ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2205.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 2205/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně H. R. , zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, proti žalované P-Eldorádo, s. r. o. se sídlem Hradec Králové, Střelecká 576/19, zastoupené Mgr. Romanou Semeckou, advokátkou se sídlem Praha 2, Rumunská 1798/1, o zaplacení 52.429,- Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 453/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 22 Co 377/2010-220, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 5.276,- Kč k rukám Mgr. Romany Semecké, advokátky se sídlem Praha 2, Rumunská 1798/1.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. června 2008, č. j. 31 C 453/2007-54, zamítl žalobu o zaplacení 52.429,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 69 Co 457/2008-84, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 20. dubna 2010, č. j. 31 C 453/2007-195, žalobu o zaplacení 52.429,- Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 22 Co 377/2010-220, rozsudek soudu prvního stupně „změnil“ jen tak, že zamítl „nárok na zaplacení tam uvedené částky s příslušenstvím oproti vydání automatické pračky zn. Miele WT 2670 WMP do tří dnů od právní moci rozsudku“; jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
I když odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku jako „měnící“, ve skutečnosti jde obsahově o potvrzující rozhodnutí (práva a povinnosti v právním vztahu účastníků byly oběma soudy posouzeny shodně), jímž odvolací soud vyjádřil oproti soudu prvního stupně synallagmatickou povahu závazkového vztahu účastníků. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.), neboť soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem nerozhodl jinak než ve svém předchozím rozsudku. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé zásadní právní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Výhrady žalobkyně k tomu, že odvolací soud doplnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o chybějící část synallagmatického plnění, že nebyly provedeny jí navržené důkazy, že v řízení nebyla splněna poučovací povinnost soudu podle §118a o. s. ř. a že rozsudek odvolacího soudu je nepředvídatelný a nepřezkoumatelný, vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlédnuto, až na případ (a o ten zde nejde), kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu; tedy jde-li o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů.
Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, jestliže na posuzovaný případ aplikoval §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ač správně měl věc poměřovat ustanoveními §52, §53 a §613 obč. zák. Podstatou její dovolací argumentace jsou však výhrady ke způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, na základě kterého dospěl - ve shodě se soudem prvního stupně - ke skutkovému závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat tvrzení, že kupní smlouvu uzavřela tzv. „na dálku“ a že naopak žalovaná prokázala, že účastnice dne 18. 8. 2006 v jejím obchodě uzavřely ústní kupní smlouvu; žalobkyně si za přítomnosti jednatele žalované V. P. a jejího zaměstnance H. objednala u žalované pračku se sušičkou zn. Miele WT 2670 WMP, kterou neměla žalovaná na skladě a zavázala se ji žalobkyni dodat, za kupní cenu 51.829,- Kč. Týž den večer, kdy se telefonicky ujišťovala o parametrech objednaného zboží, se s V. P. dohodla na jiném způsobu úhrady ceny, a to bezhotovostním převodem. Poté, co byla žalobkyni emailem zaslána zálohová faktura a co žalobkyně zaplatila kupní cenu, bylo jí objednané zboží dne 25. 8. 2006 dodáno. Žalobkyně i nadále vlastním rozsáhlým hodnocením jednotlivých provedených důkazů, včetně těch, které nebyly provedeny, dospívá k odlišnému skutkovému zjištění, že účastnice uzavřely kupní smlouvu telefonicky. Teprve prostřednictvím vlastní verze skutkového stavu zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem a prosazuje, že uzavřela kupní smlouvu při použití prostředků komunikace na dálku ve smyslu §53 odst. 1 obč. zák. a že jí tak vzniklo právo od smlouvy odstoupit podle §53 odst. 7 obč. zák. Žalobkyně tudíž ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je zde vyloučeno; skutkový stav, na jehož podkladě odvolací soud věc právně posoudil, je v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a dovolací soud je povinen z něho vycházet.
K výtce žalobkyně, že odvolací soud měl na daný případ aplikovat ustanovení §613 a násl. ve spojení s §52 a násl. obč. zák. s přihlédnutím k ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění (dále jen „zákon č. 634/1992 Sb.“), podle kterého má prodávající povinnost poskytnout spotřebiteli písemné potvrzení o převzetí objednávky služby, se sluší uvést, že i když odvolací soud výslovně ustanovení §613 obč. zák. nezmiňuje, z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že dospěl k závěru o existenci kupní smlouvy, jíž se uskutečnil prodej na objednávku. Z argumentace žalobkyně však nevyplývá, jakým způsobem se měl způsob prodeje zboží promítnout do jejího práva na odstoupení od smlouvy, jestliže netvrdila a tudíž ani neprokazovala, že od smlouvy odstoupila, protože žalovaná neobstarala objednané zboží včas, tedy v dohodnuté či okolnostem přiměřené lhůtě; pouze pro ten případ je totiž v §613 obč. zák. upraveno právo kupujícího od smlouvy odstoupit. Právní úprava obsažená v ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. se vztahuje na poskytování služeb, nikoli na prodej zboží.
Bezvýznamná je i námitka k posouzení otázky důkazního břemene odvolacím soudem. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž vyplývá, že odvolací soud z provedených důkazů a jejich zhodnocení vzal za prokázanou skutkovou verzi žalované, že účastnice dne 18. 8. 2006 uzavřely ústní kupní smlouvu v prodejně žalované.
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 4.060,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 29. 2. 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 12. 2012) a z částky 916,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 19. února 2013
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu