ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.123.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 123/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Psychiatrické léčebny Bohnice, státní příspěvkové organizace se sídlem v Praze 8, Ústavní 91, identifikační číslo 00064220, proti žalovanému M. K. , o zaplacení 33.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 252/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2011, č. j. 21 Co 325/2011-34, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2011, č. j. 21 Co 325/2011-34, a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. června 2011, č. j. 6 C 252/2010-26, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 15. 10. 2010 domáhala po žalovaném zaplacení 33.600,- Kč (s příslušenstvím) s odůvodněním, že tato částka byla žalovanému, který nebyl připojištěn u žádné zdravotní pojišťovny, vyčíslena za poskytnutou léčebnou péči v období od 28. 6. 2010 do 19. 7. 2010; tedy celkem za 21 ošetřovacích dnů. Žalovaný za poskytnutou zdravotnickou službu nezaplatil, přestože faktura č. 11900726, kterou si při ukončení léčby převzal, byla splatná k 19. 8. 2010.
Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 29. června 2011, č. j. 6 C 252/2010-26, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný je občanem Slovenské republiky, kde je hlášen k trvalému pobytu. Na území České republiky byl do 5. 6. 2009 přihlášen k pobytu na adrese P. 9, kde se však nezdržuje, stejně jako v místě, které označil jako místo svého pobytu při ukončení léčby. Nebylo zjištěno, že by měl na území České republiky majetek. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně - posuzuje věc podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, resp. podle jeho §37 odst. 1 - dospěl k závěru, že není dána příslušnost a tudíž ani pravomoc českých soudů, a proto řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. října 2011, č. j. 21 Co 325/2011-34, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že projednávaná věc je věcí s mezinárodním prvkem, neboť účastník právního vztahu (v řízení žalovaný) je cizím státním příslušníkem. Správným shledal také jeho závěr, že žalobou byl uplatněn nárok zdravotnického zařízení vyplývající z poskytování služeb a má tudíž soukromoprávní charakter. Oproti soudu prvního stupně však věc poměřoval Nařízením Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále již jen „nařízení Brusel I.“ nebo „nařízení“). Dovodil, že nařízení ponechává otázku určení bydliště účastníka na národním právu. Vzhledem k tomu, že se žalovaný na adrese, kterou uvedla žalobkyně v žalobě, ani na adrese přechodného pobytu cizince v době podání žaloby nezdržoval, a jiné jeho bydliště na území České republiky nebylo zjištěno, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že mezinárodní příslušnost českých soudů není dána.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci není dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů. Má za to, že žalovaného identifikovala v souladu s požadavky občanského soudního řádu, jestliže vedle jeho adresy v České republice označila rovněž jeho adresu v Slovenské republice, která zůstala zcela pominuta. Protože soudy rozhodly, aniž si nezajistily dostatek podkladů pro posouzení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů České republiky a nepostupovaly v součinnosti s justičními orgány Slovenska, navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem a je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Dovolání je důvodné, neboť odvolací soud posoudil otázku pravomoci českých soudů v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že není dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudů České republiky projednat a rozhodnout spor o zaplacení služeb zdravotnického zařízení (náhrad výdajů za poskytnutí zdravotnické péče).
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Ze spisu se podává, že žalovaný je občan Slovenské republiky, kde je hlášen k trvalému pobytu. Na území České republiky mu byl povolen od 4. 6. 2004 přechodný pobyt občana Evropské unie na adrese P. 9, který byl zrušen 6. 6. 2009. Na adresu, kterou označil jako místo svého pobytu při ukončení léčby, se mu nepodařilo doručit. Soud prvního stupně vyzval žalobkyni usnesením ze dne 4. 5. 2011, č. j. 6 C 252/2010-23, aby doplnila svá tvrzení v tom směru, zda se žalovaný zdržuje na území České republiky s úmyslem zdržovat se zde trvale, popřípadě, zda má na území České republiky majetek; jiným způsobem bydliště žalovaného nezjišťoval.
Věcná působnost nařízení Brusel I je dána, neboť jde o věc občanskoprávní ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení. Slovenská státní příslušnost žalovaného zakládá mezinárodní prvek, jako další předpoklad aplikace citovaného nařízení.
V režimu nařízení Brusel I platí, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v jeho článku 22) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 nařízení, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněné pod č. 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Aniž by soudy měly poznatek o tom, že žalovaný nebydlí v místě svého trvalého bydliště, nebyla mu žaloba na adresu v T. doručována; nebyl tak dodržen postup podle článku 24 nařízení.
Podle článku 2 bodu 1 nařízení Brusel I, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Nemá-li žalovaný bydliště na území některého členského státu, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů (článek 4 bodu 1 nařízení Brusel I.).
V posuzovaném případě je předmětem sporu zaplacení nedoplatku za službu poskytnutou žalovanému zdravotnickým zařízením (za léčebnou péči). Pro určení příslušnosti tak připadá do úvahy aplikace článku 2 nařízení (podle bydliště žalovaného) nebo článku 5 odst. 1 (podle místa, kde mělo dojít k plnění závazku nebo poskytnutí služby). Již v usnesení ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2905/2011, na které dovolací soud - pokud jde o výklad zvláštní příslušnosti podle článku 5. odst. 1 písm. a/ a b/ nařízení - plně odkazuje, Nejvyšší soud vysvětlil, že cílem nařízení je sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech v mezinárodním ohledu a zjednodušit formality s ohledem na rychlé a jednoduché uznávání a výkon rozhodnutí členskými státy, pro které je toto nařízení závazné. Pravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně určených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska. Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti (bod dvanáctý odůvodnění). Závěr soudu o nedostatku podmínky řízení, který nelze odstranit, musí být založen na spolehlivém zjištění skutečností, z nichž takový závěr vyplývá.
Sluší se rovněž připomenout, že za situace, kdy je bydliště žalovaného, který je státním příslušníkem členského státu, neznámé, je použití jednotných pravidel pro příslušnost upravených nařízením Brusel I místo pravidel, která jsou platná v jednotlivých členských státech, v souladu s cílem sledovaným tímto nařízením, kterým je posílit právní ochranu osob usazených v Unii tím, že umožňuje žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a zároveň žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován. Současně je třeba výraz „nemá bydliště na území některého členského státu“ užitý v článku 4 odst. 1 nařízení vykládat v tom smyslu, že použití vnitrostátních pravidel namísto jednotných pravidel pro příslušnost stanovených nařízením je možné pouze tehdy, když soud, kterému byla žaloba předložena, nedisponuje průkaznými indiciemi, které by mu umožnily dojít k závěru, že žalovaný, který je občanem Unie a který nemá bydliště v členském státě uvedeného soudu, má skutečné bydliště mimo území Unie. Při neexistenci takových průkazných indicií je mezinárodní příslušnost soudu členského státu určena podle nařízení Brusel I. Soud musí v této souvislosti zajistit, aby proběhla veškerá pátrání, která ukládají zásady řádné péče a dobré víry, aby byl zjištěn pobyt žalovaného. Jelikož smyslem uvedeného požadavku je zajistit žalovanému právo na spravedlivý proces, tj. plnohodnotnou účast na soudním řízení a možnost obrany, současně je však třeba zajistit žalobci právo na soudní ochranu v přiměřené lhůtě, je třeba uvedený požadavek pátrání po pobytu žalovaného vykládat shodně s tím, jak judikatura vymezila šetření, které je nezbytné před ustanovením opatrovníka účastníku neznámého pobytu podle §29 odst. 3 o. s. ř. [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99, uveřejněný pod č. 10/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1998, sp. zn. IV. ÚS 200/97, (N 149/12 SbNU 381)].
Soudy se v posuzovaném případě při zkoumání mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky podle článku 2 nařízení omezily pouze na zjištění, že se platební rozkaz nepodařilo doručit na adresu uvedenou v žalobě, a neprovedly šetření ze všech dostupných databází (např. dotazem na obecní úřad v místě posledního známého bydliště žalovaného, na vězeňskou službu, na úřad práce, popř. orgány sociálního zabezpečení, na osoby blízké zjištěné z evidence obyvatel), ani prostřednictvím právní pomoci s příslušnými orgány Slovenské republiky, nezvažovaly ani podmínky pro aplikaci článku 5 odst. 1 písm. b) nařízení, které příslušnost v případě, že předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy o poskytování služeb, určuje podle místa na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány. Napadené rozhodnutí tak spočívá na právním posouzení, jež je neúplné a tudíž nesprávné. Obdobný závěr přijal Nejvyšší soud ČR také v rozhodnutí ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 2405/2011. Dovolacímu soudu nezbylo než rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 o. s. ř.)
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu