ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.612.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 612/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně VASPO VAMBERK, s. r. o. , se sídlem Vamberk, Smetanovo nábřeží 180, PSČ 517 54, identifikační číslo osoby 47470046, zastoupené Mgr. Ivetou Trejtnarovou, advokátkou, se sídlem Rychnov nad Kněžnou, Staré náměstí 49, PSČ 516 01, proti žalované MESSY s. r. o., se sídlem Kamenice – Olešovice, Olivová 1412, PSČ 251 68, identifikační číslo osoby 45149178, zastoupené JUDr. Petrem Pustinou, advokátem, se sídlem Říčany, Olivova 116/7, PSČ 251 01, o zaplacení částky 174.228,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 170/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. července 2010, č. j. 21 Co 197/2010-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 16. dubna 2008 žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení částky 174.228,- Kč z titulu slevy z ceny díla, provedeného žalovanou na základě smlouvy o dílo ze dne 22. května 2003, pro vady díla spočívající v nestabilitě a netěsnosti komínových těles EFFE DUE na domech č. p. 96, 97 a 98 v obci P..
Podle obsahu spisu Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 4 C 170/2008-8, uložil žalované, aby se ve lhůtě do 30 dnů od doručení tohoto usnesení písemně vyjádřila k připojené žalobě a uvedla, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, popřípadě zda jej uznává pouze z části nebo jen co do základu, a pokud nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, aby vylíčila rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, označila důkazy k prokázání svých tvrzení a připojila listiny, na něž se ve svém vyjádření odvolává. Zároveň soud prvního stupně žalovanou poučil o důsledcích stanovených v §114b o. s. ř.
Na tuto výzvu, jež byla spolu s žalobou žalované doručena do vlastních rukou dne 17. února 2009, žalovaná nereagovala.
Podáním ze dne 25. února 2009 došlým soudu prvního stupně dne 27. února 2009 žalobkyně navrhla přerušení řízení podle ustanovení §110 o. s. ř. s tím, že tak činí po vzájemné dohodě s žalovanou. Na výzvu soudu, aby se k tomuto návrhu obratem vyjádřila, žalovaná nereagovala. Dne 7. května 2009 došlo soudu faxové podání, jímž žalobkyně sdělila, že trvá na žalobě.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 7. května 2009, č. j. 4 C 170/2008-16, návrh na přerušení řízení zamítl a rozsudkem pro uznání ze dne 7. května 2009, č. j. 4 C 170/2008-14, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 174.228,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Ze spisu Okresního soudu Praha – východ sp. zn. 4 C 191/2007, který si připojil, odvolací soud zjistil, že žalobkyně podala u tohoto soudu dne 5. září 2007 žalobu, jíž se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost bezplatně odstranit vadu díla provedeného na základě smlouvy o dílo ze dne 22. května 2003, a to netěsnosti komínových těles systému EFFE DUE v domě č. p. 98 v obci P., v bytě manželů Š.. Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 5. ledna 2009, č. j. 4 C 191/2007-109, žalobu zamítl. Krajský soud v Praze v průběhu odvolacího řízení usnesením ze dne 14. července 2009, č. j. 21 Co 270/2009-123, z důvodu zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Odvolací soud především usoudil, že v projednávané věci byly dány důvody pro vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., protože se jedná o věc skutkově složitou, kde bylo lze předpokládat velké množství odlišných tvrzení účastníků a proto bez znalosti stanoviska žalované nebylo možno zjistit okruh skutečností, které budou předmětem dokazování, a tudíž připravit jednání ve věci. Na základě toho dovodil, že marným uplynutím stanovené lhůty nastala ze zákona fikce, že žalovaná žalobou uplatněný nárok zcela uznává, a soud prvního stupně neměl jinou možnost než žalobě rozsudkem pro uznání vyhovět. Zaujal názor, že fikci uznání nebyla způsobilá odvrátit ani skutečnost, že se žalovaná vyjádřila v jiném souběžně probíhajícím sporu, že oba spory soudila táž soudkyně a že soud byl informován, že žalovaná se žalobou nesouhlasí. Nepřisvědčil ani námitce, že oba spory vedené před soudem prvního stupně pod sp. zn. 4 C 191/2007 a 4 C 170/2008 jsou identické, a poukázal na to, že řízení vedené pod sp. zn. 4 C 191/2007 bylo zastaveno.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež co do přípustnosti opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jež odůvodnila tak, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.]. Ač zastoupena advokátem, otázku zásadního právního významu zakládající přípustnost dovolání, výslovně neformulovala; zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala v tom, že postup soudů nižších stupňů „není zcela běžným“.
Podle označení tohoto podání měl být dovoláním napaden též rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není dovolání přípustné v žádném případě (v bližším srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 47/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle obsahu dovolacích námitek (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) lze však usoudit, že toto rozhodnutí dovolatelka ve skutečnosti nenapadla.
Dovolatelka namítla, že se vyjádřila, byť ne na základě uvedeného usnesení, avšak v jiném soudním řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 191/2007. Argumentovala, že žalobkyně podala dvě totožné žaloby „s identickým předmětem řízení, resp. dokazování“, avšak v první pod uvedenou spisovou značkou se domáhala bezplatného odstranění vad díla a ve druhé, v souzené věci, požadovala zaplacení peněžní částky. Tvrdila, že zaslala soudu své stanovisko, avšak opožděně, neboť se s žalobkyní dohodla na tom, že žalobkyně navrhne přerušení řízení, a že dopisem ze dne 24. března 2009 soudu oznámila, že s přerušením řízení souhlasí. Soud prvního stupně podle jejího názoru pochybil, vydal-li rozsudek pro uznání, třebaže v obou věcech soudila táž soudkyně, která dne 5. ledna 2009 žalobu ve věci sp. zn. 4 C 191/2007 zamítla, neboť se žalobkyni nepodařilo prokázat odpovědnost žalované za vady, a třebaže soud znal stanovisko žalované k žalobě a třebaže žalobkyně v této věci požádala o přerušení řízení do pravomocného skončení sporu vedeného pod sp. zn. 4 C 191/2007 a žalovaná se k jejímu návrhu připojila. Dovolatelka je přesvědčena, že soud měl na základě žádosti stran řízení přerušit. Zpochybnila též závěr, že v projednávané věci byly důvody pro vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. spočívající ve skutkové složitosti věci, v situaci, kdy v identické věci bylo provedeno dokazování, na základě kterého soud žalobu zamítl. Má za to, že tato dvě rozhodnutí jsou „protismyslná“, neboť není možno uvažovat o tom, že by v jednom řízení byla žaloba zamítnuta a ve druhém jí bylo vyhověno.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Protože rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jeho dřívější rozsudek, jímž by tento soud rozhodl jinak a jenž by byl zrušen odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeném nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, proto též při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Jak bylo již předesláno, dovolatelka žádnou otázku zásadního významu po právní stránce nezformulovala; otázka, zda je procesní postup soudu „zcela běžný“ či nikoliv, právní otázkou (otázkou výkladu a aplikace právní normy) není. Otázka zásadního právního významu pak není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Otázka zásadního právního významu by se tu nabízela v případě, že by předmět řízení v obou shora označených souběžně probíhajících řízení byl skutečně co do základu totožný. Pak by totiž bylo lze řešit, zda má soud důvod k výzvě podle ustanovení §114b o. s. ř. v situaci, kdy je mu z jeho úřední činnosti znám obsah vyjádření žalovaného, vyhovujícího svou kvalitou požadavkům stanoveným v §114b o. s. ř., jež bylo soudu předloženo v jiném řízení, leč ve sporu mezi týmiž účastníky a co do předmětu o stejném základu. V souzené věci se však o takový případ nejedná, v tom je třeba dát odvolacímu soudu za pravdu. Zatímco předmětem řízení vedeného u Okresního soudu Praha – východ sp. zn. 4 C 191/2007 byla odpovědnost žalované za vadu díla – netěsnosti komínových těles toliko v jednom z bytů v domě č. p. 98 v obci P., předmětem řízení v souzené věci byly vady díla spočívající v nestabilitě a netěsnosti komínových těles na domech č. p. 96, 97 a 98 v uvedené obci. Je tedy zřejmé, že předmět řízení v souzené věci byl podstatně širší a znalost procesní obrany žalované ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 191/2007 by tudíž nezahrnovala (resp. nemusela zahrnovat) všechny právně významné skutkové okolnosti případu.
I kdyby ostatně byl předmět obou souběžně probíhajících řízení co do základu (co do samotné odpovědnosti žalované za vady díla) totožný, byla by odpověď na uvedenou právní otázku – v poměrech souzené věci - záporná. Žaloba na bezplatné odstranění vady díla byla ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 191/2007-109 zamítnuta z toho důvodu, že žalobkyně neprokázala skutečnosti umožňující dovodit, že za zjištěné vady komínového tělesa v bytě manželů Š. odpovídá žalovaná, tedy že žalobkyně stran těchto právně významných skutečností neunesla důkazní břemeno. Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení §120 odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3, věta druhá). Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86). Závěr o neunesení důkazního břemene nemusí být důsledkem důkazní nouze, tj. stavu, kdy určité právně významné skutečnosti objektivně není možno zjistit. Může být (a často bývá) důsledkem nedostatečné procesní aktivity účastníka řízení, jemuž je prokázání příslušné skutečnosti ku prospěchu. Nelze proto - oproti přesvědčení dovolatelky - vyloučit, že by v jiném řízení, s předmětem co do základu totožným, soud dospěl (legitimně, neboť na základě jiných výsledků dokazování) k jiným skutkovým závěrům, a na jejich základě pak k jinému posouzení základu sporu, a to i z toho důvodu, že žaloba obsahovala další (v související žalobě neuplatněná) skutková tvrzení a jiné důkazní návrhy. Nelze pak ani přisvědčit dovolatelce v názoru, že soud prvního stupně by se se zřetelem na obsah spisu sp. zn. 4 C 191/2007 při přípravě jednání v souzené věci nutně musel obejít bez jejího vyjádření k žalobě. Spory o nárocích z odpovědnosti za vady díla pak jsou typově spory složitými z hlediska skutkového i právního, což ostatně dovolatelka nezpochybňuje.
Dovoláním napadené právní posouzení odvolacího soudu se tudíž neodchyluje od judikatury Nejvyššího soudu, podle jejíchž závěrů usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání (srov. např. usnesení ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 2039/2008, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), povahou věci vyžadující postup podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání, takže ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle tohoto ustanovení vyloučeno (srov. usnesení ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 173), povaha věci a ani okolnosti případu nevyžadují, aby žalovanému byla postupem podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. ukládána povinnost k podání písemného vyjádření ve věci, je-li žaloba zjevně bezdůvodná (srov. rozsudek ze dne 21. října 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod číslem 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že kvalifikovaná příprava jednání je pravidlem, zatímco případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc je zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle §114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše výjimečné (srov. usnesení ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, usnesení ze dne 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, a usnesení ze dne 16. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 2054/2008).
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož povaha věci a ani okolnosti případu nevyžadují výzvu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. též tehdy, byl-li v dosavadním průběhu řízení alespoň základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě ozřejměn jinak (srov. rozsudek ze dne 3. ledna 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2008, pod číslem 80). O takovou situaci se v souzené věci nejedná, neboť základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě měl být podle argumentace dovolatelky ozřejměn v průběhu jiného řízení.
Otázku zásadního právního významu nezahrnuje ani argumentace, že soud prvního stupně měl namísto vydání rozsudku pro uznání vyhovět návrhu stran a řízení přerušit do skončení sporu vedeného pod sp. zn. 4 C 191/2007. Žalovaná podle obsahu spisu nenavrhla přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., tj. z toho důvodu, že probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Učinila návrh na přerušení řízení podle ustanovení §110 odst. 1 o. s. ř., jemuž lze vyhovět pouze za předpokladu, že s ním vysloví souhlas ostatní účastníci řízení. Dovolatelka, ačkoliv tvrdí opak, a tvrdila tak již v odvolacím řízení, leč své tvrzení nikterak nedoložila, podle obsahu spisu takový souhlas nevyjádřila, soud prvního stupně tedy návrhu na přerušení řízení vyhovět nemohl. Dovolatelka se tedy v této své námitce míjí s procesními poměry souzené věci.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo, a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu