Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.01.2013, sp. zn. 33 Cdo 2839/2012 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2839.2012.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2839.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 2839/2012 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) M. K. , a b) I. B. , zastoupených JUDr. Miroslavem Ťupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 11, proti žalovaným 1) A. G. , a 2) V. D. , zastoupeným JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kamenická 1, o určení vlastnictví, eventuálně o určení neplatnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 168/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2012, č. j. 17 Co 39/2012-114, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.591,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Evy Kabelkové, advokátky se sídlem v Plzni, Kamenická 1. Odůvodnění: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. května 2012, č. j. 17 Co 39/2012-114, potvrdil rozsudek ze dne 31. srpna 2011, č. j. 12 C 168/2010-73, jímž Okresní soud v Nymburce zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby bylo určeno, že jsou spoluvlastníky - a to každý ideální polovinou – „bytové jednotky č. 1651/15 v domě č. p. 1650, 1651v L. n. L. na pozemcích st. p. 2512 a 2513 v k. ú. L. n. L., podílu 242/10000 na společných částech domu čp. 1650,1651v L. n. L. a na pozemcích st. p. 2512 a 2513 v k. ú. L. n. L., eventuálně, aby bylo určeno, že darovací smlouva ze dne 5. 1. 2010, v části, kterou žalobci darovali každé žalované jednu ideální čtvrtinu bytové jednotky č. 1651/15 v domě čp. 1650, 1651 v L. n. L. na pozemcích st. p. 2512 a 2513 v k. ú. L. n. L. a podílu 242/10000 na společných částech domu, je neplatná. Současně rozhodl o nákladech řízení. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. /dále jeno. s. ř./), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Žalobci podle obsahu dovolání zpochybnili závěr odvolacího soudu, že darovací smlouva ze dne 5. 1. 2010 je z hlediska §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jenobč. zák.“), platným právním úkonem, námitkami, že soudy při rozhodování pominuly okolnosti, za nichž byla uzavřena (tj. že k darování přistoupili v době, kdy neměli dostatek finančních prostředků na zamýšlenou koupi bytu pro matku, k níž se žalované nechovaly dobře, že nechtěli ztratit možnost pořídit matce byt, že bytový problém matky byl akutní a že si žalovaná A. G. podpis darovací smlouvy ve skutečnosti vynutila); podrobně přitom znovu vylíčili okolnosti, jež předcházely a provázely uzavření darovací smlouvy. Takové výhrady však nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., který jedině může přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Za nesprávné právní posouzení věci totiž nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srovnej rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1324). Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Námitky žalobců jsou uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť jimi zpochybňují správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu všechny jimi prezentované okolnosti, za nichž byla darovací smlouva uzavřena, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že darovací smlouva je neplatná (§37 odst. 1, §39 obč. zák.). Přestože žalobci v dovolání avizují nespokojenost „s právním posouzením věci“, proti závěru, že nebyla naplněna skutková podstata ustanovení §630 obč. zák., žádné konkrétní argumenty v dovolání neuvedli. Stejně tak dovolání neobsahuje žádné konkrétní výtky proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu; i kdyby žalobci avizovaný nesouhlas s tímto výrokem odůvodnili, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003). Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 6.500,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. b/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 600,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012), s připočtením částky 1.491,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně 24. ledna 2013 JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/24/2013
Spisová značka:33 Cdo 2839/2012
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2839.2012.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-26