ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.544.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 544/2013-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. července 2013 o dovolání, které podal obviněný V. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 8 To 128/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 8/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze uznal obviněného V. P. rozsudkem ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 2 T 8/2012 vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, pro jednání spočívající v tom, že v přesně nezjištěné době dne 8. ledna 2012, pravděpodobně mezi 02,36 hodin až 03,00 hodin v P. – Z. m., T., před vjezdovými vraty rodinného domu sloužícího jako ubytovna po předchozí slovní a fyzické rozepři s úmyslem usmrtit, opakovaně fyzicky napadl poškozeného V. R., přezdívaného „S.“ tak, že ho dosud přesně nezjištěným bodnořezným nástrojem, pravděpodobně nožem, který si sám přinesl, třikrát bodl velkou silou do hrudníku a břicha, čímž mu způsobil bodnou ránu s vbodem v přední čáře pažní vlevo, bodnou ránu s vbodem asi 10 cm vlevo od páteře při úponu dolních žeber ve výši asi 10. žebra s bodným poraněním bránice a sleziny, která musela být následně chirurgicky odstraněna a dále bodnou ránu s vbodem vpravo při páteři rovněž při úponu dolních žeber ve výši asi 10. žebra, v důsledku čehož došlo u poškozeného k bodnému poranění tenkého střeva délky 1 cm, ke krvácení do levé hrudní dutiny, ke krvácení do dutiny břišní a k zevnímu krvácení, což si vyžádalo jeho převoz do Fakultní nemocnice K. V. a okamžitou operaci, neboť se jednalo o zranění ohrožující život, přičemž v případě, že by mu nebyla včas poskytnuta odborná lékařská pomoc, vedlo by ke smrti poškozeného šokem z nadměrných krevních ztrát, k tzv. pokrvácivému šoku .
Za to byl obviněnému podle §140 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. V souladu s §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené Zdravotnické záchranné službě hl. m. Prahy, se sídlem P., K., ve výši 6.500,- Kč, a Fakultní nemocnici K. V., se sídlem P., Š., ve výši 146.847,15 Kč.
K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 8 To 128/2012 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. V souladu s §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného V. P. odsoudil podle §140 odst. 1 za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Pro jeho výkon byl obviněný podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Citované rozhodnutí napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř.
Dovolatel v něm proklamuje porušení svého práva na obhajobu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívající v tom, že ačkoli byla narušena nezbytná důvěra mezi ním a ustanoveným obhájcem ve smyslu §20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii”), kterou několikrát signalizoval již soudu prvního stupně formou opakovaných žádostí o změnu obhájce či jako součást svých jednotlivých procesních úkonů, nalézací soud na vzniklou situaci nereagoval dostatečně včas. Narušení nezbytné důvěry vzniklo podle obviněného především s ohledem na to, že jej obhájce nenavštívil ve vazební věznici po jeho vzetí do vazby, nekonzultoval s ním podanou stížnost do usnesení o vzetí do vazby, kdy do dnešního dne není obviněnému známo, jaké důvody obhájce ve stížnosti uplatnil, a dále nenavrhl provedení důkazů, které po něm požadoval obviněný. Narušení nezbytné důvěry bylo nadto prokázáno již několik měsíců před zahájením hlavního líčení, kdy posléze i ustanovená obhájkyně vícekrát žádala o zproštění obhajoby obviněného z totožného důvodu. Nalézací soud tak mohl s časovým předstihem zajistit obviněnému jiného obhájce, zejména pokud i ustanovená obhájkyně žádala o zproštění své povinnosti zastupovat obviněného. Až na základě poslední žádosti obviněného ze dne 10. 3. 2013, prostřednictvím které soud informoval o tom, že mu ustanovená obhájkyně odmítla sepsat dovolání a narušení důvěry trvá, soud rozhodl o zproštění ustanovené obhájkyně. Dovolatel považuje tento krok za nelogický a zároveň potvrzující oprávněnost jeho předchozích žádostí, neboť je otázkou, jaké nové důvody se objevily před rozhodnutím soudu, když po celou dobu řízení existoval jediný důvod, a to narušení nezbytné důvěry, namítaný souhlasně ze strany obviněného i obhájkyně již od 13. 7. 2012. Tímto postupem bylo porušeno právo obviněného na obhajobu garantovaného Ústavou a Listinou základních práv a svobod, kdy je podstatné, zda obhajoba byla prováděna v souladu s pokyny obviněného nebo alespoň s jeho vědomím, a nikoliv zda ustanovený obhájce konal všechny úkony obhajoby. Formální přítomnost obhájce nezaručuje obviněnému právo na obhajobu prostřednictvím obhájce. Pokud by mu byl ustanoven jiný obhájce již v přípravném řízení, mohl si s ním připravit svoji obhajobu způsobem zaručujícím jeho práva. Z uvedeného proto podle něj vyplývá, že celé hlavní líčení bylo provedeno v rozporu s trestním řádem, a je nezbytné, aby se opakovalo.
Obviněný ze shora popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 8 To 128/2012 a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 2 T 8/2012, a věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po rekapitulaci dovolací argumentace obviněného uvedl, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., fakticky předložil námitky týkající se toliko porušení jeho práva na obhajobu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodložil žádnou argumentací a není tak možné k němu přihlížet.
Státní zástupce dále obsahově vymezil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tak, že je naplněn, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ačkoliv ho podle zákona mít měl. K jeho naplnění dochází především v případech porušení ustanovení o nutné obhajobě, resp. vztahuje se i na případy, kdy obviněný má obhájce zvoleného či ustanoveného soudem, avšak orgány činné v trestním řízení nedodržují zákonné povinnosti z této situace vyplývající (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. 3 Tdo 1198/2011). Popsané skutečnosti ovšem současně značí, že zmíněný důvod není naplněn v případě jakéhokoli porušení práva na obhajobu.
Státní zástupce konstatoval, že z dokumentů souvisejících s předmětnou trestní věcí vyplývá, že byla obviněnému s ohledem na existenci nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. opatřením soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 8. 1. 2012 ustanovena obhájkyně JUDr. Veronika Jašková, kterou na podkladě substituční plné moci zastupoval JUDr. Josef Wajgl (správně má být podle seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou dostupném na webové adrese www.cak.cz uvedeno JUDr. Josef Weigl). Obhájkyně, resp. substitut, potom obhajobu obviněného reálně vykonávali, přesto obviněný nebyl s výkonem jejich funkce spokojen a navrhl, aby bylo rozhodnuto o jejím zproštění. O této žádosti rozhodl po zajištění potřebných vyjádření Městský soud v Praze ještě před zahájením hlavního líčení dne 19. 9. 2012 tak, že žádosti nevyhověl. Zde podle státního zástupce nelze přehlédnout, že obhájkyně s důvody obviněného nesouhlasila. Svůj návrh potom obviněný zopakoval po vynesení rozsudku odvolacího soudu, když namítl, že obhájkyně odmítá sepsat dovolání. Jeho obhájkyně k tomu uvedla, že tvrzení obviněného se nezakládá na pravdě, nicméně se k žádosti o zproštění povinnosti k obhajobě připojila, což vedlo k opatření Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, kdy již bylo požadavku obviněného (a rovněž i obhájkyně) vyhověno, a byl mu následně ustanoven jiný obhájce.
Z popsaných skutečností podle státního zástupce především plyne, že obviněný
po celou dobu řízení, kdy trvala povinnost nutné obhajoby, obhájkyni měl. Současně je zřejmé, že JUDr. Veronika Jašková, resp. v substituci JUDr. Josef Weigl reálně obhajobu také vykonávali (což vyslovil po přezkoumání potřebných skutečností k odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 19. 9. 2012 i Městský soud v Praze). Hodnocení vztahu mezi obviněným a obhájcem, kterého se obviněný domáhá, potom až na výjimečné případy soudům podle názoru státního zástupce nepřísluší, až na výjimku danou podle §40 tr. ř. Avšak postupem podle tohoto ustanovení žádný důležitý důvod, jenž je pro jeho aplikaci potřebný, zjištěn nebyl. Pochybení není možno podle státního zástupce shledat ani ve skutečnosti, že žádost obviněného o zproštění povinnosti ustanovené obhájkyně k obhajobě byla akceptována dne 19. 3. 2013, protože soud prvního stupně zjevně dovodil, že vztah mezi obviněným a obhájkyní se natolik vyhrotil (v daném momentu se v konečném důsledku i obhájkyně zcela jednoznačně k žádosti obviněného připojila), že důležitý důvod ve formě narušení nezbytné důvěry již existuje.
Jelikož se nelze s námitkami obviněného v žádné jejich části ztotožnit, což značí, že k porušení práva obviněného na obhajobu ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nedošlo, považuje státní zástupce dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a jako takové jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. navrhuje odmítnout. Současně vyslovil souhlas s tím, aby rozhodnutí dovolací soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 8 To 128/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejprve je třeba uvést, že v dovolání z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány.
Z obsahu mimořádného opravného prostředku obviněného je patrné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatnil dovolatel výlučně formálně, neboť jej nepodložil žádnými konkrétními námitkami, které by jej byly s to naplnit. Nejvyšší soud se proto tímto dovolacím důvodem nemohl zabývat, neboť obviněný naprostou absencí námitek vztahující se k uplatněnému dovolacímu důvodu nevymezil rozsah dovolacího přezkumu, který by mohl vést k zjištění, zda došlo k pochybením ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Druhý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uplatněný obviněným je naplněn, pokud neměl obviněný v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Podstata dovolatelovy námitky spočívá v tom, že přes jeho četné žádosti o zproštění povinnosti ustanovené obhájkyně zastupovat jeho osobu z důvodu narušení nezbytné důvěry ve smyslu §20 odst. 2 zákona o advokacii těmto nalézací soud nesprávně vyhověl až před podáním jeho mimořádného opravného prostředku, ačkoliv jím tvrzené důvody byly dány již před zahájením hlavního líčení.
K tomu je zapotřebí nejprve zkonstatovat, že podle §40 tr. ř. ustanovený obhájce může být z důležitých důvodů na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný. Důležitými důvody se zde zejména rozumějí důvody uvedené v ustanoveních §19 až §20 zákona o advokacii (zák. č. 85/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). V souladu s §20 odst. 2 tohoto zákona je advokát oprávněn smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět, popřípadě požádat o zrušení ustanovení nebo požádat Komoru o určení jiného advokáta, dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo neposkytuje-li klient potřebnou součinnost. Advokát je oprávněn takto postupovat také tehdy, pokud klient přes poučení advokátem o tom, že jeho pokyny jsou v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, trvá na tom, aby advokát přesto postupoval podle těchto pokynů. Z povahy věci však vyplývá, že naopak v trestním řízení nelze použít důvody, že obviněný neposkytuje potřebnou součinnost, neboť by to bylo v rozporu se smyslem nutné obhajoby. (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck. 2008, s. 284 a násl.).
Ze spisu se podává toliko následující. Nutná obhajoba obviněného byla založena ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 tr. ř., a proto opatřením soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 1. 2012 sp. zn. 1 Nt 1003/ 2012 mu byla v souladu s §39 odst. 1 tr. ř. ustanovena obhájkyně JUDr. Bc. Veronika Jašková (č. l. 313), jež vzápětí udělila plnou moc ze dne 9. 1. 2012 JUDr. Josefu Weiglovi, který obviněného zastupoval v substituci.
Lustrací spisu bylo zjištěno, že JUDr. Weigl se dostal do kontaktu s obviněným již dne 9. 1. 2012, když byl přítomen u výslechu obviněného, kterému bylo policejním orgánem oznámeno, že mu byla ustanovena obhájkyně JUDr. Bc. Jašková, v jejímž zastoupení vystupuje JUDr. Weigl, jemuž byla umožněna rozmluva s obviněným bez přítomnosti jiné osoby v délce zhruba 10 minut (viz č. l. 318).
Obhájkyně JUDr. Bc. Jašková podala dne 12. 1. 2012 stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 8. 1. 2012 (č. l. 2-3 a 5). Mezitím byl obviněný usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. 1 Nt 202/2012 vzat do vazby, kdy z protokolu o vazebním zasedání ze dne 10. 1. 2012 (č. l. 539-541) plyne, že zde byl přítomen jak obviněný, tak substitut JUDr. Weigl. Dále je vyvráceno tvrzení obviněného, že by s ním obhájce nekonzultoval stížnost do usnesení o vzetí do vazby, neboť s ohledem na skutečnost, že se obviněný po vyhlášení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. 1 Nt 202/2012 o jeho vzetí do vazby vzdal práva podat proti tomuto usnesení stížnost, nebyla tato podána a k jejímu podání ani účinně dojít nemohlo. Dále byl vždy alespoň jeden z obhájců přítomen u výslechu všech svědků v přípravném řízení a zároveň i u výslechu poškozeného V. R., kterým kladli dotazy.
Před podáním obžaloby ze dne 26. 6. 2012 a prostudováním spisu obviněným za přítomnosti JUDr. Weigla byl tento dne 15. 6. 2012 více než hodinu na návštěvě obviněného ve Věznici P.–P., kde byl obviněný ve vazbě (viz č. l. 663). Pokud pak jde o ponechání obviněného ve vazbě, bylo o něm rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012 sp. zn. 2 T 8/2012 (č. l. 377). Tomu následovala dne 13. 7. 2012 další návštěva obhájce obviněného ve vazbě a v tentýž den byla podána stížnost do tohoto usnesení. Rovněž se tedy nezakládá na pravdě, že by ustanovená obhájkyně, resp. její substitut, nenavštěvovali obviněného po jeho vzetí do vazby, přičemž uvedená návštěva dne 13. 7. 2012 proběhla ve stejný den, kdy byla podána shora uvedená stížnost.
První žádostí obviněného o zproštění povinnosti obhajoby JUDr. Jaškové, i. s. JUDr. Weigla z důvodu údajného narušení nezbytné důvěry byla žádost obviněného ze dne 20. 6. 2012, kterou zaslal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 (Městskému soudu v Praze byla doručena dne 25. 7. 2012), v níž konkrétně uvedl obdobné důvody, jako nyní v dovolání (a následovala další jeho žádost ze dne 11. 7. 2012). K výzvě soudu se k ní dne 13. 7. 2012 vyjádřila obhájkyně JUDr. Bc. Jašková (č. l. 415), která shrnula, že nemá za to, že by nutnou obhajobu jakýmkoli způsobem zanedbávala, avšak s ohledem na vyslovení nedůvěry obviněným vůči ní žádá v souvislosti s §20 odst. 2 zákona o advokacii o zproštění obhajoby obviněného.
Předsedkyně senátu se těmito žádostmi obviněného zabývala před zahájením hlavního líčení. Dotázala se obviněného, zda na nich trvá či si zvolil jiného obhájce, jemuž by udělil plnou moc, a v tomto směru jej poučila o jeho možnosti obhájce si zvolit. Poté vyzvala i přítomného obhájce k vyjádření, který s poukazem na své jednotlivé procesní úkony vykonané v této trestní věci konkrétně vyvrátil tvrzení obviněného, že by zanedbával svou povinnost jej řádně zastupovat. Upozornil též na to, že mu obviněný při jeho návštěvách ve věznici žádné poznatky k obžalobě nesdělil a poté s ním odmítl komunikovat. Při společné návštěvě i s JUDr. Bc. Jaškovou mu sdělili, že jeho žádost o změnu obhájce podpoří, ačkoliv si nejsou vědomi žádného důvodu k takové změně. Předsedkyně senátu poté rozhodla opatřením, že se žádosti obviněného ve smyslu §40 tr. ř. nevyhovuje. Svůj postup zdůvodnila nesplněním podmínek vymezených tímto ustanovením, když žádost obviněného považuje s ohledem na prokazatelně řádně vedenou obhajobu za účelovou. Nelze podle ní připustit, aby ke zproštění povinností obhájce zastupovat obviněného v trestním řízení došlo jen proto, že obviněný s ním odmítá spolupracovat a v souvislosti s tím odmítla vyhovět požadavku obviněného na ustanovení tzv. obhájce na přání, když obviněný požadoval namísto dosavadní obhájkyně ustanovit JUDr. Martina Smrkovského, což by bylo v rozporu s §39 odst. 2 tr. ř. Substitut JUDr. Weigl se posléze účastnil i dalších hlavních líčení ve dnech 20. 9. 2012, 21. 9. 2012 a 17. 10. 2012.
Totožnou argumentaci pak obviněný vtělil i do svého odvolání a na změně obhájce trval i během veřejného zasedání před odvolacím soudem. Soud druhého stupně pak v odůvodnění svého rozsudku na straně 3 shledal, že v předchozím řízení byla podle něj dodržena všechna procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu. S poukazem na správné projednání žádosti obviněného ve smyslu §40 tr. ř. před zahájením hlavního líčení uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když žádosti obviněného nevyhověl, jelikož substitut vyvrátil tvrzení obviněného o nečinnosti obhajoby, což je podpořeno i obsahem spisu, z něhož je patrné, že obhájce své povinnosti nezanedbával.
K opětovné žádosti obviněného ze dne 10. 3. 2013 (č. l. 643-645), následující po vydání rozsudku odvolacího soudu, v níž tvrdil, že JUDr. Weigl odmítl sepsat dovolání, navazovalo vyjádření JUDr. Bc. Jaškové (č. l. 651), která tuto skutečnost dementovala s tím, že je připravena dovolání řádně a včas podat. Velká nedůvěra obviněného vůči ní i substitutovi je však pro oba jako advokáty velmi nepříjemná, a proto se přiklonila k tomu, aby byl pro dovolací řízení obviněnému ustanoven obhájce jiný. Na tomto základě byla jmenovaná obhájkyně opatřením předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. 2 T 8/2012 povinnosti obhajovat obviněného zproštěna, byť nadále považuje všechna tvrzení obviněného za účelová. Obviněnému pak byl pro dovolací řízení ustanoven jiný obhájce, který vypracoval podané dovolání.
Z dikce ustanovení §40 tr. ř. a v něm užitého slovesa „může“ přímo plyne, že zde není dána povinnost soudu automaticky na základě žádosti rozhodnout o zproštění obhajoby, nýbrž je na úvaze soudu, zda jsou naplněny důležité důvody pro takové rozhodnutí, či nikoli. V dané věci k žádosti obviněného, k níž se později připojila i obhájkyně a její substitut, soud zjevně naplnění důležitých důvodů, které by mohly vést k narušení nezbytné důvěry mezi obviněným a jeho obhájkyní, neshledal, a tudíž obhájkyni povinnosti obhajovat obviněného nezprostil.
Lze prohlásit, že byť se důvody podání obviněného ani v dalším průběhu trestního řízení nijak nezměnily a obhajoba činila veškeré procesní úkony řádně, spolehlivě a výlučně ve prospěch obviněného, ke změně v osobě obhájce bylo nakonec přistoupeno. Postup nalézacího soudu byl pochopitelný a zároveň vhodný, i když účelem ustanovení §40 tr. ř. není zprostit obhájce jeho povinnosti zastupovat obviněného jen na základě formálních tvrzení obviněného, vyplývajících z jeho údajné nespokojenosti s obhajobou, přičemž jeho výhrady nejsou zároveň materiálně podpořeny relevantními skutečnostmi. Při tomto podstatném zásahu do posloupnosti obhajoby je vždy nutné pečlivě zkoumat, zda je objektivně splněna zákonná podmínka důležitých důvodů ve smyslu §40 tr. ř. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně prověřila všechny okolnosti tvrzené obviněným a nakonec usoudila, že z důvodu soustavných, byť zjevně fakticky nepodložených výhrad a postojů obviněného, byl vztah obou stran již natolik rozvrácen, že další trvání takové obhajoby (ve stádiu dovolacího řízení) by již nebylo vhodné. Stalo se tak zjevně až po opakovaných žádostech obviněného, byť v nich uváděl nepravdivé skutečnosti o vedení obhajoby, přičemž se k tomuto požadavku přiklonila i obhájkyně, neboť z pochopitelného důvodu jí nemohlo být lhostejné, že obviněný dělá vše pro to, aby dosáhl výměny obhájce.
Zde je třeba poznamenat, že ustanovení §40 zcela jistě nebylo do trestního řádu zakotveno proto, aby obviněný mohl kdykoli a bez zjevného opodstatnění požadovat po soudu změnu ustanoveného obhájce, např. kvůli smyšlenkám týkajícím se výkonu prováděné obhajoby, nebo dokonce bez toho, že by vůbec uvedl jakýkoli relevantní a smysluplný důvod k takovému opatření. V případech jako je tento, se pak lze oprávněně domnívat, že obviněný podobné návrhy činil pouze proto, aby trestní řízení zdržoval nebo-li, aby činil obstrukce. To však není důvodné akceptovat. Zde je třeba mít na paměti, že obviněný má kdykoli v průběhu trestního řízení přednostní právo sám si zvolit obhájce tzv. na plnou moc (§37 odst. 1, 2 tr. ř.), čímž může eliminovat jakékoli i jím nevyřčené důvody, které jej ke změně obhájce mohou vést.
Ze všech výše uvedených důvodů nelze konstatovat, že by k porušení práva na obhajobu obviněného došlo, neboť obviněný V. P. byl obhájcem zastoupen po celou dobu trestního stíhání, kdy soud prvního stupně důvodně shledal kontinuitu řádného výkonu obhajoby obviněného. Pokud pak předsedkyně senátu obhájkyni (a tím zároveň i jejího substituta), která byla s trestní věcí obeznámena, nakonec zprostila povinnosti zastupovat obviněného v rámci dovolacího řízení, tak toto opatření rozhodně nelze pokládat za důvod k závěru, že předchozí výkon obhajoby obviněného byl “ non lege artis.“, což by mělo vést ke zrušení meritorních rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně předchozího řízení.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 2. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c