ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.1452.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1452/2012-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2013 o dovolání, které podal obviněný R. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 12 To 38/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 18/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 3 T 18/2010, byl obviněný R. H. uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b), c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále již jen „tr. zákon“ - bod I. výroku o vině), pokusem zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 k §212 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále již jen „tr. zákoník“ - bod II. výroku o vině) a trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), c) tr. zákona a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona (bod III. výroku o vině). Za tuto trestnou činnost byl obviněnému uložen podle §212 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce úřední osoby na dobu deseti roků, dále byla výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené obci Chlumec na náhradě škody částku 16.558.711,18 Kč, se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená obec podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti výše uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud usnesením ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 12 To 38/2012, tak, že jej podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž byl jmenovanému uložen trest zákazu činnosti, v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. H. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Polanského. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný podal v rozsahu druhého výroku usnesení Vrchního soudu v Praze, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nedotčen, a opřel jej o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř., tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vyjádřil své přesvědčení, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem spočívá na nesprávném posouzení skutků, které jsou obsaženy v jeho výrocích o vině. Nejprve se vyjádřil k bodu I. výroku o vině výše uvedeného rozsudku. Ohradil se proti tomu, že by měl uzavřením obchodních kontraktů nějak překračovat svoji pravomoc. Podle jeho přesvědčení obviněný nejednal bez vědomí a souhlasu zastupitelstva, neboť zastupitelé o stavebních akcích minimálně věděli. Poukázal na nutnost rozlišit jednání, kterým dojde k porušení ustanovení §84 a §85 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, a úmyslné jednání opatřit jinému neoprávněný prospěch ve smyslu §158 a §255 tr. zákona, přičemž vznik takových následků obviněný odmítl. Stejně tak nesouhlasil se závěrem soudů, že způsobil obci Chlumec škodu ve výši 16.558.711,18 Kč a společnosti L&P REALIttEAM s. r. o. značný finanční prospěch odpovídající ceně díla, když toto dílo podle názoru obviněného přešlo do majetku obce. Co se týče bodu II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný vyslovil názor, že se tvrzený skutek nestal, protože nebyl podán ani proveden žádný důkaz podporující skutkový a právní závěr, že se dopustil pokusu zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Ve vztahu k bodu III. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu obviněný opět popřel, že by činil jakékoliv úkony bez vědomí a souhlasu zastupitelstva. Výpovědi svědků byly podle něj chybně vyhodnoceny, neboť převedením zálohy 1.000.000,- Kč na kupní cenu za rybník na jeho 20-ti letý pronájem nedošlo k poškození společnosti Chlumecká rybářská s. r. o.
U všech výše uvedených skutků dále obviněný namítl absenci subjektivní stránky jeho jednání, neboť vždy jednal pouze v zájmu obce Chlumec s cílem zvýšení jejího počtu obyvatel. Připustil, že jeho jednání bylo nedbalostní, avšak znovu popřel jakýkoliv osobní prospěch v dané věci. Závěrem svého dovolání poukázal na to, že soudy nedodržely zásadu uvedenou v §2 odst. 6 tr. ř., když na základě nesprávného vyhodnocení důkazů dospěly k závěru o jeho vině.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 12 To 38/2012 a to v části II. výroku, a i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout se závazným právním názorem, aby stíhané skutky nebyly považovány za trestné činy a aby byl podle §226 tr. ř. zproštěn obžaloby, nebo aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného usnesení ve II. výroku rozhodl sám tak, že obviněný se zprošťuje obžaloby. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil výkon trestu odnětí svobody obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného R. H. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Michala Basíka. Podle jeho názoru uplatněným důvodům dovolání odpovídá pouze část námitek obviněného, jimiž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky uvedených trestných činů, popřípadě námitky zpochybňující výši způsobené škody. Námitky obviněného k bodu I. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za zjevně neopodstatněné, neboť bylo zjištěno soudem prvního stupně, že obviněný uzavíral předmětné smlouvy zcela bez vědomí zastupitelstva, stejně jako pak následně vystavil jménem obce směnku na zaplacení ceny díla vedoucí až k exekučnímu řízení. Argumenty obviněného, že zastupitelé o stavebních pracích věděli, nelze brát jako dostačující, neboť ze zákona je nutné věcné projednání příslušných smluv. Co se týká výše škody, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství akceptoval závěr soudu prvního stupně, že za škodu je nutno považovat celou výši částky, na niž obviněný neoprávněně vystavil směnku.
K námitkám ohledně skutku uvedeného pod bodem II. výroku o vině státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil názor, že neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť obviněný jimi zpochybňuje pouze skutková zjištění soudu prvního stupně a domáhá se odlišného hodnocení provedených důkazů. Navíc poukázal na přiléhavé skutkové závěry nalézacího soudu, založené na listinných důkazech a výslechu svědka Ing. J. C. Taktéž za neopodstatněné považuje státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství námitky obviněného ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o vznik škody. Upozornil na to, že z rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že obviněný vyvolal v představitelích společnosti Chlumecká rybářská s. r. o. mylnou představu o reálnosti prodeje rybníku této společnosti z majetku obce a následně od této společnosti inkasoval platbu ve výši 1.000.000,- Kč, kterou následně použil na jiné potřeby obce, k dokonání trestného činu podvodu tak došlo již okamžikem vylákání této částky. Také výhrady obviněného, že postup soudů nebyl v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. označil pouze za obecné námitky, které nelze uplatněným dovolacím důvodům podřadit, a kterými se tak v dovolacím řízení nelze zabývat.
Ze shora uvedených důvodů tak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. H. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil obviněný v jeho druhé variantě, která směřuje proti rozhodnutím o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Za takový důvod dovolání pak obviněný označil ten, který je uveden pod písm. g) tr. ř., a je určen na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vázán.
Obsahem mimořádného opravného prostředku obviněného R. H. byla řada výhrad, které by za jiných okolností mohly naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , mimo jiné i námitka absence subjektivní stránky u všech trestných činů nebo námitky vůči výši škody, kterou měl obviněný svým jednáním způsobit poškozené obci Chlumec. Obsahem těchto, stejně jako i dalších, výhrad však byly výhradně skutkové vady, které nespadají pod žádný dovolací důvod.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval výhradami obviněného ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činu podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) a c) tr. zákona se dopustí ten, kdo jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch překročí svou pravomoc, přičemž tímto činem opatří sobě nebo jinému značný prospěch, zároveň jím způsobí vážnou poruchu v činnosti podniku nebo organizaci a také způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Argumentace obviněného je z větší části totožná s obsahem jeho řádného opravného prostředku - odvolání. S tvrzením obviněného, že nikdy nejednal bez vědomí a souhlasu zastupitelstva obce Chlumec, a že nikdy neměl úmysl způsobit obci Chlumec škodu a společnosti L&P REALIttEAM s. r. o. značný prospěch, se zcela jednoznačně vypořádal odvolací soud ve svém usnesení na str. 6, kdy upozornil na to, že „Pouhá vědomost zastupitelů o probíhajících stavebních akcích totiž není vědomím a zejména souhlasem zastupitelstva, které zákon č. 128/2000 Sb. o obcích předpokládá jako podmínku nutnou k možnosti projevení vůle obce navenek, tedy uzavření smluv obce zavazujících jejím starostou“. Navíc i z výpovědí svědků, kteří byli v daném období členy zastupitelstva obce Chlumec, vyplynulo, že zastupitelstvo schválilo pouze prodej předmětných pozemků a nikoliv další smlouvy a dohody uzavřené obviněným. Také následné chování obviněného, kdy zatajoval neuhrazené faktury zasílané obci, poté co na dotaz vedoucí finančního odboru obce na první z nich odpověděl, že se jedná o omyl, svědčí o jeho úmyslném jednání.
Co se týká nesouhlasu obviněného s výší škody, kterou měl svým jednáním poškozené obci Chlumec způsobit, ani tyto námitky nepovažuje Nejvyšší soud za opodstatněné, přičemž i zde je nutné odkázat na rozsudek nalézacího soudu. Ten na str. 18 svého rozsudku zcela vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, jakým způsobem došel k výsledné částce 16.558.711,18 Kč, tedy tak, že vycházel z částky, kterou obec uhradila v důsledku exekuce, snížil ji o částku plnění, které obdržela za kanalizaci od společnosti Severočeská vodárenská společnost a. s.
Argumentace obviněného ohledně skutků uvedených pod body II. a III. rozsudku soudu prvního stupně byla založena na zcela odlišném pojetí skutkového stavu obviněného. Výhrady dovolatele navíc opět odpovídají námitkám, jež obviněný uplatnil v odvolacím řízení. Vrchní soud v Praze totiž odpověděl na veškeré pochybnosti, resp. vady, které vyslovil obviněný znovu v dovolání, a naprosto vyčerpávajícím způsobem, přesvědčivě a zcela srozumitelně vysvětlil, proč je odmítl a v podstatě se ztotožnil se zásadními závěry soudu prvního stupně. Úvahy, jimiž vrchní soud v napadeném rozhodnutí vyjádřil své stanovisko k obhajobě obviněného, v podstatě nemá Nejvyšší soud důvod jakkoli zpochybnit. Jsou založeny na jasných a naprosto logických argumentech, které vyplynuly z veškerého ve věci provedeného dokazování. Pokud by soudy vycházely z tvrzení obviněného, nemohly by se opřít o zjištění, vzešlé z obsahu jednotlivých důkazů. Obviněný totiž v rámci svých námitek vyjadřuje nespokojenost se způsobem hodnocení důkazů a domáhá se jiného výkladu, než jaký zvolily soudy nižších stupňů. V podstatě žádný argument obviněného nezpochybňuje hmotně právní posouzení skutku, nýbrž se snaží modifikovat skutkové závěry, o které soudy opřely svá odsuzující rozhodnutí. Z hlediska charakteru a účelu dovolacího řízení se proto jedná o nepřípustný požadavek na změnu skutkových zjištění, jemuž nebylo možné vyhovět. Nejvyšší soud předesílá, že podle své vlastní praxe vyjádřené např. v usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikovaném pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 17, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pouze nad rámec tak Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že všechny námitky obviněného, kterými ve vztahu k bodu II. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu argumentoval, byly v rámci dokazování v řízení u nalézacího soudu vyvráceny. Jak tedy vyplývá z rozsáhlého odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem na stranách 19-26, zejména výpověďmi svědků Ing. J. C.a Mgr. J. Ř. a listinnými důkazy bylo nade všechny pochybnosti prokázáno, že obviněný byl u všech rozhodujících jednání a zároveň si byl vědom existence druhé - pozměněné - žádosti o dotaci, kterou na jeho přímý pokyn vyhotovili jeho spolupracovníci.
Ve stejném duchu musí Nejvyšší soud reagovat i na výhrady dovolatele ohledně skutku pod bodem III. výroku odsuzujícího rozsudku. Námitky obviněného, že při prodeji rybníku nečinil žádné úkony bez vědomí a souhlasu zastupitelstva a že v podstatě společnosti Chlumecká rybářská s. r. o. žádná škoda způsobena nebyla, zcela odpovídají námitkám uplatněným již v rámci odvolacího řízení. Je tedy na místě opět odkázat na výrok odvolacího soudu, který shledal, že bylo prokázáno, že smlouvu o smlouvě budoucí kupní obviněný se společností Chlumecká rybářská s. r. o. uzavřel opět bez vědomí a souhlasu zastupitelstva, navíc bez předchozího řádného zveřejnění záměru prodat obecní pozemek (rybník) a složenou zálohu ve výši 1.000.000,- Kč užil k financování jiných obecních projektů. Z výpovědí svědků P. B. a Ing. V. Š. jasně vyplývá, že obviněný jim sdělil, že prodej vodní plochy předjednal se členy představenstva, kteří údajně nebyli proti prodeji. Nutno zdůraznit také jejich vyjádření, že pokud by jim toto obviněný nesdělil, smlouvu by rozhodně neuzavírali, neboť věděli, že o prodeji musí rozhodnout zastupitelstvo obce.
Nejvyšší soud tak nemá pochybnosti o správnosti právního posouzení zjištěných skutkových okolností v trestní věci obviněného R. H. Z velké části jeho dovolací námitky ani neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, a pokud ano, musel je Nejvyšší soud odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová