ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2574.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 2574/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) F. J. a b) Z. J. , zastoupených JUDr. Lenkou Patenidisovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská 6, proti žalované Mgr. A. J. , o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 27 C 75/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2011, č. j. 14 Co 610/2011-277, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 9. 6. 2011, č. j. 27 C 75/2006-224, zamítl žalobu o určení, že žalobci jsou vlastníky domu na pozemku parc. č. a pozemků parc. č., parc. č. a parc. č., vše v katastrálním území Ú., a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 14. 7. 2009, č. j. 27 C 75/2006-70, a jeho v pořadí druhý rozsudek ze dne 5. 8. 2010, č. j. 27 C 75/2006-124, (oba žalobě vyhovující), byly zrušeny usneseními Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2009, č. j. 14 Co 575/2009-94, a ze dne 25. 11. 2010, č. j. 14 Co 694/2010-164.
Rozsudkem ze dne 13. 12. 2011, č. j. 14 Co 610/2011-277, Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 6. 2011, č. j. 27 C 75/2006-224, ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení ho změnil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 29. 3. 2012 dovolání.
Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 2. 5. 2012, č. j. 27 C 75/2006-360, odmítl dovolání žalobců pro opožděnost.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 6. 2012, č. j. 14 Co 396/2012-368, změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 5. 2012, č. j. 27 C 75/2006-360, tak, že se dovolání žalobců pro opožděnost neodmítá. Dospěl k závěru, že v dovoláním napadeném rozsudku ze dne 13. 12. 2011, č. j. 14 Co 610/2011-277, poskytl odvolací soud žalobcům nesprávné poučení o tom, že dovolání přípustné není, ledaže Nejvyšší soud České republiky na základě podaného dovolání dospěje k závěru, že má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání přitom bylo bez dalšího přípustné, protože se jím žalobci domáhají přezkumu rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. V důsledku nesprávného poučení tudíž žalobcům svědčila k podání dovolání čtyřměsíční lhůta ve smyslu §240 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)], a jejich dovolání je včasné.
Nejvyšší soud před tím, než přistoupí k přezkoumání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, zkoumá, zda je dovolání přípustné (§§236 – 239 o. s. ř.), zda obsahuje obecné i další náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.) a zda byly splněny podmínky dovolacího řízení (§240 a §241 o. s. ř.). Přitom není vázán případnými rozhodnutími soudů nižších stupňů o včasnosti podaného dovolání.
Nejvyšší soud dospěl (na rozdíl od odvolacího soudu) k závěru, že žalobci podali dovolání opožděně.
Podle §240 o. s. ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení (odst. 1). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (odst. 2). Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (odst. 3).
Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení ze dne 27. 6. 2012, č. j. 14 Co 396/2012-368, založil svůj závěr o tom, že byli žalobci v jeho rozsudku ze dne 13. 12. 2011, č. j. 14 Co 610/2011-277, nesprávně poučení o možnosti podat dovolání proti tomuto rozsudku, na závěru, že je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže alespoň zčásti uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Uložil-li odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, nebo odstranit vady řízení, které mohly mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, nelze rovněž hovořit o tom, že by jeho právní názor byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Takový „právní názor“ obsahuje jen pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, a v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1879).
Krajský soud v Ústí nad Labem sice usnesením ze dne 25. 11. 2010, č. j. 14 Co 694/2010-164, zrušil žalobě vyhovující rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 8. 2010, č. j. 27 C 75/2006-124, avšak učinil tak, aniž ve skutečnosti soud prvního stupně zavázal svým právním názorem. To, že v odůvodnění svého zrušujícího usnesení uvedl, že soud prvního stupně je jeho právním názorem vázán (respektive právním názorem, který měl vyslovit v předchozím zrušujícím usnesení), na této skutečnosti nic nemění. Z obsahu odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2010, č. j. 14 Co 694/2010-164 (i z jeho předchozího usnesení ze dne 23. 9. 2009, č. j. 14 Co 575/2009-94), se podává, že odvolací soud opakovaně ukládal soudu prvního stupně, aby doplnil skutková zjištění (a tomu adekvátně i dokazování) ohledně okolností uzavření darovací smlouvy a chování žalované vůči žalobcům v době před a po uzavření darovací smlouvy a aby uvedl, z jakých důkazů učinil některá svá skutková zjištění. Usnesením ze dne 25. 11. 2010, č. j. 14 Co 694/2010-164, pak zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. 8. 2010, č. j. 27 C 75/2006-124, pro jeho nepřezkoumatelnost (§157 odst. 2 o. s. ř.). Přitom dal soudu prvního stupně pokyn, aby své rozhodnutí řádně odůvodnil, vypořádal se s hodnocením provedených důkazů a zjistil, zda byly splněny předpoklady pro úspěšné domáhání se vrácení daru. Zároveň odkázal na svůj předchozí výklad §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obč. zák.“), který podal v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu již ve svém usnesení ze dne 23. září 2009, č. j. 14 Co 575/2009-94.
Je zřejmé, že soud prvního stupně v rozsudku ze dne 9. 6. 2011, č. j. 27 C 75/2006-224, nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, nýbrž mohl při rozhodování o věci samé uplatnit své názory. Odvolacím soudem byl poučen pouze do té míry, aby dostatečně zjistil skutkový stav, vypořádal se s hodnocením důkazů a řádně odůvodnil své rozhodnutí tak, aby byl schopen posoudit, zda byly naplněny podmínky pro vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák. Závazný právní názor, že podmínky pro vrácení daru naplněny byly, popřípadě nebyly, odvolací soud v žádném ze svých předchozích rozhodnutí nevyslovil. Dovolání proti rozsudku ze dne 13. 12. 2011, č. j. 14 Co 610/2011-277, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 6. 2011, č. j. 27 C 75/2006-224, proto není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nýbrž podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Odvolací soud proto žalobce správně poučil, že dovolání proti jeho rozsudku ze dne 13. 12. 2011, č. j. 14 Co 610/2011-277, není přípustné, ledaže Nejvyšší soud České republiky na základě podaného dovolání dospěje k závěru, že má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Vzhledem k tomu, že žalobci byli o možnosti podat dovolání poučeni správně, měli pro podání dovolání lhůtu dva měsíce od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o. s. ř.). Jak je zřejmé z obsahu spisu, dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2011, č. j. 14 Co 610/2011-277, byl žalobcům doručen dne 27. 1. 2012 a nabyl tak tohoto dne právní moci. Poslední den lhůty k podání dovolání připadl na 27. 3. 2012 (úterý). Dovolání proti tomuto rozsudku podali žalobci u Okresního soudu v Chomutově dne 29. 3. 2012, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout. Nejvyšší soud proto - aniž nařizoval jednání - opožděné dovolání podle §243b odst. 5 věta první, §218a o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované nevznikly žádné náklady, na jejichž úhradu by jinak měla vůči žalobcům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. dubna 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu