ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2713.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 2713/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. G. , zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a. s. se sídlem v Praze 1, Jindřišská 24/941, identifikační číslo 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 54 Cm 68/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 6 Cmo 79/2012-112, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 6 Cmo 79/2012-112, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 54 Cm 68/2011-69, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu vydaného Mgr. M. L. dne 17. 6. 2010, sp. zn. La 2463/10-15, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 6. 2. 2008 smlouvu o revolvingovém úvěru, jehož součástí byla i rozhodčí doložka, podle níž „pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy nebo v návaznosti na ni, má podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu (...) Rozhodci pro tento účel jsou: JUDr. E. V. (...) Mgr. M. L. Usnesením ze dne 26. 3. 2010, č. j. La 2463/10-11, vyzval rozhodce Mgr. M. L. žalobkyni, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy vyjádřila k návrhu žalované na vydání rozhodčího nálezu. Žalobkyně se ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Poté rozhodce vydal sporný rozhodčí nález. Soud prvního stupně s odkazem na §33 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „z. r. ř.“), dospěl k závěru, že důvody pro zrušení rozhodčího nálezu nejsou dány, neboť námitku neplatnosti rozhodčí doložky [opírající se o důvody podle §31 písm. b) a c) z. r. ř.] pro její zneužívající charakter ve vztahu mezi spotřebitelem (žalobkyní) a dodavatelem (žalovanou) žalobkyně mohla uplatnit předtím, než začala jednat ve věci samé, a přesto tak neučinila. Z blíže uvedených důvodů nepovažoval navíc rozhodčí doložku za zneužívající klauzuli ve smlouvě o spotřebitelském úvěru a zdůraznil, že se žalobkyně svobodně rozhodla uzavřít jak smlouvu o úvěru, tak i rozhodčí doložku.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. dubna 2012, č. j. 6 Cmo 79/2012-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se přitom jak s jeho skutkovými tak i právními závěry. Zejména zdůraznil, že žalobkyně se domáhala zrušení rozhodčího nálezu proto, že rozhodčí doložka je neplatná [§31 písm. b) z. r. ř.] pro rozpor s právem Evropské unie, konkrétně se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice 93/13/EHS“), dále proto, že je neurčitá, a proto, že úvěrová smlouva je lichvářská. Převzal závěr soudu prvního stupně, že uvedené důvody neplatnosti neuplatnila v rozhodčím řízení, ačkoli mohla, a nezbylo než žalobu zamítnout podle §33 z. r. ř. Argumentačně se odvolací soud vypořádal s požadavkem žalobkyně, aby byl rozhodčí nález zrušen, neboť ve věci rozhodoval podjatý rozhodce a proto, že rozhodčí doložku nebylo možno uzavřít z toho důvodu, že šlo o věc, ve které nebylo možno uzavřít smír [§31 písm. a) z. r. ř.], a že rozhodčím nálezem uložené plnění je nemožné a nedovolené [§31 písm. f) z. r. ř.].
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně spojuje s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], odvolacímu soudu vytýká nesprávný právní závěr, že soudy v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nemohou přezkoumat, zda sjednaná rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě je zneužívající klauzulí (a tedy je neplatná), jestliže spotřebitel tuto skutečnost nenamítal v řízení před rozhodcem a učinil tak až v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Na základě odkazů na rozhodnutí tuzemských soudů (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2010, sp. zn. 33 Cm 13/2009, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2011, sp. zn. 102 VSPH 14/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 761/2009) a blíže citovanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie vztahující se k výkladu směrnice 93/19/EHS, prosazuje názor, že ustanovení §55, §56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a §31 z. r. ř. nutno vykládat tak, že neznemožňují soudům zabývat se zneužívajícím charakterem rozhodčí doložky v situaci, kdy spotřebitel z tohoto důvodu její neplatnost nenamítl již v řízení před rozhodcem. Jestliže dovolací soud nepříjme tuto argumentaci, nechť podle §109 odst. 1 o. s. ř. přeruší řízení a požádá Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce podle čl. 19 odst. 3 písm. b) Smlouvy o Evropské unii o výklad práva Unie, přičemž „rozsah sporné otázky nechť vymezí odlišnými výklady práva podanými stranami a vyloženými soudy v tomto sporu“. S tímto odůvodněním žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, event. zamítnout.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky, zda soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, vydaného ve věci vyplývající ze spotřebitelského úvěru, musí zamítnout žalobu podle §33 z. r. ř., jestliže spotřebitel důvod neplatnosti rozhodčí doložky neuplatnil v rozhodčím řízení, ale až v řízení o zrušení rozhodčího nálezu.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při řešení uvedené právní otázky dovolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů, neboť v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr o skutkovém stavu nezpochybnitelný (srovnej §241a odst. 3 o. s. ř.).
Podle §2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), pro účely tohoto zákona se rozumí spotřebitelským úvěrem poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit [písm a.)], spotřebitelem fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván [písm. b)], věřitelem fyzická nebo právnická osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo sdružení takovýchto osob, [písm. c)].
Podle §33 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2012, soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé.
Podle §33 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném od 1. 4. 2012 (viz zákon č. 19/2012), soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. To neplatí, jde-li o spory ze spotřebitelských smluv.
Podle čl. II. bodu 1. zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů.
Podle čl. VI. zákona č. 19/2012 Sb., tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem třetího měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá zejména, že žalobkyně uzavřela se společností Profireal, a. s. (dnes PROFI CREDIT Czech, a. s.), identifikační číslo 618 60 069, smlouvu o revolvingovém úvěru, v postavení spotřebitele a společnost Profireal, a. s. v postavení věřitele podle zákona č. 321/2001 Sb.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na primárním závěru, že žalobkyně (spotřebitelka) neuplatnila, ač mohla, podle §33 z. r. ř. ve znění účinném do 31. 3. 2012, důvod neplatnosti rozhodčí doložky podle §31 písm. b) téhož zákona v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé, a proto musí být žaloba o zrušení rozhodčího nálezu zmítnuta.
Nelze pominout, že soud prvního stupně takto rozhodl před účinností zákona č. 19/2012 Sb. (tj. před 1. 4. 2012), avšak odvolací rozhodoval již poté, co zmiňovaná novela zákona o rozhodčím řízení nabyla účinnosti. Zákon č. 19/2012 Sb. nabyl účinnosti prvním dnem třetího měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení, tj. 1. 4. 2012 (ve Sbírce zákonů vyhlášen 17. 1. 2012), a rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen 3. 4. 2012. Protože přechodná ustanovení zákona č. 19/2012 Sb. neřeší problematiku užití novelizovaného ustanovení §33 z. r. ř. na řízení o zrušení rozhodčích nálezů zahájených avšak neskončených do okamžiku účinnosti zákona č. 19/2012 Sb., měl odvolací soud v odvolacím řízení aplikovat §33 z. r. ř. v novelizovaném znění. Pro věc to znamenalo, že nebylo možno zamítnout návrh na zrušení rozhodčího nálezu proto, že žalobkyně byla v rozhodčím řízení nečinná, nevznesla námitku neplatnosti rozhodčí doložky pro její zneužívající charakter, a učinila tak až v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 19/2012 Sb., „podle ustálené judikatury Soudního dvora EU je třeba zkoumat, zda je rozhodčí doložka nekalým smluvním ujednáním, ačkoliv tato skutečnost nebyla tvrzena spotřebitelem v průběhu rozhodčího řízení. Nekalost smluvního ujednání je třeba zkoumat i v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, ba dokonce i v průběhu řízení o nařízení výkonu rozhodnutí. Stávající zákon o rozhodčím řízení však není s touto judikaturou kompatibilní, neboť ve svém §33 požaduje po stranách, aby důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy namítaly ještě před tím, než začnou v samotném rozhodčím řízení jednat. Zákon je tudíž nutno upravit tak, aby byl v souladu s předmětnou judikaturou.“
Sluší se poznamenat, že i v případě, že by odvolací soud rozhodoval před účinností zákona č. 19/2012 Sb., nemohly by závěry soudů obou stupňů obstát z pohledu dnes již pravidelné judikatury dovolacího soudu, která dovozuje, že má-li být naplněn účel a smysl článku 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS, tj. nezávaznost zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách, v situaci, kdy ve sporu mezi jednotlivci nemůže směrnice sama o sobě zakládat jednotlivci povinnosti, a není tudíž možno se jí jako takové vůči němu dovolávat (viz zejména rozsudky C-152/84, ve věci Marshall, bod 48, C 91-92, ve věci Faccini Dori, bod 20, ve spojených věcech C-397/01 až C-403/01, ve věci Pfeiffer a další, C-555/07, ve věci Seda Kücükdeveci), je při uplatňování vnitrostátního práva vnitrostátní soud, který má podat jeho výklad, povinen tak učinit v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu uvedené směrnice, aby dosáhl výsledku, který tato směrnice sleduje, a dosáhl tak souladu s čl. 288 třetím pododstavcem SFEU. Proto v rozsudku ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 (který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) uzavřel, že „nutno ustanovení §33 z. r. ř. (v souzené věci ve znění účinném do 31. 3. 2012) vykládat tak, že zůstal-li spotřebitel v rozhodčím řízení nečinný (nezačal vůbec jednat ve věci samé), nemůže soud zamítnout návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) nebo c) z. r. ř. ve znění účinném do 31. 3. 2012, jenom proto, že takové důvody spotřebitel mohl namítat a přesto tak neučinil. Směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, posoudil neplatnost rozhodčí dohody a zrušil tento nález v důsledku toho, že uvedená dohoda obsahuje zneužívající klauzuli, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoli v rámci rozhodčího řízení, ale pouze v rámci žaloby na neplatnost (viz rozsudek ve věci Mostaza Claro, bod 39). Nejasnost ohledně výkladu §33 z. r. ř. zákonodárce, s odkazem na uvedenou směrnici, odstranil novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb., kterou bylo doplněno původní znění §33 z. r. ř.“ (k tomu srovnej dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 2628/2010, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 33 Cdo 1858/2011).
Ačkoli Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 1873/2010, odůvodnil a přijal závěr, podle něhož „situaci, kdy strana neučinila v rozhodčím řízení jediný úkon, byla i přes výzvu zcela pasivní a nevznesla námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy před vydáním rozhodčího nálezu, ač tak učinit mohla, je třeba považovat za rovnocennou stavu, kdy strana rozhodčího řízení v rozhodčím řízení aktivně jednala a námitku této neplatnosti včas neuplatnila“, závěry tohoto rozhodnutí nelze na souzenou věc vztáhnout, neboť nešlo o spotřebitelský spor, nýbrž o spor mezi podnikateli. Taktéž se neprosadí závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2010, sp zn. 32 Cdo761/2009, neboť podle narativní části a odůvodnění tohoto rozhodnutí v něm nebyla řešena otázka zneužívajících klauzulí ve spotřebitelské smlouvě (spotřebitelský charakter sporu žádná ze stran nenamítala).
Se zřetelem ke shora řečenému není právní posouzení věci odvolacím soudem správné.
Žalobkyni se tak prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho obsahovaného vymezení podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než napadený rozsudek podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušit a věc vrátit podle §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Se zřetelem k důvodu, z jakého bylo napadené rozhodnutí zrušeno, se Nejvyšší soud dalšími dovolacími námitkami již nezabýval.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. července 2013
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu