ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1188.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1188/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. L. , zastoupeného Andreasem Ueltzhöfferem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 10, proti žalované Porsche Inter Auto CZ spol. s. r. o. se sídlem v Praze 5, Vrchlického 31/18, identifikační číslo 471 24 652, zastoupené JUDr. Zuzanou Žežulkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Belgická 32, o 5.586,38 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 16/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2012, č. j. 19 Co 288/2012-205, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.664,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zuzany Žežulkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Belgická 32.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 17. ledna 2012, č. j. 15 C 16/2010-154, v části, jíž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu ohledně částky 4.165,05 EUR s příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)], a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
S poukazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce odvolacímu soudu vytýká, že při určení výše přiměřené slevy z kupní ceny nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudkem ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002) a vyšel ze své volné úvahy ve smyslu §136 o. s. ř.
Tvrzení žalobce, že odvolací soud rozhodl o přiměřené výši slevy z kupní ceny pouze na základě své volné úvahy ve smyslu §136 o. s. ř., je zavádějící. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že přiměřenou slevu z kupní ceny stanovil až po zvážení všech okolností projednávané věci a respektoval přitom příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je při určování výše slevy z kupní ceny třeba přihlížet nejen k ceně opravy, ale i ke zhodnocení věci). Odvolací soud v posuzované věci vzal za prokázané, že u ojetého vozidla, které žalovaná žalobci prodala, nebylo třeba vyměnit celou převodní skříň a že k odstranění žalobcem vytčené vady postačovala pouhá výměna těsnícího kroužku v převodové skříni. Z toho důvodu a s přihlédnutím ke zhodnocení vozidla, k němuž výměnou celé převodové skříně nesporně došlo, odvolací soud při určení slevy z kupní ceny nevzal v potaz konečnou cenu opravy vozidla, nýbrž vycházel z předběžné ceny opravy tak, jak byla vyčíslena ve znaleckém posudku, který si za účelem prokázání vady vozidla nechal zpracovat sám žalobce. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud rozhodl v intencích již ustálené judikatury Nejvyššího soudu a jeho závěr o přiměřené slevě z kupní ceny nemůže činit dovoláním napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou námitky žalobce, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že svou úvahu o přiměřené slevě z kupní ceny učinil na podkladě nesprávně, resp. nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci (nesprávně vzal za prokázané, že vada vozidla byla odstranitelná pouhou výměnou těsnícího kroužku, nevyžádal si sám znalecký posudek a vyšel z údajů uvedených ve znaleckém posudku, který soudu předložil žalobce, přecenil výpověď nekvalifikovaného svědka a pominul fakturu za opravu vozidla znějící na částku 5.589,47 EUR i prohlášení znalce Dipl. Ing. D. P. o nutnosti výměny celé převodové skříně). Všechny tyto námitky totiž vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Skutkový stav, na jehož základě odvolací soud věc právně posoudil, je v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a pro dovolací soud je závazný (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výtka žalobce, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže neprovedl všechny jím navržené důkazy, která je uplatněním dovolacího důvod uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. se nepřihlíží, až na případ (a o ten zde nejde), kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy kdy jde o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalobce dovoláním výslovně napadl. Podle §237 o. s. ř. nepřichází přípustnost dovolání proti tomuto výroku v úvahu; tento výrok - byť je začleněn do rozsudku odvolacího soudu a stává se proto formálně jeho součástí - má vždy povahu usnesení podle §167 odst. 1 ve spojení s §211 o. s. ř. a není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. S ohledem na to, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „cit. vyhl.“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 6.860,- Kč (§7 bod 5. ve spojení s §8 odst. 1 cit. vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky), s připočtením částky 1.504,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. května 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu