ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.1003.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 1003/2013 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2013 o dovolání, které podal obviněný L. S . proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2013, sp. zn. 3 To 102/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 4/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 46 T 4/2012, byl obviněný L. S. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákoník“), za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 20 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na 5 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud zrušil výrok o trestu uložený obviněnému trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2011, sp. zn. 6 T 55/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný L. S. odvolání, o kterém rozhodl usnesením ze dne 1. 3. 2013, sp. zn. 3 To 102/2012, Vrchní soud v Praze, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Toto usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Hankeho. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný sice připustil, že ke zkrácení daně z přidané hodnoty došlo a to ve velkém rozsahu, avšak vyslovil názor, že za toto jednání nenese žádnou trestní odpovědnost, a to z důvodu absence úmyslného zavinění. Vyjádřil nesouhlas se závěry soudů o své vině a poukázal na to, že z dokazování jasně vyplynulo, že veškerou administrativní činnost, tudíž i úhradu daňové povinnosti, měla zajistit osoba jménem „D. M.“, kterému on plně důvěřoval. Poté, co byl předvolán v dubnu 2010 ke správci daně, si uvědomil, že byl touto osobou „zneužit“, poskytl nicméně veškerou součinnost orgánům činným v trestním řízení, což svědčí o pravdivosti jeho tvrzení. Současně poukázal na podle jeho názoru „zarážející“ transakce z bankovního účtu společnosti POVOLENKY s.r.o. provedené bez vědomí obviněného svědkem P. J. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2013, sp. zn. 3 To 102/2012, i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl a zprostil obviněného viny ze shora uvedeného trestného činu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil, resp. přerušil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jana Mrlíka. Ten již v úvodu svého podání označil závěry soudu prvního stupně za zcela správné. Argumentaci obviněného označil za „výmluvy“, které stojí v přímém protikladu s jeho skutečným chováním. Obviněný podepisoval faktury na desítky milionů korun, na nichž byla přímo označena výše daně z přidané hodnoty. Ať již byl či nebyl tzv. „bílým koněm“, měl si podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství být vědom nejen práv, ale též povinností plynoucích z jeho postavení jednatele jmenované společnosti bez ohledu na jednání dalších osob, na něž v dovolání poukazoval. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný L. S. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, byl nesprávně právně posouzen, tj. došlo k porušení hmotně právní úpravy především trestního zákoníku, event. jiného právního odvětví. V praxi je uplatněný důvod dovolání shledán většinou tam, kdy soudy nižších stupňů uznaly obviněného vinným trestným činem, avšak zjištěný skutek naplňuje znaky jiného trestného činu, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu, a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující hodnotily provedené důkazy ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je pro dovolací soud zásadně skutek zjištěný soudy nižších stupňů, který není možné v řízení o mimořádném opravném prostředku bez dalšího změnit.
Nejvyšší soud sice shledal, že namítanou otázku pachatelství lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, argumentaci obviněného však posoudil jako nedůvodnou.
Podstatou dovolatelových výhrad je odmítnutí trestní odpovědnosti za zkrácení daňové povinnosti obchodní společnosti POVOLENKY s. r. o. jako subjektu daně, v níž vykonával funkci jednatele. Obviněný se tudíž domáhá jiného způsobu hodnocení provedených důkazů a především jiného výsledku, než k jakému dospěl soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud. Jak je již naznačeno, není možné prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat nic proti hodnotícímu postupu soudů nižších stupňů a Nejvyšší soud je vázán skutkovým zjištěním, k němuž soudy na podkladě výsledků dokazování dospěly. Obviněný tak ve svém dovolání místo nesprávného hmotně právního ustanovení napadá aplikaci ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Vytýká tak porušení procesního předpisu, což je v rozporu se zákonným vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nalézací soud především na str. 17 až 19 svého rozsudku podrobně popsal skutkové okolnosti, k nimž dospěl na podkladě provedených důkazů. Velice pečlivě a zcela srozumitelně přitom osvětlil způsob podnikání s emisními povolenkami, na němž se naprosto jednoznačně aktivně podílel obviněný L. S. Nelze souhlasit s jeho vlastním sebehodnocením jako „nastrčené osoby“, která byla zneužita skutečným pachatelem (osoba vystupující pod jménem D. M.), či pachateli – svědek P. J. Nejvyšší soud zcela akceptuje úvahy soudu prvního stupně, jež vedly soud ke správnému právnímu posouzení skutkových zjištění. Obviněný nebyl pouhou „figurkou“ v rukách jiné osoby, jež by se nechala bez vlastní vůle manipulovat. Vystupoval v řadě významných smluvních vztahů již na začátku „podnikatelské činnosti“ v obchodování s emisními povolenkami, např. uzavřel nájemní smlouvy na kancelářské prostory, založil bankovní účty, z nichž poté vybíral peněžní částky od odběratele povolenek, najal jiného – P. J. – k založení jedné obchodní společnosti (POVOLENKY s. r. o.) a dokonce sám založil další obchodní společnost (EMISE CO2 s. r. o.), přičemž obě se účastnily na obchodování s touto komoditou. Výsledkem transakcí byl příjem značných peněžních částek, které měl obviněný předávat jmenovanému D. M., a sám obdržel nemalou odměnu za svou činnost. Obviněný se aktivně podílel na provozování tohoto způsobu podnikání a jako osoba nejen objednávající povolenky, ale i je prodávající, měl dostatečný přehled o výši obratu, resp. zisku, který z podnikání vycházel. Rovněž mu byla známa povinnost platit daň z přidané hodnoty, podepisoval daňová přiznání, v nichž však byly správci daně příjmy zatajeny a subjekt daně tak nepravdivě deklaroval nulovou povinnost odvést daň z přidané hodnoty, ačkoli její výše za 3. a 4. čtvrtletí roku 2009 převýšila sto milionů korun. Jedná se o natolik vysokou daňovou povinnost, která se skutečně nedala přehlédnout ani osobou, která by nebyla obeznámena s rozsahem a především charakterem podnikání, o jaké se jednalo v daném případě. Předmětem obchodů byla totiž velice specifická a především „drahá“ komodita, přičemž objem přijatých plateb byl obviněnému naopak znám, neboť disponoval bankovními účty u různých bank, měl tak přehled o částkách, které byly zasílány odběratelem povolenek.
Od obviněného tudíž bylo důvodné očekávat, že bude využívat svých jednatelských oprávnění, a na druhé straně si bude plnit také povinnosti jemu z funkce statutárního orgánu plynoucí. I za situace, že podepisoval tzv. bianco daňová přiznání, která pak doplnil „D. M.“, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že ponese odpovědnost za případné nedodržení slibu touto osobou, tj., že podá nepravdivé daňové přiznání k dani z přidané hodnoty. Tak se nakonec i stalo, přestože dovolací soud nemá pochybnost o participaci dalších osoby, případně osob, na projednávané trestné činnosti. Trestní řízení je ovládáno zásadou obžalovací (srov. §2 odst. 8 tr. ř.) a soud nemůže z vlastní iniciativy rozhodovat o vině jiného, než obviněného. Je proto na státním zástupci, resp. orgánech činných v přípravném řízení, vůči komu zahájí úkony trestního řízení (§158 odst. 3 tr. ř.), resp. zahájí trestní stíhání podle §160 tr. ř. Nepřímý úmysl obviněného /srov. §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku/, jak jej dovodil již soud prvního stupně, jednoznačně vyplývá z obsahu provedených důkazů a dovolací soud nemá žádné pochybnosti o naplnění tohoto znaku skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Volní složka úmyslu vyplývá z postavení obviněného v obchodních společnostech POVOLENKY s. r. o., a EMISE CO2 s. r. o., v nichž jako jednatel aktivně vystupoval i vůči třetím osobám včetně správce daně. Složka vědění vyplývá z jeho znalosti rozsahu obchodů a hodnoty jednotlivých obchodních transakcí, jakož i z výše přijímaných finančních plnění na bankovní účty jednotlivých společností, s nimiž disponoval. Přesto pak neplnil svou povinnost hradit daň z přidané hodnoty, ačkoli podepisoval příslušná daňová přiznání, resp. je dokonce sám vyplnil (4. čtvrtletí 2009). Přestože se podle názoru Nejvyššího soudu nabízela možnost posoudit zavinění jako přímý úmysl, postupovaly soudy ve prospěch obviněného a shledaly u něho úmysl nepřímý. V souvislosti s hodnocením jednání tzv. „bílého koně“, tj. osoby, jež obsah funkce statutárního orgánu plní pouze formálně, přijal již Nejvyšší soud názor, že i za situace, kdy je výkon této funkce omezen v podstatě jen na podepisování daňových přiznání, je možné dovodit zavinění ve formě nepřímého úmyslu vyplývajícího z tzv. nepravé lhostejnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, publikované pod č. T 1147 v sešitě č. 51 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Podle platné právní úpravy (citované rozhodnutí bylo přijato za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) je u nepřímého úmyslu definováno srozumění v odst. 2 ustanovení §15 tr. zákoníku, a to tak, že se jím „rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem“. U obviněného L. S. nelze hodnotit jeho duševní stav v průběhu páchání protiprávního jednání jinak, než že byl smířen se situací, v níž nebude jemu nijak blízká, resp. v podstatě neznámá osoba – D. M. – plnit daňovou povinnost za něho. Také s ohledem na jeho osobní poměry, na něž odkázal nalézací soud na str. 19 rozsudku, jakož i na způsob podnikání (viz str. 17 odsuzujícího rozsudku) musel být smířen s tím, že jeho „obchodní partner“ neodvede daň z přidané hodnoty vůbec nebo v odpovídající výši. Nakonec obviněný, ačkoli přijal nemalou finanční odměnu za svou činnost, neučinil žádnou nápravu vzniklého stavu ani poté, co byl příslušným finančním úřadem upozorněn na neodvedení tohoto druhu daně a stal se naopak pro správce daně nekontaktním.
Dovolání obviněného z uvedených důvodů nemá žádné opodstatnění, neboť dovolací soud nezjistil žádné porušení ustanovení hmotného práva, jak bylo tvrzeno v podaném dovolání. Napadené usnesení ani jemu předcházející řízení nejsou zatíženy vadou nedostatku jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu – zavinění ve formě nepřímého úmyslu, a výrok o vině proto Nejvyšší soud shledal správným, učiněným v souladu se zákonem. Proto dovolání obviněného L. S. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. na podkladě trestního spisu a obsahu dovolání, aniž by musel přistoupit k přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. O návrhu obviněného na přerušení, resp. odklad výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud nerozhodoval, a to s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání, neboť neshledal důvod ke zrušení pravomocného odsuzujícího rozhodnutí, jímž byl obviněnému trest odnětí svobody uložen.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová