ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2127.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 2127/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Z. K. , zastoupeného JUDr. Františkem Korandou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti žalované Home Credit a.s. se sídlem v Brně, Moravské náměstí 249/8, identifikační číslo 26978636, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 136/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2010, č. j. 28 Co 377/2008-113, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2010, č. j. 28 Co 377/2008-113, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. dubna 2006, č. j. 55 C 136/2004-29, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. J. N. ze dne 5. 4. 2004 sp. zn. H/2004/00781.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. dubna 2007, č. j. 28 Co 339/2006-41, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že napadeným rozsudkem rozhodl - při absenci rozhodnutí o procesním nástupnictví - vůči jinému žalovanému, než kterého ve své žalobě označil žalobce.
Městský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 16. července 2008, č. j. 55 C 136/2004-78, zrušil rozhodčí nález rozhodce JUDr. J. N. ze dne 5. 4. 2004 sp. zn. H/2004/00781, zastavil řízení o návrhu žalobce na zastavení výkonu rozhodnutí - výše uvedeného rozhodčího nálezu - a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. prosince 2010, č. j. 28 Co 377/2008-113, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozhodčí nález JUDr. J. N. ze dne 5. 4. 2004 sp. zn. H/2004/00781, se nezrušuje. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 27. 1. 2003 úvěrovou smlouvu č. 2384880009, jejíž nedílnou součástí byly úvěrové podmínky žalované, které v §13 hlavy 8. obsahovaly rozhodčí doložku (smlouvu); v ní bylo stanoveno, že veškeré spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení jedním rozhodcem jmenovaným Správcem, kterého jmenuje a odvolává představenstvo Společnosti pro rozhodčí řízení a. s. se sídlem v Praze 2, Sokolská třída 60 (dále jen „Společnost“), jehož funkce je upravena v organizačním řádu Společnosti, ze seznamu rozhodců vedeném Společností, podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti. Z rozhodčího spisu se podává, že žalovaná (v rozhodčím řízení v postavení žalobkyně) se v rozhodčím řízení domáhala žalobou ze dne 22. 1. 2004 po žalobci (v rozhodčím řízení v postavení žalovaného) svých nároků vyplývajících z úvěrové smlouvy, jež vyčíslila na celkovou částku 21.831,- Kč. Žalobce se na výzvu rozhodce vyjádřil podáním ze dne 16. 2. 2004, v němž zpochybnil svoji pasivní legitimaci v tomto sporu. Uvedl, že úvěrovou smlouvu uzavřel prostřednictvím zástupce právní předchůdkyně žalované v souvislosti s objednávkou na dodávku přenosného počítače, která však nebyla realizována. V trestním řízení vedeném proti zmíněnému obchodnímu zástupci bylo prokázáno, že žalobcem předanou zálohu kupní ceny, jakož i prostředky z úvěru, zpronevěřil a použil pro svou potřebu. Neplatnost rozhodčí doložky (smlouvy) žalobce v rozhodčím řízení nenamítl.
Zatímco soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že sjednaná rozhodčí doložka je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a zároveň i pro rozpor s dobrými mravy, odvolací soud dospěl k závěru, že je zde důvod pro zamítnutí žaloby na zrušení rozhodčího nálezu podle §33 ZRŘ, neboť žalobce neuplatnil, ač mohl, důvod vymezený v §31 písm. b/ ZRŘ v rozhodčím řízení nejpozději, než rozhodce začal jednat ve věci samé; ve svém jediném podání z 16. 2. 2004 (vyjádření k žalobě) totiž namítal především nedostatek své pasivní legitimace ve sporu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Prosazuje názor, že úvěrová smlouva a s ní související rozhodčí doložka jsou absolutně neplatné, což uplatňoval od počátku v podobě námitek, že veškeré úkony učiněné zástupcem právní předchůdkyně žalované byly podvodné (a tudíž neplatné). Nadále je přesvědčen, že trestná činnost zástupce žalované nemůže požívat právní ochrany a že pravomocné rozhodnutí vydané v trestním řízení, které soudu předložil, bylo jednoznačně uplatněným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. g/ ZRŘ ve spojení s §228 o. s. ř. Zdůraznil, že úvěrovou smlouvu uzavíral jako spotřebitel, a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v jeho znění do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“).
Odvolací soud žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítl, jelikož žalobce neuplatnil, ač mohl, v rozhodčím řízení námitku neplatnosti rozhodčí doložky ve smyslu §33 ZRŘ. V rozhodčím řízení uplatňoval pouze námitku nedostatku své pasivní legitimace a nikoliv neplatnosti rozhodčí doložky, jak tvrdí ve svém dovolání.
Pro právní posouzení dané věci je významné, že úvěrová smlouva mezi žalobcem a právní předchůdkyní žalované byla uzavřena ve vztahu mezi spotřebitelem a podnikatelem.
Již v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2628/2010, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že byl-li rozhodčí nález vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a žalobu na jeho zrušení podal spotřebitel, soud i podle právní úpravy účinné do 31. 3. 2012 přezkoumá, zda není dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu pro neplatnost rozhodčí smlouvy. Vzhledem k tomu, že jde o spor ze spotřebitelské smlouvy, je totiž třeba respektovat požadavek na eurokonformní výklad a aplikaci ustanovení zákona o rozhodčím řízení ve smyslu směrnice Rady 93/13/ESH, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a judikatury Soudního dvora Evropské unie v těchto věcech. Připomněl především rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-168/05 Elisa María Mostaza Claro vs. Centro Móvil Milenium SL, v němž bylo dovozeno, že Směrnice musí být respektována v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, posoudil neplatnost rozhodčí dohody a zrušil tento nález v důsledku toho, že uvedená dohoda obsahuje zneužívající klauzuli, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoli v rámci rozhodčího řízení, ale pouze v rámci žaloby na neplatnost.
Od těchto závěrů nemá dovolací soud rozumného důvodu se odchylovat ani v posuzované věci.
V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 121/2011, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.
Tak tomu bylo i v daném případě. Z §13 hlavy 8. úvěrových podmínek právní předchůdkyně žalované se podává, že si strany sjednaly rozhodčí doložku následujícího znění: „Veškeré spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení jedním rozhodcem jmenovaným Správcem, kterého jmenuje a odvolává představenstvo Společnosti pro rozhodčí řízení a.s. a jehož funkce je upravena v organizačním řádu Společnosti pro rozhodčí řízení a.s., ze Seznamu rozhodců vedeném Společností pro rozhodčí řízení a.s. se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2 podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a.s.“. Takto sjednaná rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a proto je podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem absolutně neplatná.
Protože odvolací soud shora zmíněné závěry Nejvyššího soud ve svém rozhodnutí nerespektoval a aniž v řízení o zrušení rozhodčího nálezu posuzoval otázku platnosti rozhodčí doložky z úřední povinnosti, žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítl s odůvodněním, že žalobce neuplatnil v rozhodčím řízení při prvním úkonu ve věci námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, je jeho rozhodnutí nesprávné a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl žalobcem uplatněn právem. Nejvyšší soud proto dovoláním napadené rozhodnutí podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodně soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. dubna 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á. v. r.
předsedkyně senátu