ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3740.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 3740/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců a) P. M. , a b) E. M. , zastoupených JUDr. Tomášem Chňoupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalované LEASING - STAR spol. s r.o. Teplice se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Krakovská 1346/15 (identifikační číslo 41324536), zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 282/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2011, č.j. 15 Co 66/2010-253, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.805,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Chňoupka, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2009, č.j. 55 C 282/2006-195, tak, že zrušil rozhodčí nález z 5. 10. 2006, sp. zn. 740/06, vydaný JUDr. Bc. M. K., Ph.D., rozhodcem se sídlem v Brně, Příkop 8, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, shledal dva důvody ke zrušení rozhodčího nálezu. První opřel o §31 písm. b/ zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění zákonů č. 245/2006 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 7/2009 Sb., tj. ve znění účinném do 29. 12 2011 (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“). Rozhodčí doložkou, která byla součástí smlouvy o úvěru z 30. 3. 2005, se totiž účastníci zavázali řešit spory v rozhodčím řízení podle rozhodčího řádu Sdružení rozhodců s.r.o. se sídlem v Brně, Příkop 8. Protože tato „soukromá společnost“ nebyla oprávněna vydávat statuty a řády upravující způsob vedení rozhodčího řízení, je doložka neplatná pro obcházení zákona (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Druhý důvod vychází z §31 písm. e/ zákona č. 216/1994 Sb. Rozhodce vydal nález bez ústního jednání, přestože z rozhodčí doložky (ani z tvrzení účastníků) nelze dovodit, že by si strany dohodly jiné než ústní řízení před rozhodcem; odkaz na výše zmíněný rozhodčí řád připouštějící absenci ústního jednání není relevantní.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jímž uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). To, že odvolací soud zkoumal „neplatnost rozhodčího nálezu“ nad rámec žalobních tvrzení a důvodů odvolání, považuje za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem je - podle žalované - v rozporu s tím, co dovodil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/2011 pod č. 121. Přímo určený rozhodce se měl řídit procesními pravidly, které odvolací soud shledal neplatnými; pokud se však strany nedohodly na jistém postupu vedení rozhodčího řízení, mohl rozhodce postupovat způsobem, který měl za vhodný, tedy i podle jednacího řádu „jiného rozhodčího soudu, a to jak stálého nebo nikoliv.“ Poskytnout možnost věc projednat neznamená povinnost nařídit ústní jednání; jde o možnost písemného vyjádření s uplatněním připomínek, námitek, případně návrhů na dokazování. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ztotožnili s právními závěry odvolacího soudu a navrhli dovolání zamítnout.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.); důvodné však není.
Z úřední povinnosti - i když nebyly v dovolání uplatněny - přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Z obsahu spisu existence vad nevyplývá a námitka, podle níž odvolací soud věc posoudil nad rámec žalobních tvrzení a důvodů uvedených žalobci v odvolání, neobstojí. V rozsudku ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 8/2012 pod č. 100, Nejvyšší soud vysvětlil, že žalobcovo právo doplňovat v průběhu řízení rozhodující skutečnosti obsahující další důvody zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona č. 216/1994 Sb. mohou omezit jen zákonné procesní limity podle občanského soudního řádu (např. koncentrace řízení). V souzené věci se žalobci žalobou domáhali zrušení rozhodčího nálezu výslovně i proto, že jim „nebyla … dána možnost se ve věci dále vyjádřit ohledně skutkových otázek“ , tedy že jim rozhodce nedal možnost věc projednat (§31 písm. e/ zákona č. 216/1994 Sb.). Na otázku, zda v odvolacím řízení bylo porušeno ustanovení §212a odst. 3 o.s.ř., je třeba odpovědět negativně; okolnost, že rozhodce nenařídil ústní jednání, není novou skutečností uplatněnou až v odvolání, protože v průběhu řízení před soudem prvního stupně vyšla najevo (soud provedl důkaz spisem rozhodce).
Při vázanosti uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (srov. §242 odst. 3, větu první, o.s.ř.) se dovolacímu přezkumu předestírá kontrola správnosti závěru odvolacího soudu o existenci důvodů zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b/ a e/ zákona č. 216/1994 Sb. Platí, že bude-li shledán jen jeden z nich po právu, není třeba podrobovat přezkumu závěry týkající se druhého.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat (§31 písm. e/ zákona č. 216/1994 Sb.).
Podle §19 odst. 3, věty první, zákona č. 216/1994 Sb. je řízení před rozhodci ústní, nedohodnou-li si strany jinak.
Skutkové zjištění, které odvolací soud podrobil právnímu hodnocení, má základ v tom, že smlouvou o úvěru z 30. 3. 2005, č. 307/2005/L (IV/13) žalovaná (věřitelka) a žalobci (dlužníci) podřídili „veškeré z této smlouvy, a ze všech zajišťovacích instrumentů, v budoucnu vzešlé majetkové spory“ rozhodčímu řízení „v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydanými Sdružením rozhodců, s.r.o., IČ 63496658, sídlem Příkop 8 (budova IBC), 604 10 Brno, s tím, že tyto dokumenty jsou zveřejněny v platném znění na internetových stránkách Sdružení rozhodců www.sdruzenirozhodcu.cz .“ Účastníci ustanovili „jediného rozhodce JUDr. Bc. M. K., Ph.D., Sdružení rozhodců, s.r.o., Příkop 8, 604 10 Brno, a pro případ, že by tento rozhodce z vážných důvodů nemohl spor rozhodovat, odmítl tento spor projednávat nebo se funkce rozhodce vzdal, strany jako náhradníka určují za jediného rozhodce Mgr. Z. M., Sdružení rozhodců, s.r.o., Příkop 8, Brno.“ Rozhodce vydal nález bez nařízení ústního jednání ( „rozhodl na základě předložených listinných důkazů a stanoviska procesních stran považoval za dostatečná pro rozhodnutí ve věci bez nařízeného ústního jednání“ ).
Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem podle §31 písm. e/ zákona č. 216/1994 Sb. míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti vyjádřenou v §18 cit. zákona. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Otázku, zda byla s ohledem na rovné postavení stran rozhodčího řízení poskytnuta účastníkům rozhodčího řízení možnost věc před rozhodci projednat, resp. zda byla řádně poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění procesních práv účastníků rozhodčího řízení, je třeba zkoumat nejen z hlediska, zda po formální stránce byly procesní postupy dodrženy, ale rovněž z hlediska, měly-li obě strany rovnou a dostatečnou možnost uplatnění tvrzení, námitek, navrhování důkazů apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007). V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003, Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem „rovnost zbraní“. Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§30 zákona č. 216/1994 Sb.) uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení.
Není sporu o tom, že „Sdružením rozhodců, s.r.o., IČ 63496658, sídlem Příkop 8 (budova IBC), 604 10 Brno,“ není stálým rozhodčím soudem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. a že „rozhodčí a poplatkový řád“ touto obchodní společností vydaný (byť publikovaný na internetových stránkách) nemá povahu statutu (řádu) stálého rozhodčího soudu zřízeného zákonem, který musí být uveřejněn v Obchodním věstníku (srov. §13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Pouze statut (řád) stálého rozhodčího soudu, který (mimo jiné) může upravit způsob řízení a rozhodování odchylně od zákona č. 216/1994 Sb. a potažmo občanského soudního řádu (včetně prosazení zásady písemnosti), je instrumentem, jemuž se strany při splnění podmínek uvedených v §13 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb. bez dalšího podrobují. Pokud se strany dohodly na příslušnosti stálého rozhodčího soudu, platí, že se podrobily procesním předpisům statutu (řádu), neujednaly-li v rozhodčí smlouvě jinak. Úvaha, podle níž odkaz na „rozhodčí a poplatkový řád“ ve smlouvě z 30. 3. 2005 má stejné následky jako v případech, kdy se strany dohodly na příslušnosti stálého rozhodčího soudu a mlčky se podřídily jeho statutu (řádu), není správná. Jinak řečeno, souhlas žalobců s tím, aby spor s žalovanou přímo určený rozhodce ad hoc projednal ve shodě s obchodní společností vydaným „rozhodčím a poplatkovým řádem“ , založeným (eventuálně) na principu písemnosti řízení, neznamená, že se strany ve smyslu §19 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb. dohodly tak, že rozhodčí řízení nebude ústní, tj. že za řízení lze vzít v úvahu jen to, co je jako písemnost součástí spisu, a že všechny právně významné skutečnosti lze zjistit jen z těchto listin. Vydal-li tedy v projednávané věci rozhodce nález, aniž nařídil ústní jednání, je bez dalšího naplněna skutková podstata ustanovení §31 písm. e/ zákona č. 216/1994 Sb.
Protože se žalované nepodařilo argumenty snesenými v dovolání zpochybnit právní posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud její dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §8, §10 odst. 3, §18 odst. 1, věty první, a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 – viz čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb., tj. částkou 5.850,- Kč; součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 600,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 - viz čl. II vyhl. č. 486/2012) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.355,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 8. dubna 2013
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu