ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1002.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1002/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Ing. M. P. , zastoupené Mgr. Ľudovítem Pavelou, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, proti žalovanému Asociace podnikatelek a manažerek ČR , občanskému sdružení se sídlem v Praze 5, Plzeňská 221/130 (identifikační číslo 452 46 840), zastoupenému JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 29, o zaplacení 660.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 395/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č. j. 25 Co 101/2012-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ľudovíta Pavely, advokáta se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. listopadu 2010, č. j. 17 C 395/2010-51, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)], a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., protože hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro postup podle §153b odst. 1 o. s. ř., konkrétně podmínka doručení žaloby a předvolání k jednání do vlastních rukou (§49 o. s. ř.). Prosazuje názor, že desátým dnem ode dne uložení zásilky obsahující žalobu a předvolání k jednání nenastala fikce doručení, neboť odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením §49 odst. 4 o. s. ř., jestliže nevyvěsil na úřední desce sdělení o tom, že mu poskytovatel poštovních služeb zásilku vrátil, protože žalovaný neměl v místě dodání schránku, do níž by zásilka mohla být po uplynutí úložní doby vhozena.
Otázka, zda skutečnost, že soud nevyvěsil na úřední desce sdělení o tom, že mu byla vrácena písemnost, kterou si adresát do deseti dnů nevyzvedl a která nemohla být vhozena do jeho schránky, má za následek, že nedojde k řádnému doručení zásilky, je otázkou triviální a její řešení není způsobilé založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce. Ustanovení §49 o. s. ř. upravuje doručování písemností do vlastních rukou; §49 odst. 4 o. s. ř. upravuje institut tzv. náhradního doručení u listin, u nichž to není vyloučeno zákonem (tj. rovněž u žaloby a předvolání účastníka řízení k jednání soudu). Nevyzvedne-li si adresát nebo oprávněný příjemce uloženou písemnost do 10 dnů ode dne, v němž byla připravena k vyzvednutí, nastává posledním dnem lhůty (úložní doby) náhradní doručení písemnosti. K náhradnímu doručení tedy dojde marným uplynutí posledního dne úložní doby; jinými slovy, platí, že účastník řízení, který si zásilku do dne, kdy nastala fikce doručení, nevyzvedl, byl s jejím obsahem seznámen dnem, kdy fikce doručení nastala (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 166/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 42/2004). Tato právní skutečnost (okamžik doručení) vyplývá přímo z textu zákona (§49 odst. 4 věta první o. s. ř.) a nezmění na ní nic ani následné vhození písemnosti do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ani pozdější vyvěšení sdělení o tom, že zásilka byla vrácena soudu, na jeho úřední desce. Těmito postupy se sleduje pouze to, aby se adresát mohl alespoň dodatečně seznámit s obsahem doručené listiny (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 329 - 330). Opačný závěr by zcela popíral smysl institutu náhradního doručení, neboť by docházelo k nejistotě, zda a kdy k doručení písemnosti vůbec došlo. Smyslem institutu náhradního doručení je stanovit okamžik, kdy došlo k doručení listiny bez ohledu na to, zda se její adresát seznámil s jejím obsahem či nikoliv.
Žalovanému lze přisvědčit pouze do té míry, že soud prvního stupně měl vyvěsit na úřední desce sdělení o tom, že mu byla vrácena zásilka (žaloba a předvolání žalovaného k jednání). Skutečnost, že tak neučinil, však nemůže mít s ohledem na shora uvedený výklad vliv na to, že fikce doručení nastala marným uplynutím posledního dne doby, po kterou byla zásilka uložena u poskytovatele poštovních služeb. I kdyby soud postupoval řádně a žalovaný se na základě sdělení na úřední desce seznámil s obsahem pro něho určené zásilky, mělo by toto seznámení pouze informativní charakter; veškeré lhůty, jejichž počátek byl vázán na okamžik doručení písemnosti, běžely ode dne, kdy nastala fikce doručení zásilky (náhradního doručení). Námitka žalovaného, že ustanovení §49 odst. 4 poslední věta o. s. ř. je v takovém případě zbytečné, je neopodstatněná. Žalovaný pomíjí, že se podle §49 odst. 4 o. s. ř. doručují všechny listiny, u nichž nebylo náhradní doručení vyloučeno zákonem nebo u nichž to nenařídil (v každém jednotlivém případě) předseda senátu nebo jiná oprávněná soudní osoba. Smyslem tohoto ustanovení je umožnit adresátovi, aby se i po náhradním doručení takové listiny měl možnost seznámit s jejím obsahem.
Lze uzavřít, že odvolací soud rozhodl v intencích shora uvedených závěrů Nejvyššího soudu, jeho rozhodnutí je správné a závěry, na nichž je založeno, jej nemohou činit zásadně právně významným.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 8., §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012), s připočtením částky 2.163,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. dubna 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu