ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.153.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 153/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Hanou Helešicovou, advokátkou se sídlem Břeclav, J. Palacha 443/4, proti žalované R. I. OKNA a. s. se sídlem Bzenec, Úkolky 1055, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem Brno, Jakubská 1, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 276/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2012, č. j. 17 Co 362/2011-115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2012, č. j. 17 Co 362/2011-115, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. června 2011, č. j. 50 C 276/2009-87, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. dubna 2012, č. j. 17 Co 362/2011-115, potvrdil rozsudek ze dne 28. června 2011, č. j. 50 C 276/2009-87, jímž Městský soud v Brně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud zrušil rozhodčí nález ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. 20024/09, vydaný JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně dne 21. 11. 2008 písemně uznala svůj dluh ve výši 10.000,- EUR z půjčky, kterou jí téhož dne poskytla žalovaná, a zavázala se jej žalované uhradit do 28. 2. 2009. Účastnice se písemně dne 21. 11. 2008 dohodly, že všechny případné majetkové spory týkající se uvedeného dluhu budou s vyloučením pravomoci obecných českých soudů rozhodnuty s konečnou platností jediným rozhodcem v rozhodčím řízení podle příslušných ustanovení zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění, a to podle „Rozhodčího řádu“ a „Poplatkového řádu“ vydaných Sdružením rozhodců, s. r. o. se sídlem v Brně, Příkop 8, IČ 634 96 658 s tím, že tyto dokumenty jsou zveřejněny v plném znění na internetových stránkách tohoto sdružení. Žalobkyně žalované dluh z půjčky neuhradila a ta podala dne 10. 6. 2009 u Sdružení rozhodců žalobu o zaplacení 10.000,- EUR s příslušenstvím. Rozhodce JUDr. Bc. Martin Kulhánek, Ph.D. přípisem ze dne 15. 7. 2009 vyzval žalobkyni, aby se ve lhůtě dvaceti dnů ode dne doručení výzvy vyjádřila k žalobě, zda nárok uznává či nikoli, aby uvedla skutková tvrzení na podporu své obrany a aby označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně byla poučena, že když ve stanovené lhůtě nedoručí rozhodci své vyjádření, bude se mít za to, že žalobou uplatněný nárok v plném rozsahu uznává, skutková tvrzení žalované považuje za nesporná a bude rozhodnuto bez ústního jednání. Žalobkyně se k výzvě, která jí byla doručena do vlastních rukou 24. 7. 2009, ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Rozhodce vydal dne 28. 8. 2009 pod sp. zn. 20024/09 rozhodčí nález, kterým žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodčí nález byl žalobkyni doručen 11. 9. 2009. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právními závěry, k nimž na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně. I on dovodil, že mezi účastnicemi nevznikl závazkový vztah ze spotřebitelské smlouvy; žalovaná (tj. obchodní společnost, jejímž předmětem podnikání není poskytování půjček) a žalobkyně (podnikající na základě živnostenského oprávnění) nevystupovaly při uzavření smlouvy o půjčce jako dodavatel a spotřebitel ve smyslu §52 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). V posuzovaném případě se proto soud nemohl zabývat důvody neplatnosti rozhodčího nálezu uvedenými v §31 písm. b/ a c/ zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění do 31. 3. 2012 (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“, resp. „zákon“), jestliže je žalobkyně neuplatnila v rozhodčím řízení, ač tak mohla učinit nejpozději, než začala jednat ve věci samé (§33 zákona č. 216/1994 Sb.). Opodstatněným nebylo shledáno ani uplatnění důvodu vedoucího ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e/ zákona č. 216/1994 Sb. (straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat). Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že i když byl rozhodčí nález vydán bez nařízení jednání, byla stranám dána rovná možnost k uplatnění jejich procesních práv ve smyslu §18 zákona za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§30 zákona). Žalobkyni byla v rámci rozhodčího řízení dána dostatečná možnost, aby věc byla před rozhodcem projednána, jestliže jí byla doručena výzva k vyjádření se k žalobě, uvedení obranných skutkových tvrzení a k označení potřebných důkazů. Skutečnost, že žalobkyně ve stanovené lhůtě na výzvu nereagovala, jde pouze k její tíži. Vydal-li rozhodce rozhodčí nález na základě fikce uznání, pak takový postup umožňuje i občanský soudní řád (§114b ve spojení s §153a o. s. ř.). Sama okolnost, že rozhodce vyzval žalobkyni, aby se k žalobě vyjádřila ve lhůtě 20 dnů, zatímco občanský soudní řád počítá s lhůtou 30 dnů, nemůže vést k závěru, že žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat. Občanský soudní řád se totiž v rozhodčím řízení nepoužívá mechanicky, ale pouze přiměřeně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spojuje ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s řešením otázek zásadního právního významu, a to, zda §33 zákona č. 216/1994 Sb. lze aplikovat i v případě, že je rozhodčí smlouva absolutně neplatná a kdy podle tohoto ustanovení končí lhůta pro uplatnění námitek podle §31 písm. b/ a c/ zákona, dále zda za pojem „jednat“ uvedený v §33 citovaného zákona lze považovat i opomenutí, a konečně zda postup rozhodce podle rozhodčího řádu (který je neplatný, protože byl vytvořen nikoli stálým rozhodčím soudem) může vyvolat obdobné důsledky jako v občanském soudním řádu. K posledně uvedené námitce žalobkyně zdůraznila, že rozhodce nepostupoval v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., ani s občanským soudním řádem, vyzval-li ji k vyjádření ve lhůtě o jednu třetinu kratší oproti lhůtě podle občanského soudního řádu, v rámci níž mělo být dokonce vyjádření doručeno rozhodci, a nepoučil-li ji o možnosti vydání rozsudku pro uznání (tak jak to vyžaduje §153a odst. 3 o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že stejně jako soud prvního stupně nevzal v úvahu, že rozhodčí řízení, během něhož byla vyzvána k vyjádření a bylo rozhodnuto bez jednání, probíhalo podle rozhodčího řádu vydaného Sdružením rozhodců, a. s. se sídlem Brno, Příkop 8, která není stálým rozhodčím soudem, a tedy v rozporu s §13 zákona č. 216/1994 Sb. Má za to, že postup rozhodce podle takového (neplatného) rozhodčího řádu nemohl vyvolat žádné účinky. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu a dovolání žalobkyně považuje za nedůvodné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012, dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.); Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle něho je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, neboť právní závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nebyl dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e/ zákona č. 216/1994 Sb., je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Žalobkyně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. namítla, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §31 písm. e/ zákona č. 216/1994 Sb. soud zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Nejvyšší soud opakovaně vyslovil právní názor, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem upravený v §31 písm. e/ zákona č. 216/1994 Sb. míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v §18 uvedeného zákona. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e/ zákona musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Při posuzování otázky, zda byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. V nálezu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003, Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011).
Podle §19 zákona č. 216/1994 Sb. strany se mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení (odstavec 1 věta první). Nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné (odstavec 3).
Není-li v posuzovaném případě součástí zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nemůže být v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zpochybněna, zjištění, že účastnice v rozhodčí smlouvě výslovně vyloučily ústnost řízení před rozhodcem, přičemž bylo zjištěno, že rozhodce rozhodl bez nařízení jednání, nemůže obstát právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyni nebyla odňata možnost projednat věc před rozhodcem. V rozhodnutí ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2872/2011, v níž byl řešen skutkově obdobný případ, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil právní názor, podle něhož jsou splněny podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e/ zákona č. 216/1994 Sb., jestliže rozhodce bez nařízení jednání, aniž by se účastníci na takovém způsobu vedení řízení dohodli, a bez provedení dokazování rozhodl „rozhodčím nálezem pro uznání“. Pouze v případě, kdy by si strany dohodly, že jejich spory bude řešit stálý rozhodčí soud, bylo by možno dohodnout si podmínky řízení odkazem na statut (řád) stálého rozhodčího soudu. Je-li však v rozhodčí smlouvě co do způsobu vedení rozhodčího řízení odkazováno na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem (tak jako v posuzovaném případě), je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. Nejvyšší soud v rozhodnutí velkého senátu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 121/2011, v rámci své sjednocovací rozhodovací činnosti se přiklonil k názoru, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky. Závěry tohoto rozhodnutí dopadají i na přezkoumávanou věc.
Promítnutí těchto principů na daný případ znamená, že se žalobkyni podařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že není dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e/ zákona č. 216/1994 Sb.
Dovolací soud napadený rozsudek podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Posouzení zbylých dovolacích námitek považoval dovolací soud vzhledem k zaujatému závěru za nadbytečné, neboť nemohlo ovlivnit výsledek dovolacího řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. května 2013
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu