ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2345.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 2345/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Lesy České republiky, s. p. se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, identifikační číslo 42196451, proti žalovanému H. N. , zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, o zaplacení 738.422,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 245/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2013, č. j. 18 Co 463/2012-1018, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. května 2012, č. j. 27 C 245/2004-871, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 738.422,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2013, č. j. 18 Co 463/2012-1018, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (bod 1. a 7. článek II. zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo d) která právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolání je podle žalovaného přípustné podle §237 o. s. ř. neboť mu odvolací soud konkrétními kroky (viz bod 4 dovolání) zamezil jednat před soudem ve své mateřštině, přičemž při řešení této otázky procesního práva „ se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a (tato otázka) má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Argument, podle kterého při řešení otázky procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje; v pořadí druhý údaj se ovšem z dovolání nepodává. Spatřuje-li dovolatel splnění předpokladu přípustnosti dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolatel neoznačuje, která již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být v tomto řízení posouzena jinak.
Jestliže pod bodem 12 dovolání žalovaný poukazuje na to, že byl v rozporu s §205a o. s. ř. nesprávně poučen o tom, že nemůže v odvolacím řízení předkládat privátní znalecký posudek, neboť takový důkaz nenavrhl před soudem prvního stupně, sice líčí důvody, na základě nichž nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, avšak k otázce přípustnosti dovolání uvádí jen to, že „se jedná o nesprávné právní posouzení procesního předpisu“, aniž by uvedl, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné.
Uvedené závěry dopadají taktéž na výtky dovolatele, že mu odvolací soud neumožnil přednést své odvolání, při přednesech jej přerušoval a odňal mu slovo, nezaslal mu na jeho žádost protokoly o jednání, předal mu je až u jednání dne 23. 1. 2013, pročež se nemohl předem připravit, že odvolací soud nepořídil překlad jeho podání ze dne 22. 1. 2013 z němčiny do češtiny, takže se s tímto podáním soud nemohl seznámit (s polemikou k hodnocení důkazů). I v případě těchto výhrad dovolání postrádá vylíčení, v čem konkrétně dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolací námitka, že žalovaným vznesená námitka promlčení má být dovolacím soudem posouzena jinak, není taktéž způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.; z dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení otázky námitky promlčení (již dříve v praxi dovolacího soudu vyřešené) se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Požadavkům uvedeným v §241a odst. 2 o. s. ř. a §237 o. s. ř. žalovaný v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nedostál.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. To platí o dovolacích námitkách žalovaného, že k okamžiku podání žaloby neměl bydliště na území ČR, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že žalobce zrušil faktury ze dne 9. 12. 2003 vystavené na žalovaného a nahradil je fakturami ze dne 13. 1. 2004, vystavenými na společnost EUROPIAN SECURITY CONSULTING s. r. o. a od této společnosti následně inkasoval částku 129.000,- Kč a dále ji upomínal o zaplacení, že stranou smlouvy „o lovu“ byla společnost EUROPIAN SECURITY CONSULTING s. r. o. a nikoli žalovaný, že soudy nepřihlédly k tomu, že v dohodě o narovnání je uvedeno, že „žalovaný není povinným k úhradě, nýbrž že povinnou je společnost EUROPIAN SECURITY CONSULTING s. r. o.“, že žalovaný od žalobce nepřevzal žádné trofeje, že je nesprávný závěr, že žalovaný vydání trofejí nepožadoval, že cena trofejí je nepřiměřená, že žalobcem provedené ocenění trofejí podle CIC-bodů je nesprávné, že posudek doc. Ing. V. č. 2/04/2012 je chybný a odvolací soud k němu neměl přihlédnout, neboť nemá náležitosti znaleckého posudku podle §127a o. s. ř., že odvolací soud měl provést důkaz znaleckým posudkem č. 02/01/2013 vypracovaným Ing. Š. a z něho vycházet místo posudku doc. Ing. V., že odvolací soud přihlédl k „Prohlášení“ p. P. ze dne 21. 2. 2012 a naopak neprovedl výslech svědka M., nepřihlédl k prohlášení lovců P. F. a H. N. sen., že soudy při posuzování věrohodnosti svědků Z., Z., N. a P. nezohlednily, že jsou zaměstnanci žalobce a že v případě soudního neúspěchu žalobce mu budou svědci Z. a Z. povinni nahradit škodu, bude-li prokázáno, že smlouva o lovu nebyla uzavřena vůbec nebo s žalovaným, za jiných podmínek, že důkazům žalovaného soudy přisoudily prakticky nulovou věrohodnost, přestože např. svědek F. nebyl v době podání svědecké výpovědi již v žádném vztahu k žalovanému nebo společnosti EUROPIAN SECURITY CONSULTING s. r. o., že důkazy předložené žalobcem si odporují anebo s nimi bylo dokonce manipulováno a že v řízení před soudem prvního stupně navrhl provedení důkazu novým znaleckým posudkem (viz body 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11 a 12 dovolání).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto dovolací soud nevyhověl požadavku dovolatele na přeložení jeho podání ze dne 22. 1. 2013 do češtiny.
Naplnění zákonného požadavku vymezení „předpokladu přípustnosti dovolání“ spatřuje dovolatel v chybném řešení otázky mezinárodní příslušnosti soudů České republiky vycházející z aplikace Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I.“). Namítá, že podle článku 4 odst. 1 Nařízení Brusel I. nebyla dána příslušnost soudů České republiky věc projednat a rozhodnout. Jestliže v podání ze dne 3. 5. 2005 označil adresu v tuzemsku k doručování písemností, stalo se tak jen proto, aby soudům usnadnil komunikaci s ním. Existence korespondenční adresy nebo skutečnost, že má v České republice nějaké aktivity, neznamená, že by zde měl bydliště podle článku 59 Nařízení Brusel I. Odvolací soud nesprávně posoudil příslušnost soudů České republiky podle Nařízení Brusel I., ačkoli ji měl poměřovat zejména podle Luganské úmluvy z roku 1988, popř. Luganskou úmluvou z roku 2007. Uvedená otázka má být „dovolacím soudem posouzena jinak“ navíc jde o otázku, která nebyla dosud „ve vztahu ke Švýcarsku“ dovolacím soudem vyřešena.
Spatřuje-li dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a §237 o. s. ř.) ve skutečnosti, že otázka mezinárodní příslušnosti soudů České republiky „má být dovolacím soudem posouzena jinak“, nutno opět odkázat na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013; z dovolání nelze zjistit, od kterého (svého) řešení otázky procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Dovolání není přípustné pro řešení otázky mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, o níž dovolatel tvrdí, že nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. I kdyby nebyl správný (skutkový) závěr, že žalovaný měl v okamžiku zahájení soudního řízení „jedno ze svých bydlišť“ ve smyslu článku 2 odst. 1 Nařízení Brusel I. na území České republiky, byla mezinárodní příslušnost soudů České republiky založena podle článku 24 Nařízení Brusel I. V usnesení ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2009, pod pořadovým č. 14, Nejvyšší soud vyložil, že příslušnost procesního soudu posuzovaná v režimu nařízení Brusel I. může být založena postupem podle článku 24 tohoto nařízení, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu [srovnej též Simon, P. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 2967; rozhodnutí soudního dvora Evropské unie ve věci Elefanten Schuh GmbH v. Pierre Jacqmain, 150/80, ECR 1981, str. 1671, nebo Důvodová zpráva (Explanatory Memorandum) Komise, Úřední věstník Evropské Unie, C 376 E, 28/12/1999 str.- 0001 0017]. Byla-li žaloba podána dne 19. 10. 2004, její stejnopis (přeložený do němčiny) byl žalovanému doručen dne 23. 4. 2005, podáním ze dne 3. 5. 2005 žalovaný potvrzuje její doručení a označuje adresu svého trvalého bydliště ve Švýcarsku a současně adresu pro doručování v České republice, následně zasílá soudu své vyjádření ze dne 21. 6. 2005 (sepsané z části v češtině a částečně v němčině) a až v listině ze dne 28. 3. 2006 vznáší námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, je závěr odvolacího soudu o příslušnosti soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci správný. Nelze pominout, že Soudní dvůr Evropské unie ve věci Group Josi, C-412/98, dospěl k závěru, že „podle článku 18 Úmluvy (rozuměj Úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jejíž text článku 18 odpovídá znění článku 24 Nařízení Brusel I.) zakládá dobrovolné přistoupení žalovaného na řízení příslušnost soudu Smluvního státu, u něhož žalobce zahájil řízení, a to bez ohledu na bydliště žalovaného (odstavce 44 a 45). Ve věci Bilas, C-111/09, pak dodal, že „pravidlo příslušnosti uvedené v první větě článku 24 může být vyloučeno pouze v případech specifikovaných ve větě druhé, tj. tehdy, jde-li o případ výlučné příslušnosti podle článku 22 anebo vznese-li žalovaný (včas) námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu“. Nebyl důvod při řešení otázky mezinárodní příslušnosti zabývat se aplikací Úmluvy o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 16. 9. 1988 (tzv. Luganská úmluva), neboť její smluvní stranou se Česká republika nikdy nestala; úmluva zavazovala původních 15 členských států Evropské unie, státy Evropského sdružení volného obchodu (tedy Norsko, Švýcarsko, Island a Lichtenštejnsko) a Polsko. Bylo-li řízení o nároku žalobkyně zahájeno žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 19. 10. 2004, nelze se zřetelem ke článku 63 odst. 1 Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 30. 10. 2007 (tzv. Lugano II.), podle něhož se tato úmluva vztahuje pouze na řízení zahájená (...) po vstupu této úmluvy v platnost ve státě původu, uvažovat o její aplikaci.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl z části proto, že v dovolacím řízení nelze pro vady dovolání pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013 ) a z části proto, že dovolatelem předestřená otázky výkladu článku 24 Nařízení Brusel I. již byla dovolacím soudem vyřešena.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2013
JUDr. Václav Duda
předseda senátu