ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1858.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 1858/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce R. S. , zastoupeného JUDr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti žalované PROLUX Consulting Int. s. r. o. se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 819, identifikační číslo 26731908, zastoupené Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 2, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 185/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2011, č. j. 19 Co 219/2010-111, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2011, č. j. 19 Co 219/2010-111, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. února 2010, č. j. 47 C 185/2008-87, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. února 2010, č. j. 47 C 185/2008-87, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Bc. M. K., Ph.D., ze dne 18. června 2008, vydaného pod sp. zn. 2987/07, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že smlouvou ze dne 11. 2. 2006, uzavřenou mezi žalovanou a žalobcem, se žalovaná (zprostředkovatel) zavázala obstarat žalobci (zájemci) možnost uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky v domě a spoluvlastnického podílu v rozsahu 5237/213547 k pozemku na parcele – zastavěná plocha a nádvoří, v k. ú. L. Zájemce se zavázal zaplatit zprostředkovateli provizi ve výši 5 % bez DPH z celkové kupní ceny nemovitostí, nejméně 18.000,- Kč bez DPH. Podle bodu VII. smlouvy se smluvní strany dohodly, že v budoucnu vzešlé spory budou řešit v rozhodčím řízení v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydaného Sdružením rozhodců, s. r. o. se sídlem v Brně, s tím, že tyto dokumenty jsou uveřejněny na internetových stránkách Sdružení rozhodců, jediným rozhodcem určili JUDr. Bc. M. K., Ph.D., a současně se dohodli na náhradním rozhodci. Dne 6. 3. 2006 sepsal M. P. s žalovanou dohodu o rezervaci předmětné bytové jednotky, a následně 26. 4. 2007 uzavřel s manžely R. a M. S. smlouvu o smlouvě budoucí kupní, ve které se tyto smluvní strany zavázaly uzavřít nejpozději do 31. 5. 2006 kupní smlouvu o prodeji shora uvedené bytové jednotky a spoluvlastnického podílu k pozemku za částku 690.000,- Kč; dne 16. 9. 2006 došlo k uzavření kupní smlouvu, kterou sepsal Mgr. R. A. Žalovaná se poté v rozhodčím řízení domáhala vůči manželům S. zaplacení provize podle smlouvy ze dne 11. 2. 2006 ve výši 47.600,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení s odůvodněním, že splnila své povinnosti podle zprostředkovatelské smlouvy a vznikl jí tak nárok na zaplacení provize a to přesto, že k uzavření kupní smlouvy došlo až po uplynutí doby, na kterou byla zprostředkovatelská smlouva sjednána. Rozhodce JUDr. Bc. M. K., Ph.D., přes námitku žalobce, že zprostředkovatelskou smlouvu a v ní obsaženou rozhodčí doložku nepodepsal, uzavřel, že rozhodčí doložka je platná a po provedeném řízení sporným rozhodčím nálezem zastavil řízení vůči M. S. (výrok II. rozhodčího nálezu), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 47.600,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I. rozhodčího nálezu) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady rozhodčího řízení (výrok III.). Po provedeném dokazování se soud prvního stupně ztotožnil se závěrem rozhodce, že žalobce zprostředkovatelskou smlouvu ze dne 11. 2. 2006 podepsal.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. ledna 2011, č. j. 19 Co 219/2010-111, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil jak s jeho skutkovými zjištěními, tak i s právním posouzením věci.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odvolacímu soudu vytýká, že věc neposuzoval - dospěl-li k závěru, že zprostředkovatelskou smlouvu s rozhodčí doložkou podepsal - z pohledu platnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě a to se zřetelem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. října 2006, ve věci Mostaza Claro, C-168/05. Má zato, že zprostředkovatelská smlouva je současně smlouvou spotřebitelskou, a proto v ní sjednaná rozhodčí doložka musí být prohlášena za neplatnou z úřední povinnosti, a to i bez vznesení takové námitky některým účastníkem řízení. S poukazem na §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dovozuje zneužívající charakter rozhodčí doložky, která byla smluvními stranami sjednána. Není srozuměn se závěrem soudů obou stupňů, že zprostředkovatelskou smlouvu podepsal, přestože o opaku svědčí posudek A. G., který předložil v průběhu rozhodčího řízení. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Bezcenná je tudíž výhrada dovolatele vůči skutkovému zjištění, že zprostředkovatelskou smlouvu podepsal, která vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučeno [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.].
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel prosazuje názor, že rozhodčí doložka ve zprostředkovatelské smlouvě má charakter zneužívající klauzule, je neplatná a na jejím základě vydaný rozhodčí nález nemůže obstát.
Pro řešení této otázky shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 2010 (dále jen „obč. zák.“), spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.
Podle §55 odst. 2 obč. zák. ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu §56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.
Podle §56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Soudy obou stupňů se v řízení soustředily na spornou skutkovou otázku, zda žalobce podepsal zprostředkovatelskou smlouvu a v ní obsaženou rozhodčí doložku. Touto otázkou se zabýval v rozhodčím řízení i rozhodce, který dospěl k závěru, že žalobce uzavřel smlouvy a dohodu o rozhodčí doložce, z čehož dovodil její platnost a svou pravomoc. Bez toho, že by se soudy zabývaly charakterem rozhodčí doložky, tj. zda v rozporu s požadavkem dobré víry nevytváří k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran (§56 odst. 1 obč. zák.), o věci rozhodly. Je nepochybné, že při uzavírání smlouvy dne 11. 2. 2006 žalovaná vystupovala v postavení dodavatele (§52 odst. 2 obč. zák.), žalobce v postavení spotřebitele (§52 odst. 3 obč. zák.) a smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské (§52 odst. 1 obč. zák.). Právní úpravu ochrany spotřebitele (spotřebitelských smluv) představují ustanovení §52 a následující obč. zák., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
Posouzení platnosti (pro spotřebitele nezávaznosti) sjednané rozhodčí doložky musí být provedeno na základě §56 obč. zák. v závislosti na čl. 3 odst. 1 a přílohy směrnice č. 93/13/EHS, jakož i výkladu, který doposud v obdobných věcech podal Soudní dvůr Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr). Možnost soudu přezkoumat zneužívající charakter určité klauzule z úřední povinnosti představuje prostředek vhodný zároveň k dosažení výsledku stanoveného v článku 6 směrnice, totiž zabránit tomu, aby byl konkrétní spotřebitel zneužívající klauzulí vázán, a přispět ke splnění cíle stanoveného v článku 7 této směrnice, jelikož takový přezkum může mít odrazující účinek napomáhající zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí ve smlouvách uzavíraných mezi spotřebiteli a podnikateli (srovnej rozsudek ESD ze dne 21. listopadu 2002, ve věci C-473/00, Cofidis, bod 32, a rozsudek SDEU ze dne 26. října 2006, ve věci C-168/05, Mostaza Claro, bod 27). Kromě toho, že soudy jsou povinny posuzovat zneužívající povahu rozhodčí doložky z úřední povinnosti, nutno mít na paměti, že příloha směrnice neobsahuje taxativní výčet zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách, nýbrž že jednotlivá písmena přílohy mají indikativní povahu (srovnej článek 3 odst. 3 směrnice) a že i §56 odst. 3 obč. zák. identifikuje (možné) zneužívající klauzule pouze demonstrativním výčtem. Přestože občanský zákoník neřadí výslovně mezi nepřiměřené smluvní podmínky (zneužívající klauzule) rozhodčí doložku, lze se jejím charakterem – pro jen demonstrativní výčet §56 odst. 3 obč. zák. - zabývat v souzené věci z pohledu, zda odpovídá definičním znakům článku 3 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS. Platí přitom, že vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, ze kterého vychází ochrana, kterou směrnice č. 93/13/EHS zajišťuje spotřebitelům, musí být její článek 6 považován za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, které uvnitř vnitrostátního právního řádu mají status kogentních norem (SDEU, rozsudek ze dne 6. října 2009, ve věci C-40/08, Asturcom Telecomunicaciones, bod 52).
Jelikož otázkou, zda rozhodčí doložka ve zprostředkovatelské smlouvě nemá charakter zneužívající klauzule, se odvolací soud nezabýval, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta prvá a druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. května 2013
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu