ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.705.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 705/2013-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 50 To 20/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 5 T 101/2000, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 50 To 20/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Dne 18. 10. 1999 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného M. B. podle §160 odst. 1 tr. řádu pro skutek spočívající v tom, že
v P. dne 17. 10. 1999 kolem 17.00 hodin v ulici D. v bytě uživatele K. L., žádal po K. L., zapůjčení videa a peněz, když to však K. L. odmítl, udeřil jej několikrát obuškem přes záda a do hlavy a udeřil jej pěstí do obličeje, dále požadoval na K. L. vydání prstenu, který měl tento na ruce, K. L. poté prsten v hodnotě 4.500,- Kč M. B. dal a rovněž odpojil i videorekordér v hodnotě 6.300,- Kč a odnesl ho k bytu M. B.
Dne 22. 2. 2000 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného M. B. podle §160 odst. 1 tr. řádu pro skutek spočívající v tom, že
v P., D., v prodejně Hosl Komfort, s.r.o., dne 13. 4. 1999 uzavřel leasingovou smlouvu na pronájem barevného televizoru zn. Thomson v prodejní ceně 13.044,- Kč, zaplatil zálohu ve výši 1.299,- Kč a dvě splátky po 1.207,- Kč a v přesně nezjištěné době v květnu 1999 televizor prodal neustavené osobě a pronajímateli a.s. Home Credit Brno tak způsobil škodu ve výši 9.331,- Kč.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň – město podal na obviněného M. B. pro shora citované trestné činy u Okresního soudu Plzeň – město obžalobu dne 23. 5. 2000.
Okresní soud Plzeň – město vydal dne 20. 8. 2004 pod sp. zn. 5 T 101/2000 na
obviněného příkaz k zatčení a dne 31. 8. 2005 zatýkací rozkaz podle
§384 a násl. tr. řádu. Usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 5 T 101/2000, bylo následně rozhodnuto podle §305 tr. řádu o tom, že obviněný M. B. bude nadále stíhán jako uprchlý.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 2. 6. 2006, sp. zn. 5 T 101/2000, byl obviněný M. B., stíhán jako uprchlý, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 S., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“) a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1)
v P. dne 17. 10. 1999 po 17.00 hod. v D. v bytě uživatele K. L., po něm žádal zapůjčení videa a peněz, a když to K. L. odmítl, udeřil jej několikrát obuškem přes záda a do hlavy a udeřil jej pěstí do obličeje, dále po K. L. požadoval vydání zlatého prstenu, který měl na ruce, po opakovaných výhrůžkách a bití mu K. L. ze strachu prsten v hodnotě 4.500,- Kč dal a rovněž odpojil i videorekordér zn. AIWA s příslušenstvím v celkové hodnotě 6.300,- Kč a odnesl jej k bytu obviněného,
2)
poté, co v P. dne 13. 4. 1999 v D. v prodejně H. K. uzavřel se společností Home Credit, a.s., smlouvu o finančním pronájmu na barevný televizor zn. Thomson v ceně 13.043,80 Kč, zaplatil zálohu ve výši 1.299,- Kč a dvě splátky po 1.207,- Kč, přestože si byl vědom toho, že televizor je ve vlastnictví společnosti Home Credit, a.s., jej v blíže nezjištěné době v květnu 1999 prodal blíže nezjištěné osobě a tím společnosti Home Credit, a.s, se sídlem M. n., B., způsobil škodu ve výši 9.786,80 Kč.
Za popsané jednání byl obviněný M. B. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců a podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl součastně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň – město ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 5 T 196/2000, který nabyl právní moci dne 3. 4. 2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Home Credit, a. s., částku 11.570 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 2. 6. 2006, sp. zn. 5 T 101/2000, podala obhájkyně uprchlého obviněného odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 50 To 522/2006, podle §256 tr. řádu zamítnuto.
Dne 18. 7. 2008 byl na obviněného M. B. vydán Okresním soudem Plzeň – město evropský zatýkací rozkaz, na základě kterého byl obviněný dne 12. 10. 2012 předán z I. do České republiky, kde byl dodán do výkonu trestu.
Dne 18. 10. 2012 bylo Okresnímu soudu Plzeň – město doručeno odvolání obviněného M. B. proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 2. 6. 2006, sp. zn. 5 T 101/2000 a dne 12. 11. 2012 byl Okresnímu soudu Plzeň – město doručen návrh obviněného na zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 2. 6. 2006, sp. zn. 5 T 101/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 50 To 522/2006. V návaznosti na to byl usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 T 101/2000, podle §306a odst. 2 tr. řádu zrušen rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 2. 6. 2006, sp. zn. 5 T 101/2000, jenž ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 50 To 522/2006, nabyl právní moci dne 19. 10. 2006. Podle §68 odst. 1 tr. řádu byl obviněný M. B. vzat do vazby. Obviněný si podal proti výroku o vzetí do vazby stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 50 To 490/2012, zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 2. 1. 2013, sp. zn. 5 T 101/2000, bylo pak podle §231 odst. 1 tr. řádu za použití §223 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a v článku II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 trestní stíhání obviněného M. B. pro shora specifikované skutky (tj. trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona) zastaveno. Současně byl obviněný usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 2. 1. 2013, sp. zn. 5 T 101/2000, podle §71 odst. 1 tr. řádu a §71 odst. 2 písm. a) tr. řádu propuštěn z vazby na svobodu.
Proti usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 2. 1. 2013, sp. zn. 5 T 101/2000, podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň – město v zákonné lhůtě stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 50 To 20/2013, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl s odůvodněním, že na obviněného se vztahuje čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, neboť rozhodující je stav řízení v době vyhlášení amnestie (tj. k 1. 1. 2013) a k tomuto datu již řízení proti uprchlému v předmětné věci vedeno nebylo, přičemž od zahájení trestního stíhání uplynulo více než osm let.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 50 To 20/2013, podal nejvyšší státní zástupce jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí dovolání v neprospěch obviněného M. B., ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. řádu, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. V dovolání namítl, že dle jeho názoru, na rozdíl od mínění Krajského soudu v Plzni, článek II rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 umožňuje, pokud se týká významu pasáže „s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému“, z teleologického hlediska výklad jiný. Výklad, že pokud k datu 1. 1. 2013 stále trvá řízení proti uprchlému, nelze trestní stíhání zastavit a pokud tomu tak není, přestože řízení proti uprchlému v předmětné věci po určitou dobu vedeno bylo, tak naopak trestní stíhání zastavit lze, považuje nejvyšší státní zástupce za zjednodušující a nelogický. Domnívá se, že tato pasáž má zásadnější význam, a to prostřednictvím tohoto institutu (řízení proti uprchlému) poukázat na chování obviněného, který se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá (viz §302 tr. řádu), což je důvodem, aby na takovou osobu dobrodiní amnestie prezidenta republiky nedopadlo.
V případě projednávané věci by tak dle nejvyššího státního zástupce do doby minimálně osm let od počátku trestního stíhání do 1. 1. 2013 nebylo možno počítat dobu, po kterou bylo vedeno řízení proti uprchlému, a to proto, že obviněný se vyhýbal trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrýval, což je okolnost nezávislá na úkonech orgánů činných v trestním řízení. Naopak zavinění ohledně délky trestního řízení bylo zcela na straně obviněného. Nejvyšší státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že pokud má být akceptován záměr prezidenta republiky zastavit trestní stíhání v těch případech, kdy trestní stíhání trvá nepřiměřeně dlouho, je třeba takto posuzovat toliko dobu, kdy na délku řízení nemělo vliv chování obviněného, což rozhodně není doba řízení proti uprchlému. Z uvedeného důvodu je podle něj namístě dobu konání řízení proti uprchlému od celkové doby trvání trestního řízení odečíst (u skutku pod bodem 1 tak trvalo trestní stíhání obviněného celkem 7 let, 7 měsíců a 12 dnů a v případě skutku pod bodem 2 celkem 7 let, 3 měsíce a 8 dnů), z čehož je zřejmé, že na trestní stíhání obviněného ani pro jeden z příslušných skutků článek II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 aplikovat nelze.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 50 To 20/2013, jakož i rozhodnutí Okresního soudu Plzeň – město ze dne 2. 1. 2013, sp. zn. 5 T 101/2000, dále aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Okresnímu soudu Plzeň – město, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. řádu zaslán k vyjádření obviněnému M. B. (č. l. 588 spisu) i jeho obhájkyni JUDr. Janě Sládkové (č. l. 588), obviněný však nevyužil svého zákonného práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se nevyjádřil.
Podstatou podaného dovolání je otázka, jak vykládat a aplikovat článek II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1. 1. 2013 s tím, že Nejvyšší státní zástupce považuje za nelogický výklad, ke kterému se přiklonil odvolací soud, že pokud k datu 1. 1. 2013 stále trvá řízení proti uprchlému, nelze trestní stíhání zastavit a pokud tomu tak není, přestože řízení proti uprchlému v předmětné věci po určitou dobu vedeno bylo, tak naopak trestní stíhání zastavit lze.
Předmětný článek II amnestie byl vyhlášen ve znění „nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let“.
Citovaný článek II tak vyžaduje kumulativní naplnění několika podmínek. Jednak jde o podmínku spočívající ve znaku „pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let“. Dané ustanovení hovoří pouze o trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010, nikoliv o trestním zákoně účinném do 31. 12. 2009. Dle dosavadní soudní judikatury bude v praxi nutné bez ohledu na to, jaká právní kvalifikace by z hledisek vymezených v §2 odst. 1 tr. zákoníku (§16 odst. 1 tr. zák.) byla pro obviněného příznivější, vycházet pro účely amnestie (abolice podle článku II) ze sazeb podle trestního zákoníku účinného k 1. 1. 2013. Pokud výše trestní sazby takto provedené kvalifikace nepřevyšuje deset let, obviněný je za splnění dalších podmínek účasten amnestie. V opačném případě účasten amnestie není, i kdyby právní kvalifikaci podle předchozího trestního zákona odpovídal trest odnětí svobody s horní hranicí nepřevyšující deset let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 661/2013).
V posuzované věci trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 i trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 stanovily na trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona a podle §206 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody až na dvě léta a na trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na dvě léta až deset let.
Je tak zřejmé, že zmíněná podmínka aplikace článku II amnestie je u obviněného splněna, neboť proti němu je vedeno trestní stíhání, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než osm let, a to pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.
Další a z hlediska posuzované věci stěžejní podmínkou aplikace článku II amnestie je požadavek, aby se jednalo o pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let.
Za neskončené trestní stíhání je nutno ve smyslu §12 odst. 10 tr. řádu považovat takové trestní stíhání, které počalo zahájením trestního stíhání (§160 tr. řádu) a nebylo ukončeno v souladu se zákonem, tj. vydáním pravomocného rozsudku (§120, §139 tr. řádu), trestního příkazu (§314e odst. 7 tr. řádu), případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé (tj. usnesení o zastavení trestního stíhání, postoupení věci jinému orgánu, apod.).
Problematickou se však jeví zejména ta část článku II, která stanoví „s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému“. Je třeba vyjasnit, zda je myšlena pouze tak, že pokud k datu 1. 1. 2013 stále trvá řízení proti uprchlému, nelze trestní stíhání zastavit a pokud tomu tak není, přestože řízení proti uprchlému v dané věci po určitou dobu vedeno bylo, tak naopak trestní stíhání zastavit lze, či zda ji vykládat jinak.
Dle odvolacího soudu lze článek II amnestie aplikovat bez ohledu na to, jak dlouho bylo v příslušné trestní věci vedeno vůči obviněnému řízení proti uprchlému s tím, že rozhodující je skutečnost, zda toto řízení bylo či nebylo vedeno právě v okamžiku, kdy byla amnestie vyhlášena. Pokud v okamžiku vyhlášení amnestie řízení proti uprchlému již skončilo, pak soud druhého stupně při splnění dalších podmínek považuje za nutné aplikovat uvedený článek II amnestie.
S tímto pohledem se však Nejvyšší soud neztotožnil. Dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem nejvyšší státního zástupce, má zmíněná pasáž za cíl poukázat na chování obviněného, který se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá (§302 tr. řádu) a jevilo by se jako zcela nelogické a nespravedlivé, aby na takovou osobu a v její prospěch dopadala amnestie prezidenta republiky. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu je třeba zohlednit i účel vyloučení uprchlých osob z dobrodiní amnestie. Jestliže hlavním smyslem této abolice je zastavit dlouhodobá trestní stíhání, je třeba tuto skutečnost promítnout i do zohlednění délky trvání řízení proti uprchlému v rámci celkové doby trestního stíhání. Proto je nutno vycházet ze skutečné doby, po kterou se v průběhu neskončeného trestního stíhání konalo řízení proti uprchlému (§302 a násl tr. řádu), a od celkové doby trvání trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo řízení proti uprchlému. Trestní stíhání je proto možno zastavit jen v případě, že rozdíl celkové doby neskončeného trestního stíhání a v něm konaného řízení proti uprchlému představuje dobu delší než 8 let, a to k datu vyhlášení amnestie (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 661/2013).
Z výše uvedeného lze dovodit, že záměrem prezidenta republiky při udílení amnestie bylo z omilostnění vyloučit ty obviněné, kteří se sami trestnímu stíhání záměrně a ze své vlastní vůle vyhýbali, čímž podstatně ovlivnili jeho délku. Okolnost, že orgán činný v trestním řízení je nucen vést řízení proti uprchlému, stejně jako doba, po kterou je takové řízení vedeno, musí jít plně k tíži obviněného, nemůže být zohledněna v jeho prospěch. Jeho následné právo a dobrodiní zákona spočívá v ustanovení §306a tr. řádu.
Obdobný názor v této souvislosti vyslovil i Ústavní soud v plenárním usnesení ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/2013, v němž rozhodoval na základě žádosti skupiny senátorů na zrušení článku II amnestie a posuzoval mimo jiné i smysl této abolice přestavující znaky milosrdenství, odpuštění a zapomenutí (bod 25 citovaného rozhodnutí). V meritu tohoto usnesení neshledal ústavněprávní důvody pro zrušení ustanovení čl. II amnestie, a proto návrh na jeho zrušení odmítl. Nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí ve vztahu k jeho aplikaci v praxi však vyslovil v bodě 45 názor ohledně aboliční části amnestie v tom směru, že se logicky nabízí výklad restriktivní, a proto by kupříkladu v případě obviněných, kteří se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání, mohlo být uváženo, zda do rozhodné doby trestního stíhání (osmi roků) tomu korespondující dobu nezapočítat.
Ohledně skutku pod bodem 1) bylo trestní stíhání obviněného zahájeno dne 18. 10. 1999, ohledně skutku pod bodem 2) pak 22. 2. 2000. Celková doba trestního řízení do 1. 1. 2013 tedy činila u skutku pod bodem 1) 13 let, 2 měsíce a 13 dnů, u skutku pod bodem 2) 12 let, 10 měsíců a 9 dnů. Proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání jako proti uprchlému od 6. 3. 2006 do 7. 10. 2011, kdy byl na základě evropského zatýkacího rozkazu zadržen v I. Následně byl dne 12. 10. 2012 předán do České republiky a dodán do výkonu trestu odnětí svobody. Po odečtení doby, po kterou bylo proti obviněnému vedeno trestní řízení jako proti uprchlému (t. j. od 6. 3. 2006 do 7. 10. 2011) od výše specifikované celkové doby trestního řízení trvalo trestní stíhání obviněného u skutku pod bodem 1) celkem 7 let, 7 měsíců a 12 dnů a skutku pod bodem 2) 7 let, 3 měsíce a 8 dnů.
Na základě uvedených skutečností je tak zřejmé, že obviněný M. B. je vyloučen z abolice podle článku II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, neboť pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, netrvalo více než osm let. Nedošlo tedy k naplnění důvodů pro postup podle §11 odst. 1 písm. a ) tr. řádu a trestní stíhání obviněného nemohlo být postupem podle §257 odst. 2 tr. řádu zastaveno.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 50 To 20/2013. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2013
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná