ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1149.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 1149/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) J. V., zastoupené JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, V Aleji 1544/23, a b) JUDr. F. V., proti žalované ČEZ Prodej, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, identifikační číslo 27232433, zastoupené Mgr. Jaroslavem Trkovským, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 124, o zaplacení 31.148,75 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 199/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. června 2010, č. j. 36 Co 522/2006-285, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náklady dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. dubna 2003, č. j. 18 C 199/2000-152, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že odnětí sazby „N“, označené po 1. 7. 2001 jako tzv. zaměstnanecká sazba, odběrnímu místu žalobců, oznámené žalobkyni dopisem žalované ze dne 26. 7. 1996 a uskutečněné od 1. 11. 1996 fakturací dle sazby „B“ a „BP1“ a od 1. 7. 2001 dle sazby „D45“, je neplatné, a jíž požadovali po žalované zaplacení částky 25.206,05 Kč; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č. j. 36 Co 642/2003-183, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 25.206,05 Kč; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 19. září 2006, č. j. 33 Odo 1155/2004-218, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl odvolacímu soudu tzv. zmatečnostní vadu řízení spočívající v tom, že členkou senátu, který rozhodoval o odvolání žalobců, byla soudkyně, která na začátku řízení ještě jako soudkyně soudu prvního stupně prováděla první procesní úkony ve věci. Dále připomněl, že žalobci po podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozšířili svou žalobu na plnění o dalších 5.942,70 Kč, přičemž o této změně žaloby odvolací soud opomněl rozhodnout.
Rozsudkem ze dne 30. ledna 2007, č. j. 36 Co 522/2006-242, pak odvolací soud - poté, co připustil změnu žaloby na plnění - změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 31.148,75 Kč; ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na požadované určení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 33 Odo 1621/2007-262, zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 31.148,75 Kč, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení. Nepřisvědčil závěru odvolacího soudu, že smlouva, která byla dne 17. 2. 1997 uzavřena mezi účastníky řízení, je neplatná. Dovodil také, že jednání žalované nelze ani hodnotit jako jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná byla povinna respektovat stanovisko finančních úřadů a svůj postup uvést do souladu se zákonem, konkrétně s daňovými předpisy.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 10. června 2010, č. j. 36 Co 522/2006-285, rozsudek soudu prvního stupně (a to již pouze ve výroku o plnění) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání.
Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byly dva samostatné nároky (žalobci se žalobou domáhali jednak určení neplatnosti právního úkonu a jednak zaplacení 25.206,05 Kč, resp. 31.148,75 Kč), došlo rozsudkem odvolacího soudu ze dne 30. 1. 2007 a na něj navazujícím rozsudkem dovolacího soudu ze dne 24. 11. 2009, jímž bylo rozhodováno již pouze o rozsudečném výroku odvolacího soudu na plnění, k tzv. rozštěpení uplatněných nároků. Řízení o určení neplatnosti právního úkonu bylo skončeno rozsudkem odvolacího soudu ze dne 30. 1. 2007, č. j. 36 Co 522/2006-242, neboť výrok, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu na požadované určení, dovoláním napaden nebyl.
Přípustnost dovolání žalobců proti rozsudku ze dne 10. června 2010, č. j. 36 Co 522/2006-285, kterým odvolací soud potvrdil ve věci samé (logicky vzato již pouze ve výroku o plnění) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. dubna 2003, č. j. 18 C 199/2000-152, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena podle §237 odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v jeho znění do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2003).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu