ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1817.2012.2
sp. zn. 33 Cdo 1817/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované L. Ž. , zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, o zaplacení 200.000,- Kč a smluvní pokuty ve výši 120.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 73 EC 732/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 13 Co 372/2011-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.363,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kláry Long Slámové, advokátky se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 10. února 2011, č. j. 73 EC 732/2009-105, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o zaplacení 320.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)], a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, že závazkový vztah účastníků se neřídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), nýbrž zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), neboť dohoda účastníků obsažená v listině nazvané „ Uznání závazku dle §323 zák. č. 513/1991 Sb .“ ze dne 20. 8. 2008, že jejich závazkový vztah se řídí obchodním zákoníkem, směřuje ke zhoršení právního postavení žalované, která není podnikatelem (tento vztah nesouvisel ani s podnikáním žalobce), a je tudíž neplatná; jednostranný právní úkon žalované zaznamenaný v listině z 20. 8. 2008, je tudíž namístě poměřovat ustanovením §558 občanského zákoníku. Tento závěr nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť odvolací soud jen na něm své rozhodnutí nezaložil.
Žalované se podařilo v řízení prokázat, že dluh z půjčky, který písemně uznala dne 20. 8. 2008, mezi účastníky vůbec nevznikl. Zásada, že uznání dluhu, popř. závazku, zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že dluh, popř. závazek, v době uznání existoval a že se důkazní břemeno k prokázání případné neexistence dluhu, popř. závazku, přenáší z věřitele na dlužníka, ovládá jak uznání dluhu v režimu občanského zákoníku, tak uznání závazku v režimu obchodního zákoníku. Odvolací soud uvěřil žalované, že si od žalobce částku 200.000,- Kč nepůjčila. Žalobce nebyl schopen specifikovat, jaké konkrétní částky, popř. kdy, žalované v době jejich soužití předával, a částku 200.000,- Kč, kterou vůči němu žalovaná uznala coby svůj dluh z půjčky, sám označil jako své „ výdaje na potřeby žalované, zejména kapesné a nějaké věci a také školné “. Účastníci spolu žili od března 2006 do ledna 2009, společně hospodařili, na vedení domácnosti se oba finančně podíleli, oba platili sjednaným podílem nájemné a žalobce dával žalované kapesné a platil jí školné. V řízení nebylo prokázáno, že předával-li žalobce žalované v průběhu jejich soužití postupně peníze, činil tak z titulu půjčky a že žalovaná takto jako dlužnice od něho peníze přijímala. Předávání a přijímání peněz mezi účastníky nenaplňovalo charakteristické znaky půjčky ve smyslu §657 občanského zákoníku. Nebyla-li prokázána existence hlavního (zajišťovaného) závazku, nemohl být shledán platným ani zajišťovací - na hlavním závazku závislý - závazek z titulu smluvní pokuty sjednaný pro případ, že půjčka nebude včas věřiteli vrácena. Odvolací soud navíc dospěl k závěru, že uznávací prohlášení z 20. 8. 2008 neobstojí z hlediska určitosti (důvod dluhu nebyl řádně specifikován) a pro nedostatek svobody vůle žalované, vůči níž se žalobce soustavně dopouštěl hrubého násilí (podpis listiny si žalobce na žalované vynutil pod pohrůžkou násilí, za což byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 3 T 69/2010, pravomocně odsouzen). Dále odvolací soud konstatoval, že „vyhovění žalobě také brání ujednání účastníků ze dne 7. 1. 2009“. Dne 7. 1. 2009 totiž žalovaná podepsala další listinu, v níž uznala, že žalobci dluží částku 71.500,- Kč, kterou „si půjčila na věci denní potřeby“, a zavázala se mu tuto částku sjednaným způsobem uhradit; listina opatřená podpisy obou účastníků obsahuje jejich prohlášení, že „tímto zaniknou veškeré závazky mezi nimi“ . Uzavřel, že uvedené ujednání by mělo charakter privativní novace podle §570 občanského zákoníku, pokud by bylo platné a pokud by také původní závazek byl platný. Je zřejmé, že dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu ohledně režimu, jakým se má jednostranný právní úkon žalované spočívající v uznání dluhu ze dne 20. 8. 2008 řídit, nemohl nic změnit na shora uvedených závěrech odvolacího soudu. Tvrzení žalobce obsažená v dovolání, že žalovaná v řízení nenamítla neexistenci jí uznaného dluhu ve výši 200.000,- Kč, jsou v přímém rozporu s obsahem spisu.
Bezcenné jsou dovolací námitky žalobce, že „ skutkové zjištění, z něhož oba soudy při rozhodování vycházely, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“ ; oproti soudům žalobce nadále prosazuje názor, že v řízení bylo prokázáno, že částku 200.000,- Kč, kterou žalovaná jako svůj dluh vůči němu dne 20. 8. 2008 písemně uznala, jí půjčil s tím, že mu bude následně vrácena. Výhrady týkající se správnosti, popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, představují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. Přihlížet nelze ani k výtkám, že soudy zatížily řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže o smluvní pokutě (o nároku na zaplacení 120.000,- Kč) nerozhodly samostatným výrokem a jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně bylo překvapivé, které lze podřadit dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Jak již bylo uvedeno výše, v poměrech přípustnosti dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se k námitkám uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem o. s. ř.).
I když žalobce v dovolání výslovně uvádí, že jím „napadá všechny výroky rozsudku soudu II. stupně“, dovolání žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku neobsahuje; i kdyby žalobce nesouhlas s tímto výrokem odůvodnil, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 8. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012), s připočtením částky 2.063,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. ledna 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu