ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.4431.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 4431/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. Š. , zastoupeného Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Barákova 1517/1, proti žalovaným 1) J. H. , a 2) Autodopravě Hanzalík s. r. o. se sídlem v Praze 5-Smíchov, Kořenského 1107/15, zastoupeným JUDr. Martinem Uzsákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o 80.050.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 272/2010, o dovolání druhé žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2010, č.j. 19 Co 2490/2010-152, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 26. 8. 2010, č.j. 27 C 272/2010-54, jímž Okresní soud v Českých Budějovicích připustil, aby do řízení přistoupila druhá žalovaná, která – podle tvrzení žalobce – ručí za uspokojení závazku prvního žalovaného. Odvolací soud uzavřel, že usnesení připouštějící vstup dalšího účastníka do řízení je v souladu s ustanovením §92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Zásada hospodárnosti nebyla dotčena, neboť žalobce odkazuje na stejné listiny, které již předložil při uplatnění nároku proti prvnímu žalovanému. Výtku, podle níž měl soud prvního stupně nejdříve rozhodnout o změně žaloby, nepovažoval odvolací soud za důvodnou.
Dovoláním, jímž napadla usnesení odvolacího soudu, druhá žalovaná namítá existenci vad řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); ty spatřuje v tom, že soud prvního stupně o připuštění jejího vstupu do řízení rozhodl dříve, než se vypořádal s návrhem z 24. 8. 2010, kterým žalobce změnil žalobu, a že podle okolností panujících v době zahájení řízení nebyl Okresní soud v Českých Budějovicích místně příslušným (první žalovaný měl bydliště v obvodu Okresního soudu v Olomouci). V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. oponuje závěru o splnění věcných podmínek připuštění přístupu do řízení. Žalobce návrhem podle §92 odst. 1 o.s.ř. „neřešil“ problém s věcnou legitimací stávajících účastníků řízení, uplatnil-li proti druhé žalované jiný nárok než ten, který byl předmětem žaloby. Projednání nároku vůči přistoupivšímu účastníku na straně žalované si vyžádá dokazování nad rámec původní žaloby; vedle existence tvrzené pohledávky se bude muset soud zabývat existencí a platností ručitelského prohlášení a naplnění podmínek pro aktivaci ručitelského závazku. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání – (objektivně) přípustné podle §239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – není důvodné.
Z úřední povinnosti – i když nebyly v dovolání uplatněny – přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Protože dovolací soud žádné vady neshledal, zabýval se jen existencí těch vad řízení, které vytknula dovolatelka.
Právo, které uplatnil žalobou z 18. 8. 2010, žalobce opřel o tvrzení, podle něhož první žalovaný nezaplatil dluh z půjčky, jehož celkový zůstatek činil 78.250.000,- Kč s 7,75% úroky z prodlení od 1. 8. 2010 do zaplacení a 1.800.000,- Kč (kapitalizované úroky z prodlení za červen a červenec 2010). Podáním z 24. 8. 2010 navrhl, aby soud připustil vstup druhé žalované do řízení, vůči níž vznesl rovněž požadavek na zaplacení 78.250.000,- Kč s 7,75% úroky z prodlení od 1. 8. 2010 do zaplacení s tím, že „plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného.“ Druhá žalovaná podle žalobcova tvrzení převzala ručení za dluh z půjčky a dodatkem č. 4 smlouvy o půjčce účastníci vyčíslili „konečnou výši a strukturu dluhu, který je zajištěn ručením.“ Co do 1.800.000,- Kč zůstala žaloba proti prvnímu žalovanému nezměněna.
S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že podání z 24. 8. 2010 je nejen návrhem na připuštění vstupu dalšího účastníka do řízení (§92 odst. 1 o.s.ř.), ale i návrhem, jímž žalobce změnil žalobu a o němž bude namístě rozhodnout, zda se připouští či nikoliv (§95 o.s.ř.). Proti prvnímu žalovanému (dlužníku) požaduje sice stejné plnění na podkladě skutkového stavu vylíčeného již v žalobě, ale tvrzení doplňuje o další rozhodující skutečnosti ve vztahu k právu uplatněnému vůči druhé žalované (ručitelce). Není však třeba, aby soud rozhodl o změně žaloby dříve, než o připuštění vstupu druhé žalované do řízení; je tomu tak proto, že i po jejím přístupu, který nastal právní mocí napadeného usnesení odvolacího soudu, lze meritorně rozhodnout o nároku žalobce proti prvnímu žalovanému a současně je nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo do řízení přistoupil na straně žalované.
Otázka místní příslušnosti byla v projednávané věci definitivně vyřešena usnesením ze dne 19. 10. 2011, č.j. 19 Co 2143/2011-221, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil usnesení ze dne 4. 2. 2011, č.j. 27 C 272/2010-167, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl jako nedůvodnou námitku své místní nepříslušnosti.
Zbývá posoudit právní závěry odvolacího soudu, které druhá žalovaná zpochybnila prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného, ale – o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. může soud na návrh žalobce připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod č. 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je rovněž nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení byl obcházen institut záměny účastníka prováděné podle §92 odst. 2 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod č. 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21Cdo 1421/2005).
Připuštění vstupu druhé žalované do řízení nebránila žádná ze skutečností shora vyjmenovaných.
To, že nárok uplatněný proti druhé žalované má jiný skutkový podklad než žalobcův nárok vůči dlužníku, nevylučovalo rozhodnutí připouštějící přistoupení; stejná procesní situace by ostatně nastala, kdyby žalobce podal proti druhé žalované samostatnou žalobu a soud by následně v zájmu hospodárnosti řízení obě věci ve smyslu §112 odst. 1 o.s.ř. spojil ke společnému řízení.
Jedním z důvodů, pro které soud nevyhoví návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení, je procesní neekonomičnost takového postupu. Jestliže by přistoupení účastníka do řízení vyvolalo další dokazování, jehož by jinak nebylo zapotřebí, a ve svých důsledcích vedlo k oddálení rozhodnutí ve věci mezi dosavadními účastníky, je namístě nepřipustit přistoupení dalšího účastníka, nemá-li mít s dosavadním žalobcem nebo žalovaným postavení nerozlučného společníka (§91 odst. 2 o.s.ř.). V souzené věci o takový případ nejde; ve věci dosud neproběhlo žádné dokazování (soud nenařídil k projednání věci jednání) a listinné důkazy, které podle žalobce prokazují důvodnost práva na plnění proti dlužníku i ručitelce, jsou (zčásti) totožné.
Lze uzavřít, že dovolatelce se nepodařilo užitými argumenty správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit; Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2013
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu