ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1550.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1550/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce JUDr. V. J., advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Tovární 14, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 33/5, proti žalovaným 1) J. H. , a 2) Ing. L. V. , zastoupeným JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, o 58.286,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 111 C 20/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 19 Co 274, 275/2012-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 116.572,- Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku odměny za poskytnutí právních služeb.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 111 C 20/2011-102, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 10.920,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, do částky 105.652,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). Uvedený rozsudek doplnil usnesením ze dne 17. ledna 2012, č. j. 111 C 20/2011-129, jímž rozhodl o nákladech řízení státu (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 19 Co 274 a 275/2012-170, rozsudek soudu prvního stupně „ ve výroku I. změnil tak, že žalovaným uložil povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci společně a nerozdílně 58.286,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; jinak jej v zamítavém výroku ohledně částky 58.286,- Kč s příslušenstvím potvrdil “. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu „ v té části, kde odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně a uznal je povinnými zaplatit žalobci solidárně 58.286,- Kč s příslušenstvím “ podali žalovaní dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkají, že věc nesprávně právně posoudil a že skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel, nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dále namítají, že odvolací soud porušil zásadu koncentrace řízení a zásadu neúplné apelace. Všechny tyto dovolací důvody žalobci podrobně odůvodnili a navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v odvoláním napadené části, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalobě vyhověno, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 2 o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, a b) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Podstatné přitom není, jaká částka byla původně uplatněna žalobou, ani to, o jaké částce rozhodoval „ve věci samé“ soud prvního stupně nebo odvolací soud, nýbrž to, v jakém rozsahu je příslušné peněžité plnění zpochybněno dovoláním (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1880 - 1881).
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky.
Pro posouzení, zda jde o potvrzující či měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 odst. 1 nebo zda postupoval podle §219, popřípadě podle §221 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významným není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku; podstatné je porovnání obsahu obou rozhodnutí. Tam, kde oba soudy posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to, jak byl formulován jeho výrok.
Přesto, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí, ve skutečnosti – podle jeho obsahu - rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, tj. ve výroku, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci 10.920,- Kč s příslušenstvím, potvrdil. Výrok, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu co do 105.652,- Kč s příslušenstvím pak změnil ve prospěch žalobce tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit mu (nad rámec přiznaných 10.920,- Kč s příslušenstvím) dalších 47.366,- Kč a ve zbylé části (co do 58.286,- Kč) jej potvrdil.
V posuzovaném případě jsou tak dovoláním napadeny dva výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mají z hlediska přípustnosti dovolání odlišný režim – jednak výrok, jímž odvolací soud potvrdil žalobě vyhovující část rozsudku soudu prvního stupně, a dále výrok, jímž změnil jeho zamítavou část (nezpochybněn zůstal pouze výrok, jímž odvolací soud zčásti potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně). Jelikož ani jedním z dovoláním napadených výroků nerozhodl odvolací soud o peněžitém plnění, které by převyšovalo částku 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání žalovaných vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání proti měnícímu výroku jeho rozhodnutí je přípustné, přitom přípustnost dovolání nezakládá (srovnej usnesení nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek R 51/03).
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání, dovolacímu soudu nezbylo než dovolání jako nepřípustné bez jednání odmítnout, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; náklady žalobce vzniklé v souvislosti se sepsáním vyjádření k dovolání advokátem nelze – vzhledem k jeho obsahu – považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (ve vyjádření není reagováno na skutečnost, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustnost vyloučena).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu