ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1673.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1673/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně PROLUX Consulting Int. s.r.o. se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 819, identifikační číslo 26731908, zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 119/3, proti žalovanému H. W. , zastoupenému JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 3117/17, o zaplacení 144.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 C 39/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 19 Co 506/2012-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem pro uznání ze dne 28. června 2012, č. j. 14 C 39/2012-30, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 144.000,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 19 Co 506/2012-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že v posuzovaném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žaloba neobsahovala jasné, určité, srozumitelné a přezkoumatelné údaje. Je přesvědčen, že žalobkyni ke dni podání žaloby nevznikl nárok na zaplacení sjednané odměny, neboť nedoložila prodej členského podílu. Má rovněž za to, že řádně doložil vážný důvod, pro který zmeškal lhůtu k vyjádření ve věci samé. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb. /dále jen „o. s. ř.“/), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá podle §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé zásadní právní význam.
K dovolacímu přezkumu předestřená právní otázka splnění podmínek pro postup soudu podle §153a o. s. ř. nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny, a její řešení odvolacím soudem je konformní s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se již ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, zabýval výkladem ustanovení §114b o. s. ř., konkrétně revidoval postup, kdy soud rozhodl o věci rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy se žalovaný po výzvě podle §114b o. s. ř. bez vážného důvodu ve věci nevyjádřil včas (ve stanovené lhůtě), ale učinil tak ještě před vydáním rozsudku pro uznání. Dospěl k závěru, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle §114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o. s. ř.). Tyto závěry je na místě respektovat i v posuzovaném případě, kdy se žalovaný ve věci samé k výzvě soudu ve stanovené lhůtě k žalobě prokazatelně nevyjádřil a ani soudu nesdělil důvod, který mu ve vyjádření brání. Za situace, kdy si žalovaný výzvu k vyjádření převzal osobně a následně nahlížel do spisu, nelze než dovozovat, že důvod, jímž argumentoval následně (tj. pracovní pobyt v zahraničí), mohl soudu sdělit již v jím určené třicetidenní lhůtě k vyjádření, resp. mohl soudu byť jen sdělit, že u něj tento vážný důvod nastal. To však neučinil.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, žalovaný soudů vytýká, že dovodily předpoklady pro rozhodnutí o věci samé rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., aniž přihlédly k tomu, že žaloba trpěla vadami, neboť z ní jednoznačně nevyplývá opodstatněnost žalobou uplatněných nároků. Zejména zdůrazňuje, že žalobkyně nedoložila, že došlo k převodu členského podílu a vzniku souvisejícího nároku na zaplacení odměny.
Ze zákonné úpravy (§153a odst. 1 a 3, §99 odst. 1 a 2 o. s. ř., §205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a §205b o. s. ř.) vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné - vedle vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. - jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání ve smyslu §153a o. s. ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o některou z věcí vypočtených v §120 odst. 2 o. s. ř. a zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona.
Uznání nároku podle §153a odst. 1 o. s. ř. zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2001). Rozsudek pro uznání vydá soud i v případě, že podle §114b odst. 5 o. s. ř. nastala za splnění podmínek odstavců 1 až 4 tohoto ustanovení fikce, že žalovaný nárok uznal.
Z obsahu žaloby ze dne 27. 6. 20011 je seznatelné, že žalobkyně uplatňuje nárok na zaplacení odměny ve výši 144.000,-Kč za služby, které žalovanému poskytla v souvislosti se „Smlouvou o podpoře prodeje členského podílu“ ze dne 20. 1. 2009. V podané žalobě žalobkyně uvedla, že své povinnosti ze smlouvy splnila a převod členských práv, na který byl vázán vznik jejího nároku na sjednanou odměnu, se uskutečnil dne 5. 10. 2010. S přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003 (ohledně otázky vad žaloby a možnosti vydat rozsudek pro uznání), výhrada nedostatku podmínek pro vydání rozsudku pro uznání tedy neobstojí, neboť odvolací soud rozhodl v intencích závěrů Nejvyššího soudu.
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. července 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu