ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2499.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 2499/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Euroclaim Praha s. r. o. se sídlem Praha 10 - Vinohrady, Korunní 810/104A, zastoupené JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28/559, proti žalovanému Ing. M. V., zastoupenému JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Husitská 63, o zaplacení 329.559,80 Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 8 C 251/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 11 Co 129/2008-475, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 12. února 1993, č. j. 8 C 251/92-14, uložil žalovanému povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně Starožitnostem Praha, státnímu podniku se sídlem Praha 6, M. Horákové 112, částku 426.273,- Kč se smluvní pokutou ve výši 5% z žalované částky za každý započatý měsíc prodlení, počínaje dnem 1. 8. 1992, a s 3% úrokem z prodlení od 20. 8. 1992 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Usnesením ze dne 26. 11. 2009, č. j. 11 Co 129/2008-291, které nabylo právní moci dne 8. 12. 2009, Krajský soud v Ústí nad Labem připustil, aby do řízení „na místo dosavadního žalobce vstoupila společnost Euroclaim Praha s.r.o., IČ: 273 80 050, se sídlem Praha 10 - Vinohrady, Korunní 810/104A“.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 11 Co 129/2008-475, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 329.559,80 Kč (výrok I.a/), zrušil jej v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 96.713,20 Kč a smluvní pokutu ve výši 5% z 426.273,- Kč za každý započatý měsíc prodlení, počínaje dnem 1. 8. 1992, a úrok z prodlení ve výši 3% z částky 426.273,- Kč od 20. 8. 1992 do zaplacení (výrok I.b/), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
Proti výrokům I.a/, III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu zpochybnil správnost právních závěrů odvolacího soudu, že při veřejné dražbě konané dne 12. 7. 1992, při níž vydražil provozní jednotku, k níž měl právo hospodaření právní předchůdce žalobkyně Starožitnosti Praha, státní podnik, uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně kupní smlouvu o prodeji zásob (§588 obč. zák.), neboť mezi nimi došlo ke shodě o obsahu kupní smlouvy (tj. o ceně zásob podle jejich inventurního soupisu ve výši 426.273,- Kč - po poskytnuté slevě), a že na něho vlastnické právo k zásobám přešlo jejich převzetím (§133 odst. 1 obč. zák.). Z obsahového vylíčení dovolacích námitek však vyplývá, že podstatu dovolacích námitek tvoří pouze výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí, a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Oproti odvolacímu soudu žalovaný prosazuje svou skutkovou verzi, že inventurní soupis zásob neexistoval, že nebyl ani během řízení předložen - stejně jako listina prokazující vznik kupní smlouvy, že nepřejímal žádné prostory a ani zásoby a že se nezavázal k zaplacení jakékoli částky. Jelikož výtka nesprávnosti právního posouzení věci se odvíjí výlučně od odlišných skutkových zjištění, uplatnil žalovaný ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Ten však nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaný přehlíží, že skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a dovolací soud je povinen z něho vycházet.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyně - vzhledem k obsahu vyjádření k dovolání - nevynaložila účelně v tomto stadiu řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo vůči žalovanému.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu