud řízení tvrzenou vadou zatížil.
Z obsahu spisu se podává, že v přípisu ze dne 25. října 2007, který byl doručen Městskému soudu v Praze dne 29. října 2007 (č. l. 51 spisu), žalobkyně vzala žalobu zpět v rozsahu částky 8 500 Kč s tím, že na zaplacení zbývající částky 1 584 705 Kč trvá v plném rozsahu. Soud prvního stupně však na toto částečné zpětvzetí žaloby nereagoval a odvolací soud toto jeho opomenutí nijak nenapravil. Vytýká-li tedy dovolatelka odvolacímu soudu, že se v důsledku tohoto nesprávného postupu dopustil vady řízení, je tato její námitka zcela opodstatněná a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl v souzené věci naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně rozhodnutí o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (včetně závislého výroku o nákladech řízení a závislého usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení státu) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). S ohledem na právní názor, který Nejvyšší soud zaujal, jakož i vzhledem k tomu, že věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, již nemusel posuzovat důvodnost ostatních námitek, jimiž dovolatelka brojila proti závěru o její odpovědnosti za škodu.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2013
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu