ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.631.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 631/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Komerční banky, a.s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovaným 1) V. P. , 2) V. O. , 3) L. K. , a 4) M. S. , zastoupenému Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 109/1, o zaplacení částky 7,630.936,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 134/2005, o dovolání žalovaného 4) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2011, č. j. 47 Co 295/2009-340, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 17. července 2000 se žalobkyně domáhala po žalovaných jako bývalých společnících veřejné obchodní společnosti ručících za závazky společnosti zaplacení částky 7,630.936,54 Kč (po částečných omezeních žaloby) s úrokem z prodlení představující dluh z úvěru poskytnutého společnosti „GRAS, v. o. s.“ v likvidaci (dále jen „společnost“) podle smlouvy o úvěru uzavřené 26. července 1995 (dále jen „smlouva o úvěru“).
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. října 2008, č. j. 61 C 134/2005-253, zastavil řízení co do částky 20.000,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), žalovaným 1), 2) a 3) uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 7,610.936,54 s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku a náklady řízení (výrok II.), vůči žalovanému 4) žalobu zamítl (výrok III.) a žalobkyni uložil zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému 4) a státu (výroky IV. a V.).
K odvolání žalobkyně, žalovaného 3) a žalovaného 4) Krajský soud v Brně rozsudkem označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., v níž byla žalovanému 3) uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s žalovanými 1) a 2) částku 134.000,- Kč a v části výroku III., ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný 4) byl povinen zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s žalovanými 1), 2) a 3) částku 134.000,- Kč, zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok), v části výroku II., v níž byla žalovanému 3) uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s žalovanými 1) a 2) částku 2,374.819,- Kč, jej potvrdil (druhý výrok), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III. změnil tak, že žalovanému 4) uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s žalovanými 1), 2) a 3) částku 2,374.819,- Kč (třetí výrok), dále jej v části výroku II., ve které byla žalovanému 3) uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s žalovanými 1) a 2) částku 5,102.117,54 Kč s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku a v části výroku o nákladech řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (čtvrtý výrok), v části výroku III., ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému 4) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s žalovanými 1), 2) a 3) částku 5,102.117,54 Kč s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku, a ve výroku V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (pátý výrok).
Odvolací soud se po opakování dokazování smlouvou o úvěru, článkem VI. obecných úvěrových podmínek, dodatkem č. 1 z 18. prosince 1995 ke smlouvě o úvěru, interními doklady žalobkyně, příkazy k úhradě podepsanými za společnost žalovaným 1) a dodavatelskými fakturami zhotovitelů, nejprve zabýval posouzením, zda ručení žalovaných jako společníků veřejné obchodní společnosti zajišťovalo platný závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru. Dospěl k závěru, že žalobkyně uzavřela se společností 26. července 1995 smlouvu o úvěru podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v níž se zavázala poskytnout společnosti úvěr ve výši 5,024.000,- Kč na rekonstrukci objektu na zotavovnu pro alergické a astmatické děti v D. s tím, že poslední splátka úvěru je splatná 25. července 1999. Úroková sazba byla sjednána ve výši 13,9 %. Dodatkem č. 1 z 18. prosince 1995 byl změněn způsob čerpání úvěru tak, že z úvěrového účtu budou hrazeny dodavatelské faktury za červenec 1995 až červen 1996 do výše 2,681.000,- Kč a jednorázová splátka úvěru z července 1994 ve výši 2,343.000,- Kč po kolaudaci objektu do 30. června 1996. Z interních dokladů žalobkyně, příkazů k úhradě podepsaných za společnost žalovaným 1) a z faktur zhotovitelů odvolací soud zjistil, že společnost vyčerpala peněžní prostředky ve výši 2,752.190,- Kč.
Dále se odvolací soud zabýval posouzením pasivní legitimace žalovaného 3) a žalovaného 4) z titulu zákonného ručení společníků veřejné obchodní společnosti, když žalovaný 3) namítal, že v době uzavření smlouvy o úvěru již nebyl společníkem a žalobkyně tvrdila, že žalovaný 4) byl společníkem společnosti. Z rejstříkového spisu odvolací soud zjistil, že společenská smlouva o založení společnosti byla uzavřena 24. května 1993 žalovanými 1) a 2) a P. B.. Podle čl. V byla společnost založena na dobu neurčitou, podle čl. VI společníci neměli vkladovou povinnost, přičemž změna byla možná dodatkem ke společenské smlouvě. V čl. XII bylo dohodnuto, že se souhlasem všech společníků může do společnosti přistoupit další společník (společníci); přistoupení se provede změnou společenské smlouvy a může být podmíněno určitou vkladovou povinností přistupujícího společníka. Vystoupení společníka bylo upraveno v čl. XIII tak, že společník může ze společnosti vystoupit se souhlasem ostatních společníků a vystoupení se provede změnou společenské smlouvy. Podle čl. XIV každý ze společníků má právo ke konci kalendářního roku společenskou smlouvu vypovědět, výpověď však musí být ostatním účastníkům doručena alespoň devět měsíců předem. Z dodatku ke společenské smlouvě odvolací soud zjistil, že se jím mění společenská smlouva tak, že do společnosti vstupuje jako společník žalovaný 4), a to ke dni 1. května 1995. Vstup žalovaného 4) do společnosti je podmíněn vkladovou povinností 30.000,- Kč, která může být vypořádána i v movitém majetku. Dodatek byl datován 20. dubna 1995, podpisy všech žalovaných byly úředně ověřeny. Z žádosti o provedení změny v zápisu v obchodním rejstříku z 24. dubna 1995 podepsané žalovanými 1), 2) a 3) odvolací soud zjistil, že tito společníci podali návrh na zápis změny do obchodního rejstříku, a to přistoupení žalovaného 4) jako společníka. V textu žádosti uvedli, že 20. dubna 1995 bylo společníky projednáno a schváleno přijetí M. S. jako společníka společnosti. Žalovaný 4) byl zapsán do obchodního rejstříku jako společník 27. června 1995.
Odvolací soud citoval ustanovení §79, §80, §81 odst. a §83 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000. K nim uvedl, že podle ustanovení §83 obch. zák. změnou společenské smlouvy může do společnosti přistoupit další společník. Při posouzení platnosti změny společenské smlouvy je nutno vycházet z charakteristiky veřejné obchodní společnosti jako tzv. osobní společnosti, jejímž pojmovým znakem je osobní účast společníka na podnikání společnosti. Zákon nestanoví, že společnost musí mít alespoň minimální výši základního jmění, ani neukládá povinnost uhradit byť minimální vklad. Ve společenské smlouvě nebyla společníkům uložena žádná vkladová povinnost s tím, že vstup nového společníka může být vkladovou povinností podmíněn. Tato podmínka byla uplatněna při změně společenské smlouvy z 20. dubna 1995, kdy byl podmíněn vstup žalovaného 4) vkladovou povinností 30.000,- Kč. V dodatku ke společenské smlouvě o přistoupení žalovaného 4) není určena specifikace majetku, kterým by mohla být vkladová povinnost splněna, ani doba splatnosti. Z ustanovení §80 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že opožděné splacení peněžitého vkladu je sankcionováno 20% úroky z prodlení z dlužné částky. Sankcí za nesplacení vkladu tedy není zánik účasti ve společnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že nejde o odkládací podmínku podle ustanovení §36 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ale o smluvní povinnost, kterou žalovaný 4) převzal ve vztahu ke společnosti, takže splnění této povinnosti se mohla domáhat pouze společnost, neboť podmínka byla v její prospěch. Přitom stávající společníci podali návrh na zápis změny do obchodního rejstříku bezprostředně po sepsání dodatku, aniž trvali na úhradě vkladu. Byť to zákon výslovně neuvádí, obecně se nepřipouští podmínka v právním jednání, ve kterém by její užití vedlo k neúnosnému narušení právního bezpečí, a to i ve vztahu ke třetím osobám, např. věřitelům. Proto podmínka, která by vázala vznik účasti nového společníka na splnění vkladové povinnosti, je nepřípustná a nelze k ní přihlížet. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný 4) do společnosti platně vstoupil. Tato skutečnost vyplývá i z následného jednání žalovaného 4), který se účastnil valných hromad společnosti a podepisoval dodatky ke společenské smlouvě.
S odkazem na ustanovení §86 obch. zák. a §87 odst. 1 obch. zák. odvolací soud uzavřel, že žalovaní 3) a 4) ručí jako společníci za závazky společnosti ze smlouvy o úvěru společně a nerozdílně.
Námitku o neprokázání výše pohledávky považoval odvolací soud za částečně důvodnou. Vyšel z toho, že společnost čerpala úvěr ve výši 2,752.190,- Kč a dluh na jistině představuje částku 2,374.819,- Kč, neboť mezi účastníky bylo nesporné, že celkem bylo na dluh uhrazeno 377.371,- Kč, a podle tvrzení žalobkyně byly částečné úhrady započteny na dluh na jistině. Vyhověl-li soud prvního stupně žalobě i ohledně zbývající části jistiny, sjednaných úroků, úroků z prodlení a poplatků, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Proto je v této části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu třetího měnícího výroku ve věci samé podal žalovaný 4) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., namítaje, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za „zásadně právně významné“ považuje posouzení otázky, zda přistoupení společníka do veřejné obchodní společnosti může být vázáno na splnění odkládací podmínky. Dovolatel je přesvědčen, že se společníkem vzhledem k nesplnění podmínky vstupu - zaplacení vkladu 30.000,- Kč - nikdy nestal, a proto za závazky společnosti neručí. Zdůrazňuje, že jednou ze základních zásad právního státu je zásada, že není-li něco zákonem zakázáno, pak platí, že je to dovoleno. Žádným zákonem není zakázáno vázat členství ve veřejné obchodní společnosti na splnění odkládací podmínky, je tedy možné takovou podmínku sjednat. Přitom je nerozhodné, zda splnění takové podmínky závisí na něčí vůli. Je pouze na vůli účastníků právního úkonu, jakou odkládací podmínku si zvolí. Je rovněž nerozhodné, zda byla sjednána lhůta ke splnění vkladové povinnosti, neboť v případě nestanovení lhůty platí obecná zákonná ustanovení. Zápis v obchodním rejstříku ani jakékoli následné chování dovolatele či třetích osob nemohlo mít vliv na to, zda dovolatel je či není společníkem. Ohledně vzniku svého „členství“ ve společnosti dovolatel odkazuje na svá vyjádření a podání adresovaná soudům nižších stupňů.
Dovolatel namítá, že odvolací soud pominul skutečnost, že společenská smlouva byla uzavřena 24. května 1993, avšak dodatek o vstupu dovolatele do společnosti je dodatkem ke společenské smlouvě z 22. září 1993. Odvolací soud se nevypořádal ani se skutečností, že ačkoliv jde o dodatek smlouvy, tj. hmotněprávní úkon, je dokument ve svém záhlaví adresován Okresnímu soudu Brno-venkov. Z toho dovozuje, že dodatek je pro svou neurčitost absolutně neplatný, a soudy měly k této skutečnosti přihlédnout z úřední povinnosti.
Odvolacímu soudu dovolatel rovněž vytýká, že se nezabýval otázkou zániku jeho členství ve společnosti. Vyjadřuje přesvědčení (v případě hypotetické existence jeho členství ve společnosti), že jeho „členství zaniklo nejpozději oznámením o vystoupení ze společnosti, resp. nejpozději k 30. dubnu 1996, kdy byl uzavřen dodatek o změně společníků společnosti“, na jehož základě došlo k převodu celé společnosti na dva nové společníky, L. K. a J. T.. Z tohoto důvodu měli být na straně žalovaných i současní společníci, přestože nejsou zapsáni v obchodním rejstříku, a žalobkyně opomněla vůči nim žalobu rozšířit.
Dále tvrdí, že žalobkynina ničím nepodložená dobrá víra v zápis v obchodním rejstříku, tj. že dovolatel je společníkem, nemůže mít za následek ručení dovolatele za závazky společnosti. Výkon práva žalobkyně považuje za rozporný s dobrými mravy, neboť dovolatel byl v obchodním rejstříku jako společník zapsán proti své vůli, nikdy ve společnosti fakticky žádnou činnost nevykonával a z její činnosti neprofitoval, neměl přístup k účetnictví a financím společnosti, nepodílel se na vzniku závazku společnosti vůči žalobkyni, a žalobkyně nevyužila svého práva uspokojit se ze zástavy, čímž došlo k nepřiměřenému navýšení celkového dluhu.
Dovolatel považuje rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů co do výše částky uložené mu k zaplacení, neboť se odvolací soud nezabýval tím, zda byly vyplacené finanční prostředky použity v souladu se smlouvou o úvěru ani tím, zda byla společnost seznámena s úvěrovými podmínkami a jimi vázána.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s čl. II bodem 7 přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Při posouzení dovolání z hlediska jeho důvodnosti Nejvyšší soud pominul jako právně bezvýznamnou tu část dovolací argumentace, v níž dovolatel obecně odkazuje na svá dosavadní procesní stanoviska. Takový odkaz totiž nelze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu považovat (ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.) za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Podle ustanovení §79 obch. zák. (ve znění účinném k 20. dubnu 1995 - dále jen rozhodné znění) práva a povinnosti společníků se řídí společenskou smlouvou. K její změně je třeba souhlasu všech společníků, nestanoví-li tento zákon nebo společenská smlouva jinak.
Z ustanovení §80 obch. zák., v rozhodném znění, vyplývá, že peněžité i nepeněžité vklady společníků se stávají majetkem společnosti. Společník je povinen splatit svůj vklad ve lhůtě stanovené ve společenské smlouvě, jinak bez zbytečného odkladu po vzniku společnosti (odstavec 1). Při opožděném splacení peněžitého vkladu je společník povinen platit úrok z prodlení ve výši 20 % z dlužné částky, nestanoví-li společenská smlouva jinak (odstavec 2).
Podle ustanovení §83 obch. zák., v rozhodném znění, změnou společenské smlouvy může do společnosti přistoupit další společník anebo může společník ze společnosti vystoupit, zůstanou-li ve společnosti alespoň dva společníci.
Podle ustanovení §86 obch. zák., v rozhodném znění, veřejná obchodní společnost odpovídá za své závazky celým svým majetkem. Společníci ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně.
Z ustanovení §36 obč. zák. vyplývá, že vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží (odstavec 1). Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou (odstavec 2). Jestliže účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným (odstavec 3).
Dovolatel zpochybnil závěr odvolacího soudu o své pasivní věcné legitimaci jako bývalého společníka již zaniklé veřejné obchodní společnosti, který ručí podle ustanovení §86 obch. zák. za závazek společnosti. Tento závěr odvolací soud učinil na základě výkladu obsahu dodatku ze dne 20. dubna 1995 ke společenské smlouvě, v němž je uvedeno, že do společnosti dovolatel vstupuje jako společník ke dni 1. května 1995. Uvedený závěr je v souladu s kogentním ustanovením §83 obch. zák., podle něhož změnou společenské smlouvy může do společnosti přistoupit další společník. Navazující ujednání o tom, že vstup dovolatele do společnosti je podmíněn vkladovou povinností, je s ohledem na konkrétní datum, kdy se nově přistoupivší stává společníkem, ujednáním o závazku nového společníka ve vztahu ke společnosti, které je v souladu s ustanovením §80 odst. 1 obch. zák., a nejde proto o odkládací podmínku ve smyslu ustanovení §36 obč. zák. Dovolatel se stal společníkem ke dni 1. května 1995 nezávisle na tom, zda dohodnutý vklad - závazek ke společnosti - splnil či nikoliv. Závazek společníka splatit vklad do základního kapitálu společnosti je jeho závazkem ze společenské smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1553/2007, in www.nsoud.cz ). Není proto správný názor dovolatele, že se z důvodu nezaplacení vkladu nestal společníkem. Společníkem se stal ke dni 1. května 1995 a nezaplacením dohodnuté částky nesplnil závazek ke společnosti splatit vklad do základního kapitálu.
Námitka, že v dodatku z 20. dubna 1995 je uvedeno, že jde o dodatek ke společenské smlouvě z 22. září 1993, a že dodatek je adresován Okresnímu soudu Brno-venkov, je zjevně účelová a nedůvodná, neboť dovolatel pomíjí, že společenská smlouva, jíž se dodatek týká, byla určena i uvedením, že jde o společenskou smlouvu o založení veřejné obchodní společnosti GRAS, se sídlem v Brně, Libušina tř. 9, zapsané v obchodním rejstříku v odd. A, ve vl. č. 5281 Okresního soudu Brno-venkov. Jde tak o zřejmou nesprávnost týkající se data uzavření společenské smlouvy, když datum 22. září 1993 je datem zápisu společnosti do obchodního rejstříku, a Okresnímu soudu Brno-venkov byla adresována žádost o změnu zápisu v obchodním rejstříku na základě dodatku, a nikoliv o neurčitost ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., která by byla důvodem neplatnosti.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou zániku členství dovolatele ve společnosti, pak patrně přehlédl, že odvolací soud vycházel z vyjádření dovolatele k žalobě, podle něhož pro případ, že by jeho vstup do společnosti byl účinným, tak měl zájem společenskou smlouvu vypovědět a vzhledem k tomu, že jeho výmaz v obchodním rejstříku nebyl proveden, uzavřel dne 30. dubna 1996 s dalšími společníky dodatek ke společenské smlouvě, na jehož základě došlo k zániku členství všech společníků a ke vzniku členství nových společníků. Dovolatel netvrdil, že by přestal být společníkem na základě jiné skutečnosti - předvídané společenskou smlouvou - než změnou společenské smlouvy dodatkem z 30. dubna 1996. Namítá-li, že vzhledem k tomu měli být žalováni i dva noví společníci, pak tato výhrada se netýká správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ve sporném řízení určuje žalobce, kdo bude žalovaným, nikoliv soud.
S námitkami, že žalobkynina ničím nepodložená dobrá víra v zápis v obchodním rejstříku, podle něhož je dovolatel společníkem, nemůže mít za následek jeho ručení za závazek společnosti, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy a že žalobkyně nevyužila svého práva uspokojit se ze zástavy, dovolatel přichází až v dovolání v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. Odvolací soud se dobrou vírou žalobkyně v zápis v obchodním rejstříku, tvrzenou možností uspokojení nároku ze zástavy a skutečnostmi, pro které by měl být výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, nezabýval, neboť dovolatel v řízení před soudy obou stupňů tato tvrzení neuplatnil. Odvolací soud tak neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení.
Námitku dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný z důvodů, které byly již výše zmíněny, nepovažuje dovolací soud za opodstatněnou.
Přezkoumatelným, tj. srozumitelným a řádně odůvodněným, je rozhodnutí, jež v souladu s požadavky ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. obsahuje stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti měl soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, proč neprovedl další navrhované důkazy a z jakého důvodu neučinil žádná zjištění z některých provedených důkazů. Nezbytným požadavkem řádného odůvodnění rozhodnutí je soudem přijatý závěr o skutkovém stavu věci a na něj navazující právní posouzení věci. Těmto svým povinnostem odvolací soud dostál, neboť uvedl, v jakém rozsahu a z jakých důkazů považuje pohledávku žalobkyně uplatněnou v řízení za prokázanou a k čemu byly poskytnuté peněžní prostředky použity. Ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud nerozhodl, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2013
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu