ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1686.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 1686/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, proti žalovanému S. K. , o 40.843,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 126 C 69/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2012, č.j. 57 Co 561/2011-36, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 40.843,15 Kč s příslušenstvím představující nesplacenou část jeho závazku vyplývajícího z dohody uzavřené 12. 9. 2001 o náhradě nákladů spojených se zvýšením nebo rozšířením vzdělání podle §60 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v rozhodném znění (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“).
Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 1. 9. 2011, č.j. 126 C 69/2011-12, řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministru obrany České republiky k dalšímu řízení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 2. 2012, č.j. 57 Co 561/2011-36, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že rozhodování o žalobou uplatněném nároku, který podle zákona č. 221/1999 Sb. vyplývá ze služebního poměru vojáka z povolání, nepatří do pravomoci soudů. Vzhledem k tomu, že jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, muselo být řízení zastaveno a věc postoupena příslušnému orgánu k rozhodnutí.
V dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně na základě nově vzneseného tvrzení, že žalovaný nebyl vojákem z povolání, namítá, že uplatněný nárok vyplývá z ustanovení §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv ze zákona č. 221/1999 Sb., který na zjištěné skutkové okolnosti aplikovaly soudy obou stupňů. Tím, že z úřední povinnosti soudy nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci (pravomoci), které nebyly účastníky tvrzeny, zatížily řízení vadou. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání – přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“) – není důvodné.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. žalobkyně nezpochybnila právní závěr odvolacího soudu, podle něhož k projednání a rozhodnutí věci, která vyplývá ze služebního poměru vojáka z povolání, je příslušný služební orgán ve smyslu §2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 569/2009).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání – jako v projednávaném případě – přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože existence uvedených vad ze spisu nevyplývá, zabýval se dovolací soud jen výtkou, kterou vznesla žalobkyně.
Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud – aniž by učinil skutková zjištění – dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno apod. Neúplné či nesprávné skutkové zjištění je vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. jen tehdy, postihuje-li nikoliv výsledek, nýbrž postup soudu v důkazním procesu, respektive při shromažďování skutkového materiálu způsoby aprobovanými občanským soudním řádem. O žádný z případů výše uvedených se však v posuzované věci nejedná. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) totiž nelze vytýkat, že okolnosti rozhodné (a žalobkyní tvrzené) pro posouzení otázky pravomoci soudu nezjišťoval, případně že skutkové zjištění v tomto směru neučinil; své rozhodnutí opřel o oba žalobkyní předložené listinné důkazy (dohodu z 12. 9. 2001 o náhradě nákladů spojených se zvýšením nebo rozšířením vzdělání žalovaného a o výpis plateb žalovaného).
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (§241a odst. 4 o.s.ř.). Tvrzení, které žalobkyně uvedla až v dovolání (že žalovaný nebyl vojákem z povolání), a na jehož základě dospěla k odlišnému právnímu posouzení otázky soudní pravomoci (§7 o.s.ř.), dovolací soud zohlednit nemohl.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. června 2013
JUDr. Pavel K r b e k předseda senátu