ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1253.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1253/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně L. Ž., zastoupené JUDr. Janem Křečkem, advokátem se sídlem Praha 2, Záhřebská 634/13, proti žalovaným 1) J. Ž., a 2) M. H., zastoupeným JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem Praha 4, Voráčovská 937/14, o zaplacení 52.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 127/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2012, č. j. 11 Co 130/2012-36, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 7 C 127/2011-20, zamítl žalobu o zaplacení 52.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně Z. R. uzavřela dne 12. 12. 2008 s žalovanými smlouvu o půjčce, na jejímž základě jim poskytla částku 310.000,- Kč. V listině ze dne 12. 12. 2008 podepsané žalovanými a označené jako „Závazek 310.000,- Kč“ se uvádí, že se žalovaní zavazují od 1. 1. 2009 po dobu následujících pěti let vždy k 15. dni v měsíci na účet právní předchůdkyně žalobkyně složit částku 5.200,- Kč. Z účtu č. 0-1645464093/0800 vedeného na jméno žalované byla v období leden 2009 až červen 2010 připsána na účet právní předchůdkyně žalobkyně č. 2005176063/088 vedený Českou spořitelnou a. s., celkem částka 98.800,- Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 12. 2010, č. j. 13 D 667/2010-20, které nabylo právní moci dne 15. 1. 2011 , byla schválena dohoda dědiců po zůstavitelce Z. R. (zemřelé dne 12. 8. 2010), podle níž žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanými z titulu smlouvy o půjčce ze dne 12. 12. 2008 ve výši 220.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaní popřeli, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 12. 12. 2008 převzali od právní předchůdkyně žalobkyně částku 310.000,- Kč, a že žalobkyně přes výzvu soudu s poučením o následcích nevyhovění výzvě neoznačila důkaz prokazující, že se tak stalo, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně tvrzení o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 310.000,- Kč žalovaným podle smlouvy o půjčce ze dne 12. 12. 2008 neprokázala. Za tohoto skutkového stavu věci dovodil, že nedošlo k uzavření smlouvy o půjčce, neboť nebyla naplněna její reálná podstata ve smyslu §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ obč. zák.“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května 2012, č. j. 11 Co 130/2012-36, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 52.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poté, co zopakoval dokazování listinnými důkazy, dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovaným poskytla peněžní prostředky podle smlouvy o půjčce uzavřené dne 12. 12. 2008. Vyšel přitom z listiny ze dne 12. 12. 2008 podepsané žalovanými, obsahující jejich závazek ke splátkám, dále z výpisu z účtu právní předchůdkyně žalobkyně a elektronické korespondence mezi zástupci účastníků řízení, která obsahově koresponduje s uvedenými listinnými důkazy. Nevěrohodnou vyhodnotil obranu žalovaných, kteří nejprve tvrdili, že půjčku, kterou jim právní předchůdkyně žalobkyně poskytla, již splatili, posléze přišli s tvrzením, že jim žádné peněžní prostředky podle smlouvy o půjčce neposkytla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a uplatnili v něm dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost skutkového závěru, že jim právní předchůdkyně žalobkyně předala dne 12. 12. 2008 částku 310.000,- Kč podle smlouvy o půjčce z téhož dne, neboť takové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, a to ani v listině ze dne 12. 12. 2008. Odvolacímu soudu vytýkají, že prováděl důkaz emailovou korespondencí mezi právními zástupci účastníků, ač v řízení před soudem prvního stupně zpochybnili pravost tohoto důkazního prostředku. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II bod 7. zákona 404/2012 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Dovolací soud se proto zabýval dovolacími námitkami, jak je žalovaní po obsahové stránce vylíčili.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V posuzované věci bylo pro právní závěr, zda mezi žalovanými a právní předchůdkyní žalobkyně vznikl vztah ze smlouvy o půjčce ve smyslu §657 obč. zák., podstatné zjištění, zda právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovaným 310.000,- Kč, které se jí žalovaní zavázali vrátit. Skutková zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, odvolací soud čerpal z listiny ze dne 12. 12. 2008, označené jako „Závazek 310.000,- Kč“, a z výpisu z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně, jejichž obsah se shoduje s tím, co v nezměněné verzi žalobkyně uváděla ve svých přednesech. Naproti tomu žalovaní nejprve svoji obranu založili na tvrzení, že částku 310.000,- Kč z titulu půjčky sice od právní předchůdkyně žalobkyně přijali, ale tuto částku jí již vrátili (viz odpor žalovaných proti platebnímu rozkazu soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2011, č. j. 7 C 127/2011-6), posléze při jednání před soudem prvního stupně dne 7. 11. 2011 začali tvrdit, že si od právní předchůdkyně žalobkyně sice půjčili vícekrát a dokonce i částku vyšší, ale dne 12. 12. 2008 jim částku 310.000,- Kč neposkytla. Tvrzení, že s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřeli jiné smlouvy o půjčce, však žalovaní nepodpořili žádným důkazem. To, že žalovaní následně své původní tvrzení, že dluh z půjčky již splnili, změnili a svou obranu založili na jiném tvrzení (tj. že právní předchůdkyně žalobkyně jim půjčku neposkytla), odvolací soud vedlo ke správnému závěru o nevěrohodnosti a účelovosti jejich obrany vůbec. Naopak údaje - navzájem se doplňující a na sebe navazující - vyplývající ze všech listinných důkazů potvrdily pravdivost tvrzení žalobkyně, že její právní předchůdkyně žalovaným částku 310.000,- Kč podle smlouvy o půjčce uzavřené dne 12. 12. 2008 předala. V listině označené jako „Závazek 310.000,- Kč“ a datované týmž dnem, kdy byla tvrzená smlouva o půjčce uzavřena, se žalovaní zavázali právní předchůdkyni žalobkyně zde uvedeným způsobem splácet částku 310.000,- Kč, a jak vyplynulo z výpisu z účtu právní předchůdkyně žalobkyně, v období od ledna 2009 do června 2010 splátky dohodnutým způsobem také hradili.
Dovolací soud neshledal žádná pochybení ve způsobu, jakým odvolací soud provedené důkazy hodnotil. To, že neuvěřil žalovaným, že k uzavření smlouvy o půjčce a předání částky 310.000,- Kč mezi nimi a právní předchůdkyní žalobkyně nedošlo, a naopak uvěřil žalobnímu tvrzení žalobkyně, neodporuje logickému myšlení. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani výhrada žalovaných k opakování důkazu emailovou korespondencí mezi právními zástupci účastníků, neboť k výše učiněnému závěru bylo možné dospět i bez přihlédnutí k tomuto důkaznímu prostředku.
Lze uzavřít, že skutkový závěr, z něhož odvolací soud vyšel při právním posouzení věci, se žalovaným prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnit nepodařilo, a dovolací soud proto jejich dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovaným právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu