ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2277.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 2277/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Ampra a. s. se sídlem v Praze 9, Dr. Marodyho 5, identifikační číslo 250 51 946, zastoupené Mgr. Janem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, proti žalovanému M. S. , zastoupenému JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185, o zaplacení 950.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 170/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2011, č. j. 14 Co 441/2008-332, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Bělohlávka, advokáta se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. června 2008, č. j. 27 C 170/2004-149, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 950.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2008, č. j. 14 Co 441/2008-199, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 950.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26. května 2011, č. j. 33 Cdo 1861/2009-228, tento rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 9. prosince 2011, č. j. 14 Co 441/2008-332, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Za této procesní situace může být přípustnost dovolání žalovaného zvažována pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)]. Žalovaný se mýlí, dovozuje-li přípustnost svého dovolání z §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl jinak poté, co Nejvyšší soudu jeho předchozí rozhodnutí ve věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Připouští dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolání žalovaného nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bezpředmětné jsou tudíž námitky žalovaného, že odvolací soud nezjistil správně, kdo mu částku 950.000,- Kč ve skutečnosti půjčil (resp. předal), že pominul, že část půjčky již byla vrácena v podobě měsíčních splátek a že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, kdy se půjčka stala splatnou. Stejně tak irelevantní je výtka, že odvolací soud vycházel z uznávacího prohlášení ze dne 1. 9. 2000, ačkoliv listina, na níž byl takový projev vůle zaznamenán, nevyjadřovala jeho skutečnou vůli dluh uznat. Pominuto přitom zůstalo, že listina byla sepsána zaměstnankyní žalobkyně až poté, co podepsal prázdný papír, a aniž by ji k dopsání textu písemně zmocnil. Všechny tyto námitky totiž představují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Skutkový základ sporu však nelze při zvažování přípustnosti dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zpochybnit; je pro dovolací soud závazný. Výhrady k vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti (konkrétně výpovědi svědka K.) nelze zpochybnit prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů, neboť popírají zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.).
Při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemůže být přihlédnuto ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimku tvoří pouze případy, kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy jestliže jde o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů. Námitky žalovaného, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a překvapivé, že odvolací soud pochybil, jestliže bez řádného zdůvodnění odmítl jeho návrhy na provedení některých důkazů, ani výtka, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, takovou výjimku netvoří (nejde bezprostředně o spor o procesní právo, na němž by bylo rozhodnutí založeno).
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že mezi účastníky řízení vznikl vztah z titulu smlouvy o půjčce. Činí tak námitkou, že jeho projev (uznání dluhu ze dne 1. 9. 2000) nebyl pro nedostatek vůle způsobilý právní vztah z půjčky založit. Odvolací soud však svůj závěr o vzniku (ústní) smlouvy o půjčce nezaložil na údajích obsažených v listině z 1. 9. 2000, nýbrž na řadě v řízení provedených důkazů, které vznik půjčky jednoznačně prokázaly. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1235/2005, je zcela nepřiléhavý, neboť odvolací soud v posuzovaném případě nepřisoudil listině obsahující uznání dluhu žalovaným předestíranou důkazní hodnotu. Posouzení aktivní legitimace žalobkyně žalovaný zpochybnil výhradně kritikou skutkového zjištění soudů, že peníze mu předal jednatel žalobkyně, v jejím sídle a z její pokladny a že tak nečinil jako soukromá osoba. Protože k dovolacímu přezkumu předestřené otázky žalovaný vystavěl výhradně na vlastní skutkové verzi, jsou pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenné.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 8., §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), s připočtením částky 2.163,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 2. května 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu