ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.587.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 587/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Výroba účelové mechanizace Zlín akciová společnost , se sídlem ve Zlíně, K Cihelně 304, PSČ 763 02, identifikační číslo osoby 40995801, proti žalované MOKATE Czech s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Počernická 96, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 25378449, zastoupené JUDr. Milenou Rafajovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, nám. T. G. Masaryka 588, o zaplacení 749 480 Kč s příslušenstvím a 1 702 815,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 6/13 Cm 1/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2011, č. j. 5 Cmo 298/2010-294, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Mileny Rafajové.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2010, č. j. 13 Cm 1/2008-216, ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu ohledně částky 214 925 Kč s příslušenstvím (výrok I.), potvrdil ho v obou zamítavých výrocích ve věci samé ohledně částek 749 480 Kč s příslušenstvím a 1 487 890,41 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, přičemž formuluje otázky, jejichž řešení přisuzuje zásadní právní význam. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná označuje dovolání za nepřípustné, neboť všechny dovolatelkou vymezené otázky byly již dovolacím soudem řešeny a jsou i soudy nižších stupňů rozhodovány v souladu s ustálenou judikaturou. Proto navrhuje dovolání odmítnout pro nepřípustnost, případně ho jako nedůvodné zamítnout.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, posuzoval, zda toto podání obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. může dovolací soud přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Uvedení dovolacího důvodu jako povinné náležitosti dovolání není splněno v případě, kdy dovolatel pouze obecně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, aniž dovolací důvod obsahově vymezí, tj. kdy neoznačí právní otázky nebo jejich právní řešení, jejichž posouzení odvolacím soudem považuje za nesprávné. K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona, nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy – jinak řečeno – jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, je dovolání stiženo vadou, pro kterou dovolací soud nemůže pokračovat v dovolacím řízení, neboť v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) není vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak z hlediska jeho správnosti nelze přezkoumat (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaj o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel tuto vadu dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů – jak vyplývá z ustanovení §241b odst. 3 věty první o. s. ř. – jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Marným uplynutím této lhůty se vady dovolání uvedené v §241a odst. 1 o. s. ř. stávají neodstranitelnými a k opožděnému doplnění dovolání dovolací soud nemůže přihlédnout. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. doplněno, podle ustanovení §243c odst. 1 a §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuto (srov. shodně též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě se z obsahu spisu podává, že žalobkyně v dovolání ze dne 20. září 2011 (č. l. 319 spisu), které bylo téhož dne doručeno prostřednictvím datové schránky Krajskému soudu v Brně, konkrétně neuvedla, z jakých důvodů napadá první výrok a dále druhý výrok rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 1 487 890,41 Kč s příslušenstvím.
Z obsahu spisu (srov. doručenku na č. l. 300 verte spisu) se dále podává, že rozsudek odvolacího soudu byl dovolatelce (jejímu zástupci) doručen dne 20. července 2011. Ve smyslu §57 odst. 2 věty první o. s. ř. tak připadl konec dvouměsíční lhůty k podání dovolání, jakož i k jeho případnému doplnění na úterý 20. září 2011, kdy bylo dovolání také podáno.
Vzhledem k tomu, že dovolatelce dnem 20. září 2011 marně uplynula zákonná lhůta stanovená v §241b odst. 3 o. s. ř. nejen k podání dovolání, ale i k jeho případnému doplnění, stala se tímto marným uplynutím lhůty vada dovolání spočívající v nekonkretizaci dovolacího důvodu neodstranitelnou a dovolání žalobkyně v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku a dále proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 1 487 890,41 Kč s příslušenstvím, trpí vadou, která brání dalšímu pokračování dovolacího řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně proti napadenému rozsudku odvolacího soudu v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku a dále proti druhému výroku v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 1 487 890,41 Kč s příslušenstvím, odmítl podle §243c odst. 1 a §43 odst. 2 o. s. ř. pro vady podaného dovolání.
Dovolací soud dále posuzoval otázku přípustnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 749 480 Kč s příslušenstvím (i když dovolatelka uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, je z obsahu dovolání zřejmé, že její námitky nesměřují do rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo – po zrušení rozsudků soudů obou stupňů ve věci rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, č. j. 32 Odo 1103/2006-199, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení – soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť dovolatelkou vymezené otázky pod body 1. až 5. dovolání nesplňují předpoklady vymezené v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Otázku neposkytnutí součinnosti stranou odstupující od smlouvy a otázku účinků odstoupení od smlouvy (viz body 2. a 5. dovolání) zakládá dovolatelka na jiné verzi skutkového stavu, než jaký byl zjištěn odvolacím soudem. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž míří na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatelka tak přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatelka nemá u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Kritiku dovolatelky, že „žalovaná měla uplatnit nároky z vad, nikoli se snažit dosáhnout uspokojení z jiného právního nároku“ (viz bod 3. dovolání) nelze za vymezení otázky zásadního právního významu považovat.
Z pohledu přípustnosti dovolání je rovněž právně nerozhodná námitka dovolatelky, že při odstoupení od smlouvy měla žalovaná specifikovat vady díla a že označení díla za „nefunkční“ není dostatečné pro uplatnění práva na odstoupení od smlouvy (viz bod 4. dovolání), neboť jednak takové náležitosti úkonu odstoupení od smlouvy zákon (srov. §344 a násl. obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“) nestanoví a dále na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. V této souvislosti je odkaz dovolatelky na ustanovení §440 odst. 2 obch. zák. ve spojení s §564 obch. zák. nepřípadný, neboť jeho aplikace předpokládá provedení díla, nikoli zánik závazku v důsledku odstoupení od smlouvy.
Konečně Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud řešil otázku výkladu projevu vůle stran ohledně sjednání nového termínu plnění v rozporu se stávající judikaturou dovolacího soudu. Skutečnost, že tímto novým termínem „neargumentovala ani sama žalovaná“, sama o sobě nevede k závěru o rozporu s tím, jaký význam právnímu úkonu přikládají obě strany. Navíc není oprávněna ani dovolatelčina výtka, že se odvolací soud nezabýval důsledky změny termínu plnění na potřebu učinit novou výzvu k plnění jakožto předpokladu k odstoupení od smlouvy (srov. předposlední odstavec na straně 10 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 749 480 Kč s příslušenstvím, není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání i ve zbývajícím rozsahu pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátkou v částce 10 000 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s účinností od 1. března 2012, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. dubna 2013
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu