ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.1.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 1/2013-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2013 o dovolání, které podal obviněný F. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 4 To 541/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 185/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný F. Č. byl rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 4 T 185/2011, uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Z podnětu odvolání obviněného F. Č. rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 4 To 541/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jen zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný F. Č. podal dne 26. 11. 2012 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný namítá existenci tzv. extrémního nesouladu mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními a vytýká nesprávné posouzení objektivní a subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti obviněný především uvádí, že úder, který vedl ke vzniku újmy na zdraví poškozeného, mu mohl zasadit kterýkoli hráč na hřišti. Pokud jde o zavinění, podle názoru obviněného mu nebyl prokázán úmysl způsobit poškozenému újmu na zdraví. Jak dále obviněný zdůraznil, odvolací soud ho postihl za jeden trestný čin stejným trestem jako předtím soud prvního stupně za dva trestné činy, přičemž takový postup je podle obviněného v rozporu s ustanoveními §38 a §39 tr. zákoníku. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby mu podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k podanému dovolání obviněného F. Č. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru argumentace obviněného, v níž vytýká existenci tzv. extrémního nesouladu, neobsahuje žádnou takovou vadu, která by odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani jinému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu. Pokud jde o námitky obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu, podle státního zástupce z průběhu skutkového děje vyplývá úmysl obviněného udeřit poškozeného a jeho srozumění s tím, že takovým úderem může způsobit poškozenému i vážnou újmu na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byl obviněný srozuměn s tímto následkem. Naproti tomu státní zástupce sice souhlasí s námitkou obviněného, v níž vytkl nesprávné použití ustanovení §38 a §39 tr. zákoníku, avšak tato námitka neodpovídá žádnému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný F. Č. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný F. Č. však v části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním, zejména pokud jde o to, kdo fyzicky napadl poškozeného J. V. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává naplnění hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné provedení či hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat každé rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z velmi omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem nemůže dovolací soud hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný F. Č., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v převážné části svého dovolání jen z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, zejména pokud jde o to, kdo fyzicky napadl poškozeného J. V., pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného F. Č. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Totéž platí o námitce obviněného F. Č., v níž poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními. Z takového obecného tvrzení především není zřejmé, jaké znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku nejsou podepřeny příslušnými skutkovými okolnostmi tak, aby to odpovídalo hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc zjištění tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Existenci dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení však nezakládá ani námitka obviněného F. Č., kterou zpochybnil přiměřenost uloženého trestu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 a §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Proto ani námitky vytýkající nepřiměřenost uloženého trestu není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat v řízení o dovolání. Navíc v posuzované trestní věci odvolací soud neuložil obviněnému nijak nepřiměřeně přísný trest, vždyť jeho výměru (18 měsíců) stanovil dokonce za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, která u zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku činí 2 roky až 8 let.
V návaznosti na předchozí výklad k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval ostatními námitkami obviněného F. Č., jimiž zpochybnil naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným. Uvedené námitky obviněného sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, třebaže je obviněný též zčásti založil na polemice s hodnocením provedených důkazů, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.
K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví. Ke spáchání tohoto zločinu se tedy vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], přičemž ke způsobení těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví je třeba zavinění z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku]. Pokud jde o nepřímý úmysl, na srozumění pachatele se vznikem následku lze usuzovat zejména z toho, že nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222).
Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které odvolací soud vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku a rozvedl v jeho odůvodnění, svědčí o úmyslném zavinění obviněného F. Č. přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to ve vztahu k tzv. prostému ublížení na zdraví (§122 odst. 1 tr. zákoníku). Tato forma zavinění pak vyplývá především ze způsobu jednání obviněného popsaného ve zmíněné skutkové větě a vyjádřeného zejména formulacemi, podle nichž obviněný „… dne 4. 6. 2011 … fyzicky napadl protihráče … tím způsobem, že jej nejméně v jednom případě bezdůvodně udeřil pěstí do obličeje …, přičemž minimálně po dobu 6 týdnů byl poškozený podstatným způsobem omezen v obvyklém způsobu života nemožností přijímat běžnou stravu“. Z uvedeného popisu, byť si lze jistě představit poněkud výstižnější vyjádření subjektivní stránky trestného činu, a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu je totiž patrné, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s porušením zájmu společnosti na ochraně zdraví lidí, zatímco k následku spočívajícímu ve způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného J. V. [§122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku] se vztahuje nedbalost obviněného, a to přinejmenším v podobě nevědomé nedbalosti [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného, jak bylo popsáno ve skutkové větě ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, za nichž obviněný ublížil na zdraví poškozenému, zejména pak z toho, že popsaným způsobem jednal bezdůvodně po přerušení utkání rozhodčím a že si ke spáchání činu náhodně vybral osobu poškozeného, na kterého svévolně a razantním způsobem zaútočil.
Obviněný F. Č. přitom přinejmenším věděl, že úder pěstí do obličeje zasazený poškozenému Janu Vaněčkovi, který jej neočekával, může způsobit určité následky na jeho zdraví. Jednání obviněného ve vztahu k této okolnosti pak lze považovat za lhostejné, neboť obviněný si počínal popsaným způsobem proto, aby prosadil svůj názor na způsob řešení vzniklé situace, a přitom zcela ignoroval skutečnost, že může způsobit ublížení na zdraví poškozeného. Jde tedy o takový typ lhostejnosti pachatele, který je výrazem jeho kladného vztahu k možnému ublížení na zdraví, což odůvodňuje eventuální úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k tomuto zákonnému znaku. Těžší následek (resp. účinek) v podobě těžké újmy na zdraví pak zde může pachatel způsobit jen z nedbalosti [§17 písm. a) a §146 odst. 3 tr. zákoníku], protože kdyby i ten zavinil úmyslně, spáchal by závažnější trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku.
Ostatně obviněný ani nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Přitom obviněný zaměřil své výhrady ohledně subjektivní stránky do značné míry na zpochybnění výsledků provedeného dokazování, což neodpovídá již výše zmíněnému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Ze shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obviněného, jejímž prostřednictvím popřel naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou.
Nejvyšší soud však neakceptoval ani výhrady obviněného F. Č. zaměřené proti posouzení objektivní stránky zmíněného zločinu. Popsané jednání obviněného totiž jednoznačně svědčí o tom, že bylo protiprávní a že obviněný způsobil útokem na zdraví poškozeného J. V. účinek v podobě jeho těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Přitom mezi jednáním obviněného a jím způsobeným následkem (resp. účinkem) existuje příčinná souvislost, jelikož žádná jiná skutečnost než právě násilný útok obviněného na poškozeného zde nepůsobila a nevyvolala újmu za zdraví poškozeného. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného, podle něhož ke zranění poškozeného došlo při hromadné rvačce hráčů fotbalových mužstev, a že šlo o situaci poněkud nepřehlednou a emočně vypjatou. Obviněný měl totiž své chování usměrnit tak, aby se nedopustil žádného fyzického napadení jiné osoby, jehož důsledkem byla těžká újma na jejím zdraví. Nadto námitka obviněného, kterou v této souvislosti zpochybnil skutkové závěry vedoucí ke zjištění totožnosti pachatele daného trestného činu, neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný F. Č. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly založit dovolací důvod uvedený v citovaném ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného F. Č. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 2. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y