ECLI:CZ:NS:2013:32.ND.192.2013.1
sp. zn. 32 Nd 192/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Credium, a.s. , se sídlem v Praze 13, Office Park, Bucharova 2657/12, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 25139886, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, proti žalované P. P. , zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o zaplacení 248 759,44 Kč s postižními právy, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 389/2011, o návrhu na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 389/2011 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Plzni.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně předložil podle ustanovení §12 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) spis Nejvyššímu soudu České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) k rozhodnutí o návrhu žalované, aby věc – o zaplacení 248 759,44 Kč s postižními právy, která je u něho vedena pod sp. zn. 20 Cm 389/2011 – byla přikázána z důvodu vhodnosti Krajskému soudu v Plzni. Žalovaná odůvodnila tento návrh tím, že je samoživitelka, která pečuje o dvě nezletilé děti. Je nemajetná, nemá finanční prostředky k tomu, aby jezdila k soudu do Brna, přičemž musí chodit do práce, aby zajistila peníze na živobytí. Kromě toho by jí cesta do Brna včetně účasti na jednání trvala celý den a není v jejich možnostech zajistit si na tak dlouhou dobu hlídání svých dětí. Návrh na delegaci podala pro případ, že by nebylo vyhověno její námitce o místní nepříslušnosti Krajského soudu v Brně.
Žalobkyně ve vyjádření nepokládá důvody uváděné žalovanou za natolik výjimečné, že by jí znemožňovaly účast u soudu a že by delegaci vhodnou odůvodňovaly.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený Krajskému soudu v Brně a Krajskému soudu v Plzni návrh na přikázání věci projednal a dospěl k závěru, že není důvodný.
Podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení §12 odst. 3 o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Důvody vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou, a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně (srov. například nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Pokud soud přikáže věc jinému soudu podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon.
Důvody vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde však, jak již bylo uvedeno výše, zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by tak mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, kdy důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.
V projednávaném případě žalovaná svůj návrh na delegaci věci odůvodňuje nutností péče o nezletilé děti, nemožností uvolnit se ze zaměstnání a zajistit si celodenní hlídání dětí v době své nepřítomnosti, stejně jako finanční nákladností cest z místa bydliště k soudu do Brna, což pro ni jako samoživitelku, která je nemajetná, představuje problém. Tyto skutečnosti samy o sobě nepovažuje Nejvyšší soud za natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Okolnosti uváděné žalovanou nejsou totiž nikterak výjimečné, aby v nich bylo možno bez dalšího spatřovat důvod k přikázání věci. V této souvislosti je třeba uvést, že zásadně okolnosti toho druhu, že některý účastník řízení nemá bydliště v obvodu věcně a místně příslušného soudu, že musí překonat mezi místem bydliště a sídlem tohoto soudu větší vzdálenost, či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými organizačními, finančními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu. Dále bylo nutno též přihlédnout k tomu, že žalobkyně s přikázáním věci nesouhlasila.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal žádný závažný důvod, který by delegaci věci jinému soudu opodstatňoval, návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc Krajskému soudu v Plzni nepřikázal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. září 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu